Věděl jsem to ještě před dopadem

29.06.2022

cca 5 min


Zpověď z pozdního léta 2018


Tak jsem seděl doma mezi čtyřmi stěnami, s nehybným kolenem vyřazený z normálního života, a ptal se sám sebe, jestli to mám ještě zapotřebí. Rozum mně říkal důrazně, že ne, ale když člověk něco dělá skoro celý život, ve skutečnosti to není tak lehké přijmout...  Ale opravdu jsem se ujistil v tom, že už to zapotřebí nemám – že už to dělat nebudu.

Už ne. Proč to dělám, když můj talent je někde úplně jinde? 

. . .

Hráli jsme první kolo nového ročníku v Semaníně, když jsem si při protipohybu podlomil koleno. Takovým způsobem na fotbalovém hřišti už potřetí.

Tenhle sport mi dal mnoho přátel, za což mu tolik vděčím, ale zároveň je nešetrný vůči mým kloubům a bere mi čas i síly, které chci investovat jinam. Hrát ho závodně už mě jednoduše nebaví, po téhle stránce jsem vyhořelý a přišel čas si to přiznat. Nemůžu se tolik hodin ročně věnovat něčemu, z čeho nemám takovou radost. To mně přijde jako škoda. A plýtvaní tím nejcennějším – životním časem. A ještě k tomu mladým.

Fotbal mám rád pořád, nevěřím tomu, že bych příležotostně nezašel na trénink i na lavičku na zápas, když o to mužstvo bude stát, ale po patnácti letech už nemám chuť zodpovědně docházet do kabiny, jak je sezóna dlouhá. Už se mi nechce na začátku roku do diáře udělat třicet křížků ke třiceti víkendům. Fotbal je jen jeden z mnoha sportů, kterým se věnuju, a sport je jen jeden z mnoha zájmů, kterým se věnuju... 

Možná že jenom potřebuju na nějaký čas vystoupit z tohoto vlaku, dát si pauzu a zase se mi ztracená chuť později vrátí, kdo ví. To příští měsíce nebo roky ukážou, ale zrovna teď si to nemyslím.

Hodně jsem, jako každý ze spoluhráčů, chtěl naši soutěž vyhrát, dostat vítězný pohár a říct si, že jednou jsme teda byli fakt nejlepší ze všech. Fotbalu se věnuju odmala a jarní zisk titulu byl moc pěkný vrchol. Celá minulá sezóna byla výjimečná a bylo mezi námi cítit, jak se odhodlaně bez zpětných zrcátek dereme za společným cílem. I dosažení toho, že se to tak krásně podařilo, přispělo ke ztrátě motivace, která mi s roky pomalu, ale jistě odcházela úměrně s tím, jak se posouvaly mé možnosti a schopnosti ve vytrvalostních sportech.

Pak přišlo to podvrtnutí, a to byl poslední signál. Měl jsem za sebou z minulosti dvě obdobná zranění, už dlouho jsem v hlavě nosil pravidlo "ještě jednou a dost". Je mi dvacet a chlup – a já naproti žádné operaci s následky už rozhodně dobrovolně dál nepůjdu. V momentě jsem věděl, že končím, v té samé sekundě, kdy jsem ucítil to odporné křupnutí a pocit podlomení. Na zem jsem dopadal už s tímhle vědomím, mžik postačil.

Ano, říká se, že nic není tak horké, jak se to upeče, ale znám se a to pravidlo výše jsem si vytknul jasně a věděl jsem, že ho dodržím. V následujících dnech, sice ještě otrávených, ale už s chladnou hlavou, jsem se v tom ujistil.

– Už ne. Proč to dělám, když můj talent je někde úplně jinde? –

Na druhé kolo jsem se jel podívat do Dolního Újezdu, seděl tam na tribuně mezi pěti janovskými reprezentačními trenéry a neměl jsem nejmenší chuť se tam dolů na hřiště vrátit. Ani co by se za nehet vešlo.

. . .

Shodou okolností mi nedávno (nezávisle na tom) jedna blízká osoba promluvila do duše; že mám všechno před sebou, že času je dost – ale ten běží a nevaruje, bestie. A že až mě soukolí donutí se ohlédnout, tak ať nemám čeho litovat.

Čtenáři, přeji ti, ať ve všem, co děláš, vidíš smysl. Vždy.

– 2018


Jsou to už skoro čtyři roky od téhle důležité bolestivé chvíle a jsem si jist, že jsem udělal správně. V životě lidském jsou různé momenty, které člověka formují a dávají mu nový směr, vize. Ten smutný letní podvečer na hřišti v Semaníně byl pro mě jedním z nich. Když to teď vidím s odstupem času, je mi to jasné. Ono totiž nešlo jenom o ten fotbal, o tu hru jako takovou. Začal jsem asi jinak přemýšlet i v jiných směrech, do kterých mě toto rozvázání rukou vpustilo. I když zrovna tahle křižovatka byla hnusná (doufám, že berle už nikdy více v rukách mít nebudu), ten efekt vlastně – nebyl špatný. Byl dokonce velmi dobrý! A děkuju za to. Jakkoliv masochisticky to může znít.

Čtenáři, přeji ti, ať ve všem, co děláš, vidíš smysl. Vždy.

(Zůzo, je to fakt bestie a s každým dalším rokem trochu víc vnímám, jak běží, jak dýchá, cítím, jak by chtěla zezadu skočit a zatnout – ale taky cítím, že kupříkladu za poslední čtyři léta zatím opravdu ničeho nelituji.)