Viděl jsem vášeň

cca 10 min

Na vytrvalecké cestě po trase letošního Gira jsem okusil nejen cyklistické. Už pár měsíců v hlavě nosím vzpomínku na několik melancholicky osvěžujících nočních chvil na Sicílii. Přesněji řečeno na vysázená kolečka salámů, na červené víno na jazyku, na bezstarostnost místa, na laskavost Hostitelovu. A už je nejvyšší čas, abych to zapsal, abych drahou vzpomínku písmem uložil a zachoval, než by se jí zachtělo vytratit kamsi. Je taková křehká, obávám se, že vcítění se do jejích detailů by s časem pominulo – už teď se budu muset hodně snažit. Nechci ji ztratit.

Je pozdě večer a konečně jsem dorazil. Přesun to byl vážně dlouhý, ale po hektických posledních dnech jsem si teď ve vlacích pěkně odpočinul.

Ještě včera jsem obědval v Budapešti a večeřel ve Vídni, v kupé nočního vlaku jsem přespal i našel novou rakouskou kamarádku – prima! –, ráno posnídal v Římě, odeslal poštu do Česka a do Slovinska – portfolia k cestě, co jsem nestihl vyřešit před startem – a nasedl na celodenní, ale už poslední vlak do místa dalšího pokračování. Fuha, je to vlastně cvrkot i bez treter v pedálech.

Je po jedenácté večerní, blíží se půlnoc. Ten vlak, moje útočiště posledních deseti hodin, se kterým jsem se i nalodil a připlul na ostrov, se rozjíždí, pokračuje až do Palerma. Už ale beze mě, já na peroně dávám dohromady své drahé levné kolo. Nastoupil jsem dnes v polední výhni hlavního města, vystoupil jsem do svěžího pozdního, ba až (nechce se mi to snad ani přiznat) chladného večera. Jsem na místě – Syrakusy.

Při plánování akce jsem toto město považoval za jedno z nejzajímavějších, kam se podívám. Giro tady zítra nestartuje, ale pro mě je to v rámci organizace logický bod na nocleh – na start v blízké Avole dojedu menším spojem zítra brzičko ráno. Což je vlastně už za pár hodin.

– Musíš co nejdřív do postele, Michale, vstáváš před pátou. –

Syrakusy ve mně právem vyvolávají dojem antického odkazu, vím, že jsem na zajímavém místě, mám tendenci se zde zdržet, něco si pojít, prohlédnout... ale taky velmi dobře vím, proč tu jsem, co podnikám – v rámci možností se vyspat před nadcházející etapou na Etnu. Tohle je Moje Giro d´Italia 2022, ne Moje Syrakusy, Moje cárání. Jenže tuším, že bych se cítil provinile – vždyť kdy se zase na Sicílii dostanu?

Po mokrých dlažebních kostkách se vzdaluju od nádraží, navigace mě vede dva kilometry k ubytování. Z jakési "pevninské části" města se jakoby vzdaluju pryč na takový malinký poloostrov, který Syrakusy na jihovýchodě vytvářejí. Tam jsem si to ubytko zařídil záměrně, tuším, že tam bude město nejhezčí. I když je to z hlediska logistiky akce zbytečnost. Dýchám svěží přímořský vzduch, cítím sůl. Ulice se začínají zužovat a teď už slyším i šum vody, která ve vlnách vráží do kamenitých zdí pod vyvýšenou ulicí –

– už to i vidím, jsem na dosah Jónskému moři. To černé plátno přede mnou je výhled směrem někam k dalekému Řecku. Moje ulice, ta s adresou noclehu, je liduprázdná, jsem tady úplně sám. Kromě moře vlastně není slyšet nic, tahle část města u pobřeží už spí. Poznávám ty správné dveře, podle čísla i podle vzpomínky na fotku z internetu. Nikdo na mě nečeká, jsme domluvení, kód k otevření schránky u dveří mám v telefonu. Je to takový ten hezký mechanický zámek se čtyřmi kolečky vedle sebe, která se musejí pootáčet do odemykací polohy podle kombinace číslic od 1 do 10. Během chvíle mi klíče od vchodu i pokoje cinknou v ruce.

Takže? Je půlnoc, ve 4:45 vstávám, čeká mě náročný den...

Takže?

– Vždyť jsi v Syrakusách. Tak dobře to zní. Chceš někomu tvrdit, že jsi v nich byl? Jen s nádražím a hotelem na to zapomeň! –

Opírám v pokoji kolo o zeď, házím batoh na postel, sundávám tretry, obouvám kroksy – a zabouchávám za sebou dveře zvenčí.

Jdu intuitivně, u vody to vypadá mrtvě, musím zkusit ty úzké uličky. Občas to cákne v kaluži, žlutá světla lamp nasvěcují noční atmosféru. Vím, je už vážně pozdě, ale jsem na nejjižnějším jihu Itálie, at’ mi nikdo netvrdí, že tady je mrtvo! Jenže minuty ubíhají, metry přibývají a tak nějak se přeci jen cítím být v tomto místě poněkud osamocen. Moje natěšení opadává, přichází lehké zklamání, s ním v tom případě i ospalost. Snažím se zachytit jakýchkoli hlasů, které by mě přitáhly k jakémukoliv člověkodění. Tady za rohem někoho slyším – že by? Dva malé bary kousek od sebe. Mám vlastně hlad, tak intuitivně koukám, jestli vypadají i na něco jiného než jen na tekutou nabídku. Těch pár klábosících lidí u stolku na ulici si mě moc nevšímá – nějakej turista. To jedno je určitě jen bar, to druhé... otevírám dveře, vklouzávám do rozsvícené místnůstky a zdravím osobu uvnitř. Stoly jako v restauračce, dává mi to naději... Ale chlap jen svítí, v koutě asi počítá kasu, už má po zavíračce. Krom toho si s dotyčným navzájem nerozumíme.

Tak se motám uličkami dále a začínám si vyčítat, že už půl hodiny hluboce nespím. Že tady místo regenerace čumím dolů pod nohy do opuštěných dlažeb ulic a s padajícími víčky hledám – ani vlastně nevím co. A zpátky na pokoj to mám tak kilák?

V jedné ulici tu mají zastrčený automat na sušenky a podobné věci. Chvíli se kolem něj motám, přemýšlím, jestli si aspoň v něm něco nevezmu, ať přece do té postele neulehám s kručícím břichem. Už mám v ruce peněženku. Koupím to a jdu zpátky, snad zítra bude fajn etapa. Tohle byla chyba.

– Tohle jako chceš?! –

Nechci. Zapomínám na tu hnusnou svítící bednu a už se od ní svižným krokem vzdaluju. Doufám, že v tom malinkém baru, jak jsem ho předtím minul, ještě někdo zůstal. I kdybych si měl dát nějakého panáka tvrdého a říct jen "grazie" a "ciao" místnímu – aspoň to by nějakou hodnotu přeci jen mělo. Vracím se svižně po paměti i trochu po sluchu, za rohem jsou hlasy. Ti věrní tam ještě zůstávají.

Slyším temperamentní italskou konverzaci, a tak zatímco se krokem, který najednou přešel do toulavého tempa, přibližuji ke dvěma stolkům, u kterých partička na ulici před vchodem klábosí, uvědomuju si, jak se ve skutečnosti stydím se mezi ně vecpat. Turista. Co neumí italsky. Co mám říct, na co se zeptat? To nemá cenu.

Projdu, ani se navzájem nepozdravíme, ale zastavím se, váhám...

Když pak najednou na mě někdo houkne – už nevím, že jestli jako něco hledám, nebo jestli jako něco potřebuju. Vypadá to, že angličtinu někteří chytají, tak se teda zeptám, jestli nevědí o něčem, kde bych si teď ještě mohl dát něco k jídlu. Asi jsem tušil, že ten tip nedostanu, kroutí hlavami, a tak místňáky zdravím, obracím se na druhou stranu od nich, pomalu odcházím...

Jsem od stolků tak třicet metrů, ještě se na chvíli zastavuju, abych se naposledy otočil. Jakoby se pohledem rozloučil a šel konečně spát. Když v tom na mě kdosi z partičky houkne:

"Ty bys chtěl něco k jídlu, jo?"

"Jestli by něco bylo..."

Zevnitř podniku do uličky vstoupil chlápek, zjevně majitel. Když pochopil, o co jde, zavolal mě k sobě.

"Nějaký salám? Můžu ho připravit. Co? Chceš?"

"Tak fajn, budu rád!"

V peněžence mám dvacet éček, tak se ptám – je to v pohodě? Že jasně, že to je v pohodě, prostě ať mu něco dám, až dojím. Třeba deset.

Jsem z té situace stejně takový nejistý, i když to dopadlo dobře. Hostitel mě zve dovnitř, je to pár schůdků vedoucích do malé prostory. Uvnitř už nikdo není, ti venku jsou opravdu poslední, kteří zbyli. Po levici tedy vidím prázdné židle u uklizených stolů, po mé pravici bar – a za něj jde můj Hostitel. Nabádá mě, ať si sednu na jednu z barových židlí, sundávám si batoh a beru jedno vyvýšené místo. Sedám si tak, abych nebyl zády ke dveřím, spíše čelem, že když se pootočím doprava, abych měl přehled o situaci skrz otevřené dveře i venku.

Hostitel je stár počítám okolo 40 let věku, je to vzezřením stále spíše mladší muž, ale strniště už má místy prošedivělé. Vlasy krátce střižené, hnědé, avšak víceméně ukryté. Na hlavě má totiž letní klobouk, což mně zde připadá jako vcelku jasný atribut – módní i ochranný. Sicilan s kloboukem, to se nabízí. Možná ale ještě více než klobouk je pohodovější ta košile, kterou obléká. Je dočervena laděná, má jakýsi přímořský vzor, Hostitel ji má od vrchu tak napůl rozepnutou. Kdybych byl žena, hodně by se mi to líbilo, takto to jen konstatuji. Filmaři by archetyp jižana oblékli přesně takto. Má hlubší, charismatický hlas, prostřednictvím kterého se mnou komunikuje svou ne příliš dobrou, ale dostačující angličtinou. S jazykem tady na jihu budou asi problémy, vím, ale teď mám štěstí.

Éterem zní taneční hudba, která je mým uším – po zvucích vlastních kroků v tichých potemnělých uličkách – příjemnou změnou. Nepochybuji však, že muzika ještě více těší slechy Hostilelovy. Ten se totiž už od prvních chvil baví tím, že může pro náhodného hladového kolemjdoucího připravit cosi k snědku, je vidět, že ho jeho práce bezpečně naplňuje a ona hudba je součástí procesu. Je ve svém živlu. Otevírá ledničku a už si brouká. Sicilan postupně na desku vykládá několik větších či menších štanglí salámu, několik druhů sýra, připravuje si nůž. To vše za rytmického pokyvování do letní hudby.

"Sklenici vína?"

"Ó, ano, může být."

"Červené?"

"Ano, mám rád."

Během chvíle mně na stůl přistává dvojka červeného. Výraz přistává je možná více než jen metaforou – servis totiž neprobíhá jaksi neutrálně, ale Hostitel s lahví i sklenicí pracuje poměrně dynamicky, s obloukovitými trajektoriemi rukou, v nichž sklo, ať už to, či ono, drží.

"Grazie!"

"Prego!"

A tak zatímco si vychutnávám první doušky červeného – a spadá ze mně nesmělost spjatá z bytím v neznámém prostředí –, Hostitel už na velkém dřevěném prkénku porcuje to, co vyndal z chladničky. Stále v taneční náladě, stále s vášní, která je neoddiskutovatelná. Ono totiž není ukrojit kolečko jako ukrojit kolečko. Jižan totiž salámovinu nekrájí jen tak, jakoby nic. Jako svého času Bohouš Vrchota u nás na vsi (nic proti němu), když strojově dělal rychle těch svých dvacet třicet deka vysočiny, zatímco po očku sledoval, jak se v minimarketu dělá fronta až ke dveřím. Hostitel prosím krájí s přidanou emocionální hodnotou, s nebývalým zaujetím. Každý půl centimetru hrubý díl pod jeho rukami přesně ví, proč na prkénko patří, jaká je jeho role – že je důležitým článkem v gastropornu, jež neslouží jen k prostému naplnění žaludku člověka. Hostitel dbá na to, aby nejen výsledek stál za to, ale i proces přípravy samotný – aby mě nalákal a udělal chutě. Pohybuje se elegantně, klade důraz na vytvoření dokonalé tabule za zvuků opakující se konfrontace ostří nože a desky.

Hostitel vyskládá do půlměsíců asi tři čtyři druhy klobásek, doplní již připravenými pláty větších salámů, které přeloží vejpůl, a plynule svou pozornost přesouvá k sýrům. Jeho nasazení se se změnou suroviny nijak nemění.

Tu a tam spolu prohodíme pár slov, abychom dali situaci i socializační rozměr. Jsem ospalý, ale moc rád si popovídám. Nějak se dostaneme k osazenstvu u stolků na ulici, jehož konverzace v pozitivním slova smyslu nabourává hudbu z reproduktorů. Jedna žena mluví o něco více než ostatní, hlasitěji se směje. Myslím, že má upito ze všech nejvíce.

"Tamta je něco jako moje přítelkyně."

"Mmmm," pootáčím se lehce za ramenem a kouknu na ni skrz okno.

Opravdu řekl "something like girlfriend", a to s pousmáním se, myslím, že to nebyla jakási kostrbatost cizí řeči, bylo to spíše zavtipkování. Asi kamarádka s benefity, snad se k ní nechtěl hlásit úplně, jak byla rozjařená. Vedle ní u stolku drží místo starší, prošedivělý pán. Ten na mě houknul několik vět, když jsem vstupoval dovnitř. Mluvil sice s úsměvem, ale pouze italsky, na mou adresu tedy neúčelně. Myslím si, že to je otec Hostitele. Na chvíli i přichází za námi dovnitř, cosi hledá za barem. Má stále co říct, je to veselá kopa.

Prkénko je připraveno, tak 30×40 cm, vyskládané nádherně. Hostitel s úsměvem dokončil svou gastro-pohybovou performanci a odebral se do ústraní za přáteli, abych měl svůj klid si naservírované nerušeně vychutnat. Upiju vína, beru do ruky nachystanou vidličku a začínám se věnovat své večeři...

Obsah na dřevě jsem zpracoval zcela beze zbytku, příliš jsem se neupejpal, bylo to rychlé a skvělé.

Dopíjím sklenku a pokládám na stůl svých dvacet euro hotovosti. Ani se neptám, kolik to dělá, snad by to i s vínem "navíc" bylo za patnáct, ale jsem lapen v momentu, který nechci, ať končí – i když vím, že končí, a ranní realita nebude tak hezká –, a teď cítím velký vděk. Vím, že tahle expedice stojí balík, a obecně se snažím šetřit, ale kdybych měl zrovna třicet, snad dám i třicet. Nebo možná ne (Michale, ještě přes dva týdny dennodenního placení, kam se podíváš), ale ohromně bych chtěl.

Několik málo posledních slov na rozloučenou, je čas jít. Hostitel otevírá náruč a zdravíme se objetím. Protože i muži se mohou objímat – a tím spíše na Sicílii. Tam, kde vášeň pro život není společenským tabu, tak se mi zdá. Toto byla velmi povedená ochutnávka jižanské ostrovní mentality.

Ciao.

S tím, že jsem přeci našel to, co jsem hledal, se spokojeně loudám zpět k pobřeží, po úzkých spirálovitých schodech docházím na pokoj, sprcha, zuby – a odebírám se na kutě. Za dvě a půl hodiny vstávám a čeká mě dvě stě kilometrů s těžkým stoupáním na Etnu. Jak nohy promluví, to vážně nevím, ale naladěn jsem výborně.

Byl jsem v Syrakusách.