cca 10 min

Štědrý den, rok není podstatný.

Jedu vlakem ve 14:02 ze stanice Suchdol nad Odrou. V Hranicích na Moravě přesedám na další spoj. Nastupuju do vlaku na správném nástupišti... ale na špatné... zatím to netuším.

O nějakých deset minut později začínám náhle se zájmem sledovat, co se to děje za oknem. V duchu si říkám, že tady něco nesedí... tuhle nádražní budovu už jsem dneska přece viděl.

Suchdol nad Odrou, 15:02, druhý pokus.

Dostal jsem vztek na ty, co mi předtím SMSkou napsali "veselé Vánoce". Radši bych je měl neveselé a byl dřív doma. Nemyslíš - zaplatíš.

Tohle je určitá daň za vlastnictví režíjky, když nemusím moc přemýšlet nad tím, čím pojedu, a jsem zvyklý většinou prostě přijít na nádraží a sednout do prvního vlaku, co jede mým směrem. Pokud cestujete po české železnici na pána, nemáte při příchodu k vlaku vlastně ani možnost si podle lístku přesně kontrolovat nástupiště, kolej, čas odjezdu, číslo vagónu... Mnohdy, natěšený na knížku v batohu, prostě přijdu na nádraží, v hale mrknu, čím tak nějak můžu jet - a tím studie končí. Když se mi pak stane, že se ve zbytku odjezdového procesu mezi tabulí a sedadlem zasním.... 

Půlku dosavadního života jsem strávil ve vlaku, železnice je něco, co mám odmala tolik rád a navždycky mít budu, cestování po kolejích je mojí součástí. Za ty roky jsem se zajisté musel dostat do spousty zajímavých situací. A ano! Na některé nejsem vůbec pyšný - třeba na tu popsanou výše -, ale na jiné vzpomínám zase rád. Těch je více. A to proto, že mi nezpůsobily problém, nýbrž pobavení, ba dokonce poučení. Připravil jsem si pro ctěného čtenáře dvě minipovídky z drážní praxe, jež napsal život sám, a ve kterých zkusím podat to, jak mně oživily dvě jinak rutinní cesty. Obě scénky se staly už před několika lety.

Předsudky

To si tak drkotám v osobáku, když se najednou má stát něco, co mě spolehlivě probudí z ranního polospánku. Přistoupí skupinka třech osob, která si najde místo na sedačce za mými zády. Soudím tak podle třech hlasů, které jsem rozlišil, nevidím je. Na tom by ještě nebylo nic výjimečného, ale pak to přijde.

"Mami, mužu jet neska večer do Roxetu do Skořenic?" projede tenký hlásek rachotem motoru.

"No ty si se zblaznil, to snad némysliš važně!" odpoví přísným tónem matka.

"Ale mamo, dyť už je mi třinact," argumentuje pártychtivý chlapec. Jenže když i po pár chvílích vycítí, že u té ženy mu pšenka zjevně nepokvete, obrací pozornost na druhou - na babičku. Nějakou dobu ji škádlí svým animálním chováním a průpovídkami, než nakonec řekne:

"Babi, babi, já neska chci spat u tebe."

"Pche, tak na to zapomeň, ja tě doma nechcu vidět," líčí mu jasně svoje stanovisko krutopřísná paní. Až po zbytek cesty pak supluje odpověďmi matku ve všech chlapcových otázkách.

Když už si myslím, že se nic nového a zajímavého nedozvím a přestávám klást odpor svým znovu padajícím víčkům, v tom se znenadání objeví téma matčina věku.

"Hej, kolik je tve mamě? Třicet jedna?" dotazuje se chlapcova babička na věk své - pravděpodobně - dcery.

"Ne ne, už měla třicet dva!"

Vzpomenu si na věk chlapce a uvědomuju si, že jedna z mých spolucestujících je teda bývalá náctiletá matka. Ne, že by to byl nějaký hřích, ale když si tuhle informaci dám dohromady s jejich chováním a mluvou, vychází mi z toho, že to musí být vykutálená rodinka našich snědých spoluobčanů. To je přece jasný, ne? Navíc je to vlak do České Třebové a tamní sídliště Borek je ten typ místa, kde... no, tušíte, víte... Jenže - vlak se blíží k další zastávce a ta povedená trojčlenka se má k odchodu. Ženy a chlapec pomalu procházejí mezi sedačkami k protějším dveřím, než kterými vstoupili, a konečně kromě hlasů seznávám i jejich tváře. A teď prosím virbl - jsou to normální "naši" Češi. Tak to bych... snad ani nečekal. 

Ponaučení, jež mi z tehdejší cesty vyplynulo, zní: Nikdy se nenech ošálit přesvědčivým hlasem českého předsudku, protože bílá je někdy tmavší než černá.

Adam

Sedím v kupé staršího vagónu a jedu si to svoje piánko - relaxační konzumaci tlustého románu proloženou bezmyšlenkovitým pozorováním rozmazané krajiny za poškrábaným oknem. Takhle to mám vskutku rád, nedovedu říct, kolik cest Česká Třebová - Praha jsem už takhle strávil. Mrtě.

Když vtom mě najednou vyruší dva spolucestující, kteří se něčemu začnou hihňat. Reflexivně pohnu hlavou od okna ke dveřím do chodbičky směrem k nim a shledávám, že to něco těsně uniklo mému zraku. Za průhlednými dveřmi se kdosi mihl a ve skrytu svázaného závěsu zmizel pryč. No nic, nechám to plavat, usmyslím si a otočím list.

Jenže za pár chvil se postava vrací zpátky - a já už to vidím taky. Mladík s velmi originálním smyslem pro humor se v uličce producíruje jen tak, jak ho příroda stvořila. Zdá se, že ho takový způsob sebeprezentace naplňuje pocitem svobody, no tak si chodí sem a tam. Musím podotknout, že se zdá být střízlivý, což je proměnná, kterou bych do téhle rovnice spíš nedosazoval, ale vypadá to skutečně tak. Pokud bych tedy chtěl bádat po příčině mladíkova jednání, musel bych ji hledat spíše ve vlastnostech vrozených, nikoliv získaných.

"He he, to sem zvědavej, jestli to někdo natočí do Diváckejch zpráv na Primu. He, he," zamyslí se nahlas frajer ve středním věku po mé pravici. Na to obratem reaguje chlápek naproti němu a oba pánové se dávají do řeči. Téma je nastolené.

Já mám samozřejmě po čtení, protože se mi v ději románu začíná zjevovat "nahý týpek odvedle", který tam nemá vůbec co pohledávat. A ten mi tam vážně vadí. Co je ale v téhle historce podstatné víc než moje křehká schopnost koncentrace, je něco jiného. Spolucestující se zatím od večerních primáckých zpráv dostali až ke svým zaměstnáním. Ten mladší nemá zrovna žádné - a bankovky by tuze rád -, přičemž ten starší by o nějakém fleku věděl. Trochu to spolu proberou a vypadá to dobře. Pánové si vyměňují kontakty a na zastávce, kde mladší z nich vystupuje, se odloučí.

Zajímavé, jakým způsobem můžete najít pracovní místo. Nebýt odvážlivce procházejícího se po vagónu jako lovec a sběrač, naše kupé by celou cestu promlčelo a můj spolucestující by čekal na zaměstnání ještě nějaký čas navíc. Nebo by se mu to nepovedlo vůbec a dneska by se topil v alkoholu a dluzích. Ale netopí, protože ten chlap na protějším sedadle mu dohodil práci snů a dneska vydělává do přebytku, má rozestavěný katalogový dům, krásnou rodinu, iPhone 11 Pro 512 GB a... nojo, přeháním, ale chápete, ne? Možná, že tu práci nakonec nevzal, nevím, přirozeně jsem ho už nikdy neviděl, ale je skvělé, jak tu možnost nové cesty získal.

Humor je pojivo, mám rád tu českou povahu typu třeba ať není co jíst, hlavně, že je prdel. Při téhle vtipné události se lidé pobavili, sobě se pootevřeli a navrch si i pomohli.

Toto byly dvě, vlastně tři příhody ze života vlakového cestovatele. O tom, jak jsem jednou na Ostravsku procházel zevnitř zasněženým zmrzlým vagónem nebo jak jsem jednou jel bez zpoždění, se už rozepisovat nebudu. Možná jindy. Díky, že jste přijali pozvání se se mnou nakrátko podívat do mého světa, většinou vlakem jezdím sám, vaše náhlá společnost mě potěšila. Ale všeho akorát, takže nashle, jdu si zase číst. Než vystoupím, potřebuju ještě stihnout pár kapitol...