Valentýnský běh - hluboké (po)city i mělké časy

cca 15 min

Z deníku regionálního běžce vytahuji úvodem vzpomínky, u kterých je snad až na zamyšlenou, jsou-li vůbec hodny uchovávání, natož publikování. Ale ať se nám to líbí, nebo ne, pravdou rozhodně je, že sport nepřináší jen často zmiňované vodopády endorfinů do krevního řečiště - druhou stranou mince mohou být přešlapy, pocity zbytečné námahy, nechutenství a otázky proč nejsem doma u telky? Tudíž čtenáři přece předkládám i jiný úhel pohledu na běh, aby věděl.

Na nějaký uspokojivý výkonnostní zápis do portfolia jsem si při tomto závodě musel trpělivě počkat v jednotkách let... a vlastně na něj pořád čekám, jelikož jako správný závodník před zenitem nejsem s dosud dosaženým nikdy spokojen. Buď jak buď, litomyšlský Valentýnský běh shledávám jako sympatickou komorní akci, kterou každoročně otevírám závodní sezónu.

2017

Abych byl upřímný, běhání závodů den po plese není vyloženě můj šálek čaje - to už vím. Zvláště pak tehdy, když k oběma akcím přistupuju poctivě. Ale aby bylo jasno, stěžovat si nechci. Nejsem z cukru a navíc se určitě shodneme na tom, že je to pořád lepší než třeba skládat uhlí. Takže jak se dílo podařilo?

Start závodu byl ve 14:00, ale pro pochopení celé hloubky záležitosti se musíme vrátit ještě o pár hodin zpátky. Totiž do doby, kdy jsem se po návratu z Rychty doma v obýváku minul se sestrou odcházející na ranní trénink. Tady příběh začíná. Dopřál jsem si několik spásných hodin spánku a po probuzení v 11:30 si dal oběd o dvou banánech.

Až do téhle chvíle jsem vlastně ještě nevěděl, jestli na 10kilometrovou akci vůbec půjdu, ale pak jsem si uvědomil, že nechci sedět doma a jen bezduše sledovat vteřinovou ručičku hodin nad postelí. Tedy odhodlal jsem se.

Do Litomyšle jsem to vzal na kole, a protože se zase nikterak překvapivě ohlásily moje potíže s dochvilností, musel jsem do toho trochu šlápnout. Docela by mě zajímalo, kdy naposledy jsem jel 8 kilometrů 13 minut - jako "warm up" před závodem to ušlo.

U kostela Nalezení svatého Kříže se v docela vlezlé klendře schylovalo ke startu. Pro dokreslení situace se ještě sluší dodat, že jsem byl po úrazu zad, takže jsem neměl ponětí, zda závod vůbec zvládnu. 

Nějaké dva tři týdny předtím jsem uklouznul na zledovatělých schodech a plnou vahou spadnul bedry na ostrou železnou hranu kraje schodu. Nicméně jestliže toho času jsem po šíleném přistání na ledviny pociťoval upřímnou radost z toho, že jsem nečůral červeně, před Valentýnským během se mi vcelku ulevilo, když jsem po noci na baru nečůral zeleně...

Takže jsme vyběhli. Sebevědomě jsem se pověsil na obhájce vítězství z předchozího ročníku Honzu Benka, ale to nebyl příliš rozumný nápad. Jen co jsme se vymotali ven z města, nebyl jsem s to s ním držet krok. Následně mě po 2 km předběhl ještě jeden soupeř, ale to bylo všechno a já se tempařsky relativně srovnal.

Trasa závodu mířila nejdřív přes Černou horu do Strakova. Běželo se navíc proti silnému větru, takže nejen místním je jasné, že úvod byl objektivně náročný bez ohledu na to, co kdo v posledních 24 hodinách dělal.

Brzo se na mě začala podepisovat uplynulá sešlost janovské kulturní komunity, takže nevím, jestli mě víc trápila záda, žaludek nebo hlava. Bylo to tak na střídačku. 

Když jsem se prokousal do Strakova, přišel prudký odklon trasy. Sice jsem dostal vítr do plachet, ale suchý hladký asfalt vystřídala pestrá paleta nástrah dálnice na Suchou. Tu bylo bláto, tu byla louže, tu byl sníh, tu byl led. Kilometr pravdy jsem ale ustál se ctí - i když mě začalo píchat v boku jako už sakra nějaký pátek ne - a i přes velkou dávku opatrnosti jsem se nenechal zezadu nikým dotáhnout. 

Letmými pohledy jsem občas kontroloval pár nejbližších rivalů za sebou a zdálo se, že v dalším kilometru pod mírný kopec směrem zpátky k Litomyšli jsem jim dokázal utíkat. Tak jsem si bohorovně říkal, že mám bednu v kapse a přestal se soustředit. Doběhl jsem do Vlkova a pak si to suverénně hrnul do kopce k přímo do Litu.

Jenže věc se měla tak, že kousek za vlkovskou benzínkou bylo odbočení na pravou ruku, což jsem minul. Takže spíš než na cestě na podium jsem byl na cestě pro ostudu. Štěstím v neštěstí bylo to, že asi po 150 nebo 200 metrech jsem si přestal představovat, že dřu jako Gábina Koukalová, uvědomil si svůj problém a zatáhnul za brzdu. Ten pocit, když jsem se vracel dolů a viděl, jak mě předbíhají čtyři lidi, byl opravdu k nezaplacení...

Do cíle chyběly ještě nějaké tři kiláky, panika v mojí hlavě nenašla místo... i když si při blbostech, jako tato, často říkám, že by ho tam mělo být dost a dost... No nic, přidal jsem polínko pod kotel a tři týpky celkem rychle smáznul. Horší to bylo u toho posledního, který se přede mne dostal, protože jsme na tom byli tempově dosti podobně. Přibližoval jsem se k němu pomalu a nejistě, a tak, když jsme už vběhli do města, řekl jsem si - pal to čert. Smířil jsem se raději se čtvrtým flekem, protože kdybych přidal ještě jedno polínko, tak bych nejspíš vrhnul. To by mi pak bylo pod zámeckou památkou světového dědictví UNESCO trapně.

Na zámeckém návrší jsem protnul pomyslnou cílovou pásku a s časem 43:13 min se s jazykem na vestě svalil na kočičí hlavy.

Při slibu sám sobě, že už nikdy nebudu pít, jsem chvíli poseděl a dostal se z nejhoršího. Pak jsem se sebral, přeformuloval slib do podoby, že už nikdy nebudu pít před závodem, šel se občerstvit a pogratulovat suverénnímu vítězi Honzovi, kterého jsem zblízka viděl naposledy na přelomu prvního a druhého kilometru. Ze startovního pole si udělal dobrý den.

Vyhlášení vítězů bylo v teple restaurace Veselky, kde jsem si však s překvapením došel pro cenu za 3. místo. Chudák soupeř, který dokončil ještě přede mnou, totiž do cíle přiběhl z poněkud špatné světové strany, protože ve městě zabloudil, a tak byl diskvalifikován!

Já tedy můžu hovořit o velkém štěstí, že jsme zástupci amatérského sportu a po umístění na podiu nechodíme na žádné antidopingové kontroly či tak něco. Upřímně si nedokážu představit, že bych v sobě už nic neměl... Takže Michal Kramář zůstává v oficiální rovině i nadále reprezentativním mladým atletem s chrabrými morálními hodnotami a synonymem pro čistý sport.

Jako bonus za účast jsme si závěrem mohli nechat změřit některé tělesné hodnoty. S vědomím, že můj metabolický věk je 12 let, jsem před soumrakem zamířil do Benkových kůlny, kde jsem měl schovanou svou silniční raketu značky Focus, a odjel domů do našeho dobrého Janova.

Tak tohle jsem opravdu ještě nežral. Já vím, že my vytrvalci jsme trochu jiní lidé, ale že se zbytkáčem urvu v nějakém závodě třetí místo, to je dobrá... vykutálenost... a urážka soupeřů. Pardon.

2018

Tentokrát upravená 9km trať, čas 40:21 min a 8. poražený v cíli.

Ten závod se ti líbí, musíš na něj jít, opovaž se zůstat doma! Něco takového jsem si říkal posledních pět dní, když jsem sám sobě lhal, že bude všechno cajk, že jsem zdravý.

Tím pádem ze závodu považuju za solidních zhruba prvních 400 metrů, než jsem se začal dusit. Jak jsem se přiučil, s ucpanými dýchacími cestami se při 160 tepech za minutu běhá proklatě zle. Prosím vás, nezkoušejte to.

Následující dva kilometry po tomto prozření jsem utíkal těžkopádně s dávivým kašlem, jenž vycházel z ucpaného hrdla, a se slzami v očích. Skutečně jsem běžel a při tom regulérně brečel. A nenáviděl se. Chtěl jsem se asi otočit, pěšky vrátit na start a někoho dlouze obejmout.

Jenže pak, když už bylo skoro pozdě, ale ještě včas, jsem se nějak silně vychrchlal a - dýchací cesty povolily. 

Tedy jsem se tak nějak srovnal a začal běžet aspoň trochu, jak umím. Jenže k čemu mi to vlastně bylo platné, když mě hned pár minut nato začalo píchat v boku, tak nehorázně, že jsem nebyl schopný ani cupitat klusem, ale musel se hned dvakrát zastavit a vydýchat se do úplného klidu. To mně bylo tak úzko...

Zhruba v polovině trasy jsem se dostal do relativně normálního stavu a začal fungovat, aniž bych si připadal jako celoživotní kuřák se zápalem plic. I tak to ale nebyla žádná sláva. Co se týče závodních ambicí, tak jsem se vrátil na svůj úplný začátek - bylo mi zcela volné, kolikátý z pole jsem byl, hlavně, abych se nějak dostal do cíle.

Což se mi nakonec povedlo dokonat, nic horšího už se dále nepřihodilo.

S odstupem a chladnou hlavou musím říct, že jsem rád, že se toto stalo. Co jsem si vymyslel, to jsem si vyžral, a bylo to vlastně moje malé morální vítězství - že jsem nevzdal. Závody se totiž nevzdávají. A ne jen závody...! Navíc mě událost obohatila o novou pravdu: Když máš někdy teplotu, tak ji prostě máš. Neznamená to, že když si ji schválně nezměříš a hodně si nepřeješ ji mít, tak že ji nemáš. Prostě ji máš.

Stal jsem se zase o něco málo zocelenějším závodníkem.

2020

Dosud poslední ročník běhu se mi zadařilo zase jednou dokončit s pódiovým umístěním, konktrétně se 3. místem. 

K prvnímu a poslednímu závodu sezóny jsem přistoupil svědomitě, s určitým respektem, čili dva dny před jsem si dal jenom 3 piva a 4 švestky, no a den před dokonce jen 1 pivo a 1 zelenou. Kdybych ale tušil tak jasný průběh, býval bych se s panem Ondřejem Tmějem na počest jeho mistrovského tažení turnajem v prší zdržel večer i trochu déle...

Ačkoliv byly podmínky ranního závodu i kvůli silnému větru obtížnější, přece to bylo jedno z těch méně dramatických klání, kdy jsem v půlce věděl, kolikátý skončím. První dva jsem viděl pořádně jen na startu a souboj o zbývající místo na podiu mně vyšel bez nervů. Ve hře o něj jsme byli tak tři, možná čtyři (nevím, mám zvyk za sebe moc nekoukat - z principu mě zajímají jen ti přede mnou).

A když jsem byl s to jejich tempo na úvodních 4 km z 11 ustát, v podstatě do kopce a proti větru, tušil jsem, že mám kapacitu na to, abych poté mohl interní závod kontrolovat. Vzhledem k mému somatotypu sice nechápu proč, ale mnohem silnější než ve vrchařské práci jsem totiž na rovinách a v sebězích. Prostě čím rychleji, tím lépe pro mě. Takže po spolknutí laskonky mezi Strakovem a Pazuchou (250 m, sklon 15 - 20 %) jsem natáhl krok a bylo to fajn.