Veni, vidi, vici
cca 5 min
"Veni, vidi, vici. Když se dnes o půl 3 v noci doploužil se mnou z hospody domů, s očima jak korálky a blaženým úsměvem na rtech, tak ho to určitě nenapadlo. Kdyz za 3,5 h pak vyskočil z postele jako srnka, tak ho to určitě nenapadlo. Když se po 4 h práce posadil, tak ho to určitě nenapadlo. Když jsem ho přes půl hodiny ukecával, ať jde běžet závod, a používal sto a jednu výmluv, že je unavený, že nemá sportovní oblečení, že to je jen závod pro děti, že před 10 dny dojel 2 500 km na kole kolem ČR a na sportování nemá ani pomyšlení, tak ho to určitě nenapadlo. Ani když jsem ho konečně ukecal, že buď tady bude jen sedět, nebo bude mít historku, jak z práce v pracovním oděvu půjde běžet závod na 5 km, a zapsal se na startovní listinu 15 minut před startem, tak ho to určitě nenapadlo. Že PŘIJDE, POBĚŽÍ A ZVÍTĚZÍ !!!"
Marek Vadinský
Byl začátek léta 2019 a na kočovnou jarmarkovou práci do Anglie jsem se moc těšil. Jako taková by sama stála za vlastní článek, ale tentokrát si zavzpomínám jenom na její úplný začátek.
Dostavil jsem se do Manchesteru a netrvalo dlouho – ještě předtím, než jsem pořádně stihl poznat pracovní prostředí –, Mára přišel s nabídkou kvalitního pobavení. Poloha piva a hudby. Jeli jsme do centra na malý komunitní večírek do české hospody, takže "s očima jako korálky" se navrátit bylo možné, jelikož pivo bylo normální, pitné. Po anglickém bych se vrátil v devět a šel si číst, pač anglické pivo není nic, s čím by se dal trávit čas do nočních hodin. Ale pořád lepší než francouzské... ale to už je taky na jiný článek.
Daleké výjezdy na festivaly a jiné akce nás ještě čekaly, moje první štace byla v domácím Manchesteru, tedy za rohem. Ráno jsme dojeli k našemu stánku v Heaton Parku, což je tamní obrovský nádherný park, mimochodem se spoustou velikých veverek. Lidi zrovna moc nechodili, byl čas koukat kolem sebe, a tak koukáme – pár desítek metrů od nás se začalo stavět zázemí pro nějakou akci, snad běh. Když organizátoři postavili křídla a plůtky s nápisy “BIG FUN RUN”, bylo to jasné.
Mára na mě nastoupil, že se musím jít zúčastnit, že jsem přece běžec, že budu mít zážitek. Hm, mně se ale vůbec nechtělo, přeci jen jsem závodník a tyhle sranda akce mě moc nepřitahují. Chvíli jsem dělal drahoty, ale byl jsem ukecán. Mára byl vážně přesvědčivý, jel, jel, jel...
Shodou okolností jsem na sobě měl sportovní boty, takže 5 kilometrů samo o sobě nemělo představovat problém, ale oblečení mi na běh moc nevyhovovalo. Volná tematická košile a dlouhé civilní kalhoty... to je fajn na prodej keramiky, ale míň fajn na utíkání. Ale řekl jsem si vlastně proč ne – a když už “big fun”, tak big fun a nechal si i kožený opasek. Vyzvednul jsem si číslo a čekal, kolik dětských konkurentů se dostaví.
Vyrazili ale i dospělí, jen zkrátka ne běžci s nějakým kreditem. Takový závod nezávod běželo pár desítek uchazečů, tak dvacet třicet, hádám. Na jeho čele se zprvu usadil i jakýsi mentálně zaostalý chlapec. On vždycky v absolutním vypětí běžel kousek, jako už by byl v cílové rovince, tak těžkopádně, samá ruka samá noha, a pak zadýchaný zvolnil. Otáčel se, jestli už jako všechny setřásl a běží sólo do nekompromisního trháku, ale bohužel byl opakovaně zklamáván, protože tam přes rameno jsem klusal já. Chtěl jsem s ním takhle běžet dál a dál a třeba mu pomoci k výhře, ale podle mě tímto stylem musel tak po kilometru přejít vyčerpáním do chůze... Jak dopadnul, nevím, protože chlapce brzy minula slečna lomeno paní, a tak jsem se přidal k ní. Moje taktika byla jasná, udržovat správné tempo, aby tu pětku zvládla co nejlépe, protože bylo jasné, že ji chce běžet co nejlépe.
Dělal jsem jí domestika, přišlo by mi samozřejmě blbé utíkat pryč, co bych si tam jako chtěl dokazovat? Heaton Park je vcelku zvlněný, věřím, že v některých výběhových pasážích byl běh v tandemu rozhodně pomocí a má chráněnkyně je zvládala rychleji, než kdyby běžela sama. Nikdo se k nám zezadu později ani nepřiblížil, a tak jsme společně proběhli cílovou bránou jako dva vítězové. Cílový čas zní 21 minut a 30 sekund, což ve finále není zase tak nízkoúrovňové,
Máro, měl jsi pravdu, díky. Já sám bych tam "jen seděl bez historky”. Takhle jsem se protáhnul, pročistil hlavu, i ty libry mně u toho vlastně chodily, čili nebyl důvod dělat drahoty, což jsem blbě dělal. Navíc to skončilo snad dobrým skutkem a jednou spokojenou běžkyní s medailí na krku, která z ní měla vážně radost, jakožto i z výkonu samotného.