Úryvky z přípravy na Tour

24.02.2021

cca 10 min


26. července 2020 (měsíc před Grand Départ)

'Mám třetí pivko a už fakt nemůžu. Je to divný, ale dnes to není můj regenerační večer. Je to poslední, chce se mi spát, ale trochu se mi chce i psát. Dnes:

Dávám si dlouhej trénink, pač mám pocit, že musim makat, i když vlastně vůbec nevim jestli na něco, nebo na nic. Situace s covidem je nejistá, ale když to pujde, chci bejt připravenej. Věřím, že ta Francie vyjde.

Tohle je z těch 9/10 ledovce, co nevidíš.

Takže dneska Hradec - Brno, je to nakonec 215 km, protože nemám zájem jet nejkratší cestou, protože v poslední fázi přípravy nemám zájem jet krátký shity - jen těžkejma rosteš. Dělat vytrvalost je dřina, musíš to mít v krvi, abys takhle přemejšlel.

Na 75. km si dávám ve Svratce pauzu, v obchůdku s cukrárnou čekám ve frontě na kafe a holka u pultíku si dává zmrzlinu. Po ní je na řadě nějakej samorost, snad otec, a hlásí: 

"Já taky, rumovou... Musim si jednoho dát, abych se po včerejšku vycentroval", řiká s chronicky vychlastanym hlasem. Tak ty seš dobrá močka, řikám si já, nasávat dopoledne a sám tvrdej... místo čaje, pečiva, cereálií, jogurtových kultur... a před malou. Pak sedíme venku na zahrádce, samozřejmě ne u jednoho stolu, a samorost k holčičce hlásí:

"Ne, že to budeš řikat mámě, že jsem si dal ruma."

Takový fotry já fakt nadávám, na tohle nemam, jedu dál. Chudáci takový děti...

Tak v půlce švihu jsem si dal oddych znova, na jedný zahrádce v Bystrém. Espresso a cola, jen tak posedět, srovnat si myšlenky, protože dnešní den je den, co mě vyloženě mrdá, vůbec mě nebaví, jen vím, že je to nutný. 

U stolu vedle sedí dva týpci s pneumatikama a vedou konverzaci trochu ve stylu "všechno vím, všechno znám, všude jsem byl dvakrát, od všeho mám klíče". Jsou taky na kole, ale tuším, že nejsou úplně v top ultimátní kondici. Nesnažim se je odposlouchávat, protože se to nedělá, ale prostě je slyšim... Ani mě jejich dovolený nezajmaj, pač jsem nasranej z blbýho dne, spíš bych chtěl jen bezmyšlenkovitě pít další kafe a colu a další kafe a colu...

Ale musim dál, tak se zvedám a jako celkem slušnej člověk je zdravim.

Frajer: "Čau...a kam jedeš?"

"Do Brna"

"Ehm ha.. A odkud?"

"Z Hradce Králové"

Oba se od srdce pohospodsku zasmějou a ve tvářích jim je vidět něco ve smyslu "to je týpek jak hovado". A tak to frajer zakončí hláškou: "Joho, my jsme taky cyklisti, pffss!"

Jo, tihle dva mi zvedli náladu, tenhle způsob čecháčkovství se mi líbí. Za každý situace reagovat humorem, nějakým dodatkem, vtipem, zasmáním se...

Nakonec mi to nevydrželo dlouho, pak mě to zase dál žralo. A blbej den bez chuti pokračoval.

Tak jsem ti to jen chtěl sdělit, takový mikroscénky z mý tréninkový jednotky. Zítra jedu zpátky.'


9. srpna 2020 (tři týdny před Grand Départ)

'Mám kolo čerstvě po generálnim servisu, už to fakt chtělo. Loni v červnu mi praskl řetěz, náhodnej zlatej pán mi ho doma v garáži pomohl opravit, ale bylo to jen "na dojetí". Prasklý články šly samozřejmě pryč, čili jsem ten řetěz měl o dva díly kratší. Není to ideální, ale dá se.

To "na dojetí" skončilo tento pátek po 14 měsících. Poslední dobou už to fakt zlobilo, jak byl řetěz kratší, začala rezignovat přehazovačka. Nějakej čas už mi tam vzadu na pastorcích nešly zařadit dva nejmenší převody. Prostě šlus. Tak jsem všechny prudký kopce lámal jen na ten nejzažší, kam mě to pustilo. Nechci tě zatěžovat počtama zubů, ale nejmenší vs. třetí nejmenší, to už je vážně rozdíl, co v 10 % pocejtíš. Dvakrát mi to však nevadilo, byla to taková jágrovina, ale což - stará pravda je, že co bolí, to sílí.

Vyměnit ale potřebovalo snad všechno důležitý, takže jsem v servisu zanechal poměrně raketu.

Pro představu, seškrtlo mi to poslední tři dny v práci, kdy jsem dřel jak burlak - ve vedru jsme betonem ručně zalejvali věnec. Jestli ti to nic neřiká, tak buď rád, že ti to nic neřiká, buď ráda, že jsi žena, nebo buď rád, že ses dobře učil. Bylo to v tom počasí náročný a vlastně mi z toho do civilního života nezbyl ani fenik...

Navíc nám tam hrál Impuls, takže jsem musel poslouchat zuřivýho repo...pacienta Aleše Růžičku, jak se snaží, nevim, asi za půldruhýho roku, ujet na kole 300 km. V devět udělá vstup "už vidim ceduli konec Kyjova", a v deset udělá vstup "už jsem projel kolem cedule konec Kyjova, zbývá mi do cíle 8 km, snad to do večeře stihnu"...

Prostě jsem nebyl uplně v nejlepším rozpoložení, potřebuju se teď o víkendu nějak vybít. Rozumíš mi?

Tak jsem si v Mapách načmáral cestu, co mi pomůže. Potřebuju dát na opravu dron - do Prahy. Řikám si: vlak je pro děcka, chlapi si odšlapou.

Dneska to je až do 130. kilometru pohodka (vlezlý slovo, Kájo), ve stoupáních dva převody jako když najdeš, profíci by řekli "coffe ride". Až si řikám, že dneska si to opravdu jen slušně v tempu odšlapu a žádnou "mikro" z toho tentokrát nevyždímu.

Ale!

Někde za Bolkou potřebuju nutně doplnit vodu - asi jste si všimli, že je dneska celkem teplo - tak zahlídnu POTRAVINY OTEVŘENO a sahám bryskně na brzdy.

Koupim vodu, redbull a sedám si na lavici na dvorku, co k prodejně patří, chci si trochu dáchnout. Betonový plac je společnej i s nějakou pofidérní knajpou odvedle. Deset metrů ode mě sedí dvě trosky, dávno za životním zenitem, který přišel hádám tak v 5. třídě s upocenou čtyřkou z diktátu. Je půl dvanáctý, sládci amatéři asi zašli na snídani a zdrželi se do oběda - oba lemcaj kuželku kozla. Jeden sedí a čumí, druhej sedí a čumí na mě.

Nechci si jich moc všímat - jejich dovolená mě nezajmá -, při chvíli volna mrknu na telefon - a v momentě už je vůbec neřešim. Vyskočí na mě příspěvek Romana Kreuzigera s daty ze včerejšího závodu Milano - Sanremo. 328 kilometrů za 8:15 hod. Párkrát zamrkám a řikám si - ty vole, Krami, asi ti do něj ještě něco málo chybí...?

No, tak to mi dalo trochu další motivace, zvedám se a vyjíždim dál. U brány se potkávám s nějakým jiným chlápkem v tílku, co zrovna vchází. Nevim, jestli je to další alpa, co k těm dvoum patří, nebo je to střet čistě náhodnej, Houkne na mě:

"Peter Sagan!"

"Áno...trochu horší", zrovna mě napadne a mizim.

Chacha, chichi, chocho. Za nás oba, to bylo trapný.

Dneska jsem si to naplánoval přes Mělník, pač bych chtěl prvně na vlastní oči vidět soutok Labe a Vltavy, ale nějak míjim výhled a už se mi nechce vracet. Tak příště.

Je vážně celkem teplo, tak mě na 170. kilku dostává krize, začínají mě strašně, ale strašně pálit a bolet chodidla, ale po deseti kilákách to přejde. Horší je, že už se fakt cejtim prázdnej, slunce sluní a kilometry jsou ke konci nějaký delší...

Ale jsem v cíli. Ubytovaný. Peru si prosolený věci a jdu si je pověsit na šňůru na společným dvorku. U stolku vypaluje nějakej chlápek s nějakou Češkoruskou a on ji začíná krmit nějakými řečmi. Věšim dres, věšim kraťasy... a slyšim:

"Já se přihlásil do realityshow, tak čekám, jestli mě vyberou, no. Bude to něco jako seznamka, ste tam dvacet dní zavřený, s kamerama, jde o to se tam jako poznat. Dávaj tři tisíce na den. Bude to na Nově..."

Já jak to uslyšel, nechal prádlo prádlem, ještě ne dokonale vyrovnaný, a okamžitě vystřelil do ulic.

Jdu do hospody U Staré pošty. Kdysi mě tam jedna prima kámoška vzala na pivo a od té doby se vracím. Je to hospůdka přímo uprostřed města, kousek od hlaváku, s dobrým pivem a dobrou kuchyní za normální ceny. Při pražských cestách je to pro mě na občerstvení ideální... až na jednu arogantní nánu z obsluhy, co jsem párkrát vychytal, kterou vyloženě sralo, že si někdo v hospodě dovolil objednat... Ale dlouho jsem ji tam neviděl, tak už je asi na pracáku, nebo v bordelu.

Dávám si první kus, když v tom se udělá stín, do dveří vejde borec samej vlas, samej vous, kdyby stoupl na váhu, kilo deset padne. Sundavá batoh, ještě ani neusedá a vrchní se hned dotazuje, jako kdyby tušil:

"Zatim něco na pití?"

"Jo. Dvě plzně"

Než by ses nadál, už mu přistávají na stole. První vleje do chřtánu v podstatě na ex, tý druhý dává minutu.

Já se vedle zatím cítím trapně, zostuzen - tohle bylo K.O. v prvním kole. Za ten čas jsem, po sedmi a půl hodinách v sedle, polknul jenom deci, možná dvě? Odkud ten frajer šel?!

"Máte taky něco k jídlu?" zeptá se, když se mu uleví. Tak si objednává a poroučí pro třetí.

Po chvilce jdu zaplatit a ještě si musim před odchodem odskočit. V umyvadle je nablito, což mě nepotěšilo, ale budiž... Vracim se na plac k odchodu a týpek už dosává i třetí.

Spotřeba 1,5 l / 10 min, maximálně patnáct.

Dneska je celkem teplo.'