Upomínky z vojny

Můj prapraděda František, narozen 1883, povoláním švec, narukoval za první světové vojny na frontu. Ale ještě před válkou absolvoval vojenskou docházku ve Vysokém Mýtě – v letech 1904 až 1907. A z téhle doby je i deník plný básní a písňových textů, který si ve dlouhých chvílích služby pro císaře pána vedl. Poezie nikdy nebyla mojí silnou stránkou, ale zdá se mi, že ty verše nejsou vůbec, vůbec špatné a mají co říct. Výběrem nejzdařilejších dílek z deníku nabízím čtenáři program k čaji na nedělní i jiný odpolední čas.

Švarný hochu, dej si hádat
ukaž ruku svoji,
cikánka ti poví osud
budoucnosti tvoji. 

Tu jest ruka, hádej dobře
zdaliž mne má ráda
neb se v jejích modrých očích
černá skrývá zrada.

Nuž cikánko, málo ty víš,
málos pověděla,
dost však toho, pro mé blaho
pravdu-li jsi děla.

Kloboučkem zamával sobě
vesele si vyskáknul
a za díky ve tvář snědou
políbení vtisknul.

Zmizel a cikánka zbledla
jiskry z oka zhasly
a když v tábor vrátila se
všichni nad ní žasli.

Za stinném loubí o samotě
bloudí dívka snědá
hlavu kloní, vzdechy tlumí
marně klidu hledá.

Za stinném loubí o samotě
zazní hudba – zpěvy.
Jak to zazní duší těsnou
zarmoucené děvy.

Stojí děva o samotě
bloudí zrakem v dáli
neví, že se kouzlu lásky
nikdo neubrání.

Zazní hudba, ještě jednou v utěšeném háji
snědí muži, v lůžko země, děvu ukládají.

Jak se hříšník leká pekla
jak otrok na vykoupení čeká
jak těhotná žena na porod
dobrý hráč na podhod
tak já čítám moje dni
co mám ještě k sloužení. 

Šumí lesy tmavé
šumí píseň tklivou
že jest těžko doufat
naděje když hynou.

Naděje když hynou
vadnou lásky květy
a s těmito mizí
všecky nové vzněty.

Všecky nové vzněty
v dáli mi již mizí
vzpomínka však blahá
nikdy nevymizí.

Nebudu Ti děvče moje
nikdy chodit za jinou
nejmilejší ruce Tvoje, když
mou šíji ovinou.

Nebudu již nikdy více na cizí
se dívat tvář. Jako Ty se dívat
umíš, žádná nedovede zas, ode
dneška Tvoje rety navždy pro
mně dostačí. Ty máš přece
jenom ze všech hubinku tu
nejsladší. 

Ponejprv onehdá při měsíčku
prosil jsem milou svou o hubičku.
Jen sebou vrtěla, dát mi ji nechtěla
a všecko sváděla na matičku,
inu ach na matičku.

Podruhé na hrázi u rybníčka
povídám, jak sladká jest hubička.
Dát mi ji nechtěla, jen sebou vrtěla
a všecko sváděla na tatíčka,
inu ach na tatíčka.

Potřetí z večera neptám se víc,
ber, kde jest, povídám, sic nemáš nic.
Což bych to nedoved, dostal jsem zrovna hned
hubiček jako med víc než tisíc,
inu ach víc než tisíc. 

Vzpomeň sobě druhu milý
když jsme spolu vojančili
jak ta vojna dlouhá byla
než nás oba propustila
Co jsme všecky vytrpěli
než jsme zas se navrátili
a konečně přišel ten čas
že půjdem domů zas.
Zajisté mi za pravdu dáš
že to nebyl žádný špás
důvěřuj vždy v Boha
a vzpomeň sobě na soudruha
když jsme v Mýtě sloužili
a za děvčaty chodili 

Úpomínka

Kdyby všechny ženy bez jazyku byly, bylo
by na tom světě málo křiku. Bylo by tak
smutno a truchlivo, tak jako když voják
nemá na pivo; jak ku příkladu já.

Truchlení

Kdyby ten slavíček
se svou družkou přebýval
ten by tak žalostně
o lásce nezpíval.

Kdyby mé srdéčko
s tebou noc probdělo
však by tak žalostně
v mých ňadrech nevznělo. 

Dívku jsem měl čarokrásnou, říkali jí Anička,
oči měla jako trnky, tvářičky jako jablíčka,
ústa měla Bohu milá, v bradě malý dolíček,
pod hrdélkem běloskvoucím dvé roztomilých prsíček.

Ale srdce, velký Bože, to bych skoro žalem zbled,
měla tvrdé, jako kámen, a tak chladné jako led,
ach Aničko, dítě drahé, ach já jsem Tě míval rád
a světicím andělíčkem nazval bych Tě mnohokrát.

Teď však je všemu konec,
čert nastrčil překážek,
leč tak dobře, ušetřím teď podrážek.

Netušený mne zastihl žal,
šíp bolu vjel již v mé srdce,
tu dívku, jež jsem miloval,
nesmím již spatřit více.

Nesmím již více nahlédnout
v ta její očka tak sivá,
nesmím již více přivinout
a líbat ústa růžová.

Zítra pak až ji uvidíte (?)
tam v zahrádce v kvítí stát,
tu vyřiďte jí ode mne,
že líbám já ji nastokrát.

..........

Umlklo stromů šumění
a zář tvých očí zvadla,
jako by hvězda z blankytu
do hlubin moře spadla. 

Šel jsem ondy šumným hájem
v stinném loubí slavík pěl
píseň lásky, píseň bolu
tak, že jsem až zaslzel.

Miloval jsem dívku něžnou,
odvedli ji v širou dál
a já mám prý zapomenout,
že jsem ji kdy miloval. 

Já husárek malý
botky roztrhaný
na tu vojnu nepojedu
až budu mít nový

Tatínek slyšel
ven z komůrky vyšel
botky mně dal udělati
na vojnu jsem musel

I dostoupil jsem věku dvacet jeden let
vykvet mi lásky krásný květ
miloval dívku jako květ
často jsem líbal její ret.

Avšak mi láska přišla v nic
neb jsem musel brzy pryč
vojně jsem já kvapil vstříc
a odvedli mě jako nic.  

Buď s Bohem, vlasti má,
k níž jen mé srdce lásku má,
buď s Bohem, tvůj mateřský klín,
jež navždy opustí smutný syn.

Vy, hory české, milené,
nebeskou září věnčené,
jen vy se pněte výš a výš,
bych z dáli uhlídal vás spíš.

Vy, klidná rajská údolí,
kde sbor slavíčků šveholí,
jen vy se zelenejte zde,
váš obraz vábný se mnou jde.

Ty, vlaštovičko spanilá,
vlastenci řeko rozmilá,
mé slzy ve své lůno skrej
a věky se dobře měj.

Vy, děvy české, chlouba má,
pro něž mi úprů žel nemá,
ač v cizině, duch s vámi jest,
pak z jara vidím růže kvést.

Na belvederu, tam v podvečeru, lavička v houští
ukrytá je, ta říci může, jak jsem Tě, růže,
zlíbal do syta; co bylo dále, to nevím, ale když
měsíc se na nás podíval; měsíc jde dál, ten
všecko ví, nadarmo bych se červenal.

S vojenským mundurem, mundurem
loučit se nebudem, nebudem,
po straně šavlička, šavlička,
po boku milenka, milenka.

Na belvedéru, tam našli dceru seděti s mladým
kadetem, otec a máti počali láti, když našli
dceru ztracenou; on Vám ji líbal, to Vám byl šibal,
když měsíc se na ně podíval, kadet se lek, fotr
měl vztek, hned hráli něžnou kopanou.

S vojenským mundurem... 

Modrá fialinka
modrým kvítkem pučí
ach co se napláčou
moje modré oči.

Moje modré oči
pročpak pláčete
čemu jste navykly
odvykat musíte.

My jsme si navykly
milého milovat
a teďkej musíme
na něj zapomínat.

Zapomeneš na mě
a já zas na Tebe
a Ty tu zůstaneš
jako zvadlá růže.

Jako zvadlá růže
žádné ceny nemá
tak Ty tu zůstaneš
holka opuštěná.

Holka opuštěná
jako jabloň v poli
když z ní listí opadá
ona tam smutna stojí.

Andulko Andulko
pročpak tak dlouho spíš
hoši k odvodu jdou
Ty o tom nic nevíš.

Ty o tom nic nevíš
kdo s nimi ještě jde
jde s nima Pepíček
odvedený bude

Odvedený bude
na koně vraného
Ty budeš má milá
plakati pro něho.

Plakati pro něho
nic ti nepomůže
a Ty zůstaneš
jako zvadlá růže. 

Teď teprve vidím, že spásy není,
že hvězdičkou jsi pro mne ztracenou,
že sebeupřímnější duše jiné
nenahradí Tvoji duši milenou.

Teď teprve hlavou mou se honí
na sta myšlenek, proč Tebe ztratil jsem
a srdce mé dnem i nocí zvoní,
jak smutným, opuštěným jsem.

Teď terve když v květu provadlém
se kryje moje naděje jediná,
teď teprve dokonale cítím,
jak umí bolet láska zklamaná.

23/6/1907 

Hvězdičky svítí z vysoka
všude je samá zář
v té jedné zlaté dítě mé
vidím Tvou krásnou tvář.

V té jedné zlaté daleké
vidím Tvých očí lesk
z hloubi ňader mých proudí
smutný vzdech a stesk.

Je mně tak smutno pojednou
slzami mně hasne zrak
jak rád bych Tě viděl dítě mé
jak rád bych Tě zlíbal hned.

23/6/1907 

Den a dvě noci jsem hrál,
pětku jsem si vydělal,
noc jsem pil, haléř mi zbyl. 

Až té vojně jednou s Bohem dáš
a do civil zase zavítáš,
až v náručí své milenky
krátit si budeš chvilenky,
až ručka její blaženě
civilní lůžko Tobě ustele,
tenkrát vzpomeň sobě
z vojny na svého přítele. 

Jak milá dívka byla,
když poprvé jsem ji zřel,
jak růže, která rozkvete,
zachovala ten věrný pel.

Já oslovil ji zakrátko
a při tom hlas se chvěl
a podal jsem jí poupátko
a ručku jí zlíbat chtěl.

Dívka tulí hlavinku svou
na prsa rozechvělé
a láskyplným pohledem
praví: "Žena Tvá chci být!"

Jsem dělník, všecko věř, dívko má
a bohatství nemám žádné,
však pilné ruce dvě,
jež mají chránit všech starostí Tebe.

Tvůj otec jinak stanovil
a nazval mne bídným chuďasem
a ze dveří mne vystrčil
a pryč byl ten krásný sen. 

Letělo ptáče přes moře a štěstí moje neslo,
divoce vítr zahučel a ptáče v moře kleslo,
odplulo štěstí daleko, za hory a moře dvoje
a já marně vzpomínám "O kde jsi, štěstí moje?" 

Má milá pojď přisedni blíž
zobjímám Tebe
Pán Bůh krásnou duši dal
jseš jako anděl z nebe
mně jest často jako bych
se zpovídat měl Tobě
leč slova v ústech zamknuta
tak jako mrtvý v hrobě
co tak často Ti chci říct
to ani jméno nemá
má duše plna toho jest
leč ústa moje němá
jen když Tě mám obejmout
duši v sobě vzpružím
tu zdá se mi že všecko víš
co povědět Ti toužím

25/4 1907 

Nehněvej se má panenko
že mám jinou rád
já jsem ti to milá holka
říkal kolikrát

Já jsem ti to milá holka
říkal každý den
že na tom božím světě
nejsi sama jen

Já jsem ti to vždycky říkal
holka pozor dej
o děvčátka nouze není
hochovi je hej a hej

Zatančí si zavýská si
šátečkem zatočí
a panence jiné
zadívá se do očí

Ještě 94 dní vojny.

1)
Poslyšte, drazí, písničku,
již pět Vám budu o měsíčku.
Jak po nebi plul dál a dál
a čtverácky se usmíval.
Měsíc jde dál, on všecko ví,
co uhlídá, to nepoví.

2)
Dcerušce praví matinka,
tys bývala jak květinka,
ale co si mám myslet teď,
když jsi bledá jako zeď?
Měsíc jde dál, on všecko ví,
co uhlídá, to nepoví.

3)
Na nebi stály hvězdičky,
když rozdával jsem hubičky.
Hubička z lásky daná,
ta Vám je předobře známá.

4)
Když v manželství stoupí,
tu líbánky své slavíme.
Nás doprovází vědomí,
že měsíček to nepoví.

5)
Když přísahala Anička,
že ráda má jen Jeníčka,
jenom že jemu věrnou chce býti
a s ním do smrti chce žíti.
Měsíc jde dál, on všecko ví,
co uhlídá, to nepoví.

Vroucně drahou vlast pomiluj,
jazyk náš nám svatým buď.
Při svém rodě pevně stůjme,
Češko, Čecha pomiluj!

Projdi vísky, projdi města,
mořem zemí buď Tvá cesta,
v cizině bys ctíval vlast vždy svou,
cizinu ve vlasti vzdálenou. 

Když samoten já v jizbě svojí sedím
a hledím zadumněn v ten širý kraj,
tu vzpomínám si na bývalé časy.
Kde as zůstal mého žití máj?

Tu vzpomenu si, jak jsem, milko, Tebe
poprvé v náruč svou sevřít chtěl
a prosil Tě, by jsi mi dovolila,
bych jednou rety Tvoje zulíbat směl.

Já nejšťastnější tenkrát jsem se cítil,
když věděl jsem, že Ty mne miluješ,
že Tvoje srdce lásku ke mně cítí,
mou že chceš býti, že k tomu svoluješ.

Však osud zlý nás rozved v širé kraje
a nesvolí, by jsme se sešli zas.
Že miluji však stále Tebe,
toť vzpomínka na ten překrásný čas!

Proto buď s Bohem, milko drahá,
vzpomeň si též, jak rád jsem Tebe měl,
že navždy svoji býti nemůžeme,
pomysli si, že Bůh tomu tak chtěl.

U hrobu

Svítil měsíc, svítil jasně
vánek tichou nocí vál
nad hrobem na hřbitově
mladík touhou umíral.

Zaplakala bílá růže
pláč se tichou nocí nes
jinoch mrtvý s okem zhaslým
mezi trny její kles.

Stal se věrným blíže hrobu
slza bolu padla na zem
zavlažila povrch hrobu
pomněnka pak vzrostla na něm.

Touha po milence

Na výsosti hvězdy svítí
duši moji nejkrásnější
mezi nimi jednu zřím
a to jest ta nejkrásnější.

Ona těší duši mou
srdce moje k ní se vznáší
ruce však marně
moje k ní se pnou.

Ta láska

Ta láska divné kvítko jest
jí nebrání čas v květu
ve mrazech často vykvétá
a usychá i v létě zas.

A krásné to kvítko láska je
snad krásnější jak ty růže
plná vnad a lahody
kdož odolat jí může?   

V údolí potůček jak volně, tak tiše hučí,
podzimní slunko naň jen slabé teplo dýše.

Od mlýna vzhůru ke stráni tu jinoch s dívkou kráčí,
on na ni věčným okem hledí, ona má se k pláči.

Tu dubový lístek děvče mu podává,
on dává si jej za klobouk, k další chůzi ji pobádá.

V srdci pak jinoch roztouženě v údolí zírá krásné,
na rtech mu bolný vzdech slova lásky zívá.

Ona v tichém lkání tiskne mu hubinku zticha a vřele,
nezapomeň miláčku na mne, až budeš na vojně.

Nezapomeň na mě, milko moje, že jsem na vojně,
jakmile mi čas uplyne, vrátím se zas k Tobě.

Měj se dobře, mu praví v milencově objetí,
za tři léta, dáli Pán Bůh, příjdu Ti zas naproti.

Napsal v úpomínku F. Pakosta v neděli večer 1. dubna 1906 při dlouhé chvíli a fajfce tabáku ve vysokomýtských kasárnách pěšího pluku 98., 14. setnina

/: Vězení, ó vězení, jak jsou ty železa studený, studený. : 

/: A já čekám den co den, brzo-li se pohne klíčem jen, klíčem jen. : /

/:A tu příjde žalářník, volá jméno mého příjmení, příjmení. : /

/: Máte přijít nahoru, máte tam nějakou návštěvu, návštěvu. : /

/: Ten mě vodí sem i tam, po tmavých schodech nevím kam, nevím kam. : /

/: Když jsme přišli nahoru, sedí moje milá u stolu, u stolu. : /

/: Bílý šátek v ruce má, modré očka jím si utírá, utírá. : /

/: Rodiče a přátelé zapomněli dávno na tebe, na tebe. : /

/: Jen já, tvoje milenka, přišla jsem potěšit srdénka, srdénka. : / 

U studánky bledá dívka stála
bílý šátek v ruce držela
svou hlavičku něžně k zemi sklání
pro miláčka hořce plakala.

Pročpak ty mne více nemiluješ
pročpak trápíš srdce nevinné
'bývala jsi moje nejmilejší
a co jest mně více po tobě'.

Škoda věku, škoda mého mládí
to, které jsem s tebou prožila
připravils mě o všecky mé ctnosti
hanby jsem se s tebou dočkala.

Až já budu na postýlce ležet
s bolným srdcem budu umírat
přijď se na mě, falešný miláčku,
přijď se na mě podívat.

Povede tě cesta ku hřbitovu
na mém hrobě spatříš černý kříž
pak si vzpomeň, falešný miláčku,
že mě nikdy více nespatříš.

Na kříži tabulka viset bude
zlatými slovy bude napsána
"V tomto hrobě leží mladá dívka
jíž nebyla láska dopřána".  

Naposled Ti sbohem dávám
milko moje drahá
jdu bojvat s nepřítelem
za císaře pána
miloval jsem Tě vřele
nad poklady světa
vzpomínat budu na Tebe
vždy po všechna léta
zahynu-li v krutém boji
pomodli se za mne
až já budu odpočívat
v té hluboké jámě

Ptej hvězd se jasných
co na nebi svítí
i obláčku, jenž po obloze plyne
i potůčku, co údolím se vine.
Co tobě odpoví?
Láska jest věčnosť
jest světa vládkyní
a hvězdou dne i noci.
Láska jest mocná páska
která pojí srdce dvě
ale věčná škoda toho
koho ona oklame. 

Poprvé mladík s děvou šel
a touží s ní být blíže
on vlasy hladí jen
a touží hladit níže.

Když podruhé s ní sedl
a v objetí ji líbá v líce
on rozechvěn ustal líbat ji
a touží stále níže.

Potřetí seznal v ňadrech proud
a prudce v něm vášeň hrýže
a tichý hlas jej v nitru svádí
jen níže a níže.

Ještě 93 dní vojny. Hop! 

S Bohem tobě dávám, Mýto milý,
kde jsem zažil dosti dlouhé chvíle,
odejdu odtud již za krátký čas
a možná, že tě neuvidím více zas.
Potom, Mýto, vymizíš z mé paměti,
tak jako když k jihu ptáček odletí,
pak již málo vzpomenu si na tu dobu,
když jsem musel vždy v devět jít domu.
Již tři roky snášel jsem ten žal vzdechem,
jenž život vojenský mně uchystal,
však již za pár budu u své milky
a pak zažije ty blažené chvilky.
V civilu to mnohem lepší bude,
vše už na komando nepříjde,
neboť budu dělat, co budu chtít sám
a pak ať mně řeknou,
že v neděli kasec mám.

Jak ptáček v háji klokotal
a potůček při tom hrčel
tak srdce moje plesalo
když v náručí jsem Tě držel.

Jak slavík krásně pěl
mnoho písní v tichém háji
tolik jsem krásných citů měl
pro tebe...když jsme se měli rádi.

A co těch na nebi krásných hvězdiček
mezi nimi Tvá byla
tolik dal jsem i já sladkých hubiček
když věrnosť jsi mi slíbila.

A byť i sebehorší zloba
srdce moje rozryla
nazapomenu nikdy na Tebe
že Ty jsi to byla, jež jsi mne blažila. 

Chaloupka nízká – kostela blízká
v ní dobrý lid – pokoj a klid
maličká vrátka – u nich zahrádka
dvě růže v ní – pro potěšení.

Slzička v oku – šavle po boku
do Bosny šel – víc nepřišel
čekala dlouze – plakala hořce
slz na tisíce – nepřišel více.

Prstýnek dala – srdce však vzala
v sobě má bol – smutek má kol
když v Bosně sloužil – po milce toužil
milenku sic – nespatřil víc.

Nepřítel bojovný – zve nás do vojny
do dálky šel – víc nepřišel
a jaké je to – po jaru léto
po létu mráz – přesmutný čas.

14/4 1907

V létě chládek, v zimě teplo
v noci spánek, ve dne džbánek
ve společnosti radovánky
při tom vždycky plné džbánky
pak milenku jako srnku
asi se sto tisíci
která pěkně pozor dává
když se miláček štrachává
domů s notnou opicí
k tomu zdraví skálopevné
kterým žádná nesnáz nehne
to ti přeje tvůj druh
jenž tvých přátel oživuje kruh 

Já mého milého tak ráda mám,
že oč mne požádá, všecko mu dám;
on na mě vyloudil hubiček dost
a ještě se pokusil, hádejte oč?

A já mu nedala a on šel pryč,
snad mu dala jiná hubiček víc;
a kdyby teď přišel, dám mu ji hned,
hubičku sladkou jako med.

Nemohla jsem ho vidět ztrápeného,
šla jsem s ním do háje zeleného,
tam on mně přitiskl líc na líc,
hádejte ale, kde on mě přitiskl víc?

A potom k nám chodil každičký den,
ani se nezeptal, vzal si, kdy chtěl;
ach, kdyby chtěl chodit až do smrti hrát,
hádejte, děvčata, co on měl rád? 

Říjen 1904

Povinnost mne volá bojovat za vlasť a krále, s Bohem buď, má milá, budu na Tě vzpomínat. 

Srpen 1907

Byla dlouhá to tři léta, ale brzo bude po nich veta. 

1.
Na břehu bydlel převozník
s ním jeho dcera mladá
co on za převozy dostával
na věno dceři skládal.

2.
Tak skládal, skládal dlouhý čas
nestálo to však za to
až přišel jeden pán mladý
ten dal za převoz zlato.

3.
Tak chodil, chodil dlouhý čas
pořád jen zlato dával
a dceři převozníkově
do srdce lásku skládal.

4.
A dcera ráda tomu je
však svět zle na to hledí
a převozník se raduje
že dcera bude paní.

5.
Však mladý pán již zapomněl
za jinými se dívá
a dcera prevozníkova
ve vlnách odpočívá.

6.
Na břehu bydlel převozník
a jeho hlava šedá
on stále pluje po vlnách
jsa šílen dceru hledá.

v Kartouzích 7/2 1907 

Snad vrah, jenž s rozkoší se koupal v krvi
s ďábelským vztekem vraždí pro zábavu
jehož krev brzo popraviště zmrví
a havrani rozklovou jeho hlavu.
Či lupič statku? Šelma děsných lesů?
Nebo žhář, jenž zažeh tisíc lidem krovů.
Či kdo to dlí v té zamřížené díře
železy spoután na ruce i noze
a svíjí se jak přemožené zvíře.
Kdo jest to asi v šílené své muce?

Ó humanito dvacátého věku
to já zde ležím, upomínko bolná
člověk = pán - světa odlesk Božích věků
že udělal jsem "kehrt-euch" trochu zvolna.

Psáno 8. února 1907 v Kartouzích

(pozn.: kehrt-euch = čelem vzad)

Roku 1883 byl jsem zrozen
na klín matce položen
ona ze mne velkou radosť měla
k čemu mne vychovala, to sama nevěděla

Když jsem povyrostl
mohl jsem pracovat
lásku svým milým rodičům prokazovat
tu mne páni na tu vojnu vzali
z náručí rodičům mne vyrvali

Neplačte, rodičové ani přátelé
snad Bůh dá, že se zase sejdeme
nejsem tu sám, je nás tu více
že museli jsme opustit své rodiče

Nyní stojím u zdi v Kartouzích
a vzpomínám na Vás všecky
jak se máte, co děláte
zda-li si též na mne vzpomínáte

Jest mně Vás líto, drazí rodiče
vzpomoženo mně není v tom pádě více
jsem tu opuštěn sám a sám
na Vás a svou milku vzpomínám

Psáno o 12 hodině noční v Kartouzích

Tam za hory za černými v dáli
kde mrak malou chýšku objímá
mezi hory v překrásném údolí
ve svatém klidu dlí tam děva má

Ona sladce nyní ku spánku se chystá
aby měla krásný sladký sen
a snad žehná ona drahá místa
kde se mnou prožila mnohý krásný den

Pujdu k ní a zapěju jí píseň
zapěji jí pozdrav večerní
abych svrhl z ňader bolnou tíseň
Ano půjdu, ano půjdu k ní

Ona až uslyší moji píseň
zjeví se mi v celé kráse své
a snad potom v blahém rozednění
políbit dá líce své

Po Tobě jsem trpnou touhou hynul
Tebe přál si vidět rozmilou
teď však plesání, žal i nářek minul
zřel jsem Tě tak spanilou

Potom až ze zářících zraků
zdali ona mne miluje, zvím
šťasten vzdechnu do temných oblaků
a pak k děvě milé promluvím

Až pak na perutích skvoucích
unese mne Tvojí lásky moc
šťasten vydechnu do temných oblaků
anděli můj, dobrou noc 

Slunko se v západ níží
s ním i bitva přestává
temným svým závojem
vše kryje noc temná

Tam na bojišti leží
vojín umírající
a vedle něho věrný
kamarád plačící

Hlavu ku druhu kloní
ubohý ten vojín
poslyš, drahý kamaráde
co já tobě povím

Prsten tento mi sejmi
až ztichnou údy mé
a v tlumoku listy vezmi
vše schovej k sobě

Jestli tě osud někdy
k domovu přivede
mé milce odevzdej
věci ty předrahé

Řekni jí, že jsem padl
v boji u Podola
že jméno její pronesly
naposled rty moje.

Kdyby se měla někdy
vdáti za jiného
jen ať si vzpomene
na milence svého. 

Dříve než jsem milku poznal
chodil jsem s ní do školy
ať jsem prosil nebo žebral
vždy mně řekla "nikoli"

Jednou sedím s ní pod lípou
v čarokrásném údolí
prosím o malou hubičku
ona řekla "nikoli"

Vedle v háji tam slavíček
o své lásce šveholil
ptám se jí zdaž cítí lásku
ona řekla "nikoli"

Tu obrátím rychle slova
ptám se z lásky nevolí
tedy mám Tě věčně míjet
ona řekla "nikoli" 

Tu ji vinu k srdci tisknu
líbám až to hlaholí
pak se jí ptám zdaž se hněvá
ona řekla "nikoli"

Teď poučen jsem již dosti
srdce mě víc nebolí
pak dřív trpké teď tak sladké
jest mi slovo "nikoli"

Ve Vysokém Mýtě 17/10 1905 

Ta mlynářka zlá, ach zlá
hezkou, hezkou dceru má, ach má
Klekni, chlapče, proti domu
pomodli se Pánu Bohu
ona ti ji dá, ona ti ji dá

Když nedá, nedá, nedá
ať si, ať si ji schová, schová
čeká, že snad přijdou pro ni
čtyři fáry vzácných koní
/: s kolma zlatýma : /

Ať si ji schová, schová
neb za, neb za rámec dá, ach dá
ať si čeká třeba sto let
nebudou ji zuby bolet
lásku pochová, lásku pochová