Tour de France 2015

01.03.2021

30 min +


Druhá mikrobusová výprava za Tour, bude to už 6 let. Před odjezdem jsem si konečně pořídil vysněné silniční kolo. Stálo mě v přepočtu 1 000 míchaček betonu. Dnes už mě ten chaboučký hliníkový Focus dávno brzdí v rozvoji, vím, že potřebuju stroj nový, odpovídající mým nárokům, abych s tímhle mohl jezdit už jen pro rohlíky. Tehdy jsem z něj ale byl nadšený! Psáno deníkovou formou:


16. etapa do Gapu

Hned na začátek mám docela nabitý program. Kromě fandění taky musím důkladně prozkoumat rozhodující pasáže dnešní etapy. Stoupání na Col de Manse a sjezd z něj jsou organizátory tolik využívané, že se tady už odehrála spousta událostí, které patří do zlaté vitrínky moderní historie závodu.

Kopec začíná v podstatě v centru města Gap a je dost náročný. Málokdy na Tour de France kopec 2. kategorie pojmou jezdci na celkové pořadí tak agresivně, kdy na sebe útočí (jak nahoru, tak i dolů), jako tady na Manse. Výšlap mně ztěžuje i nepravidelný vítr, Čím víc stovek metrů ale postupně ukrajuju, tím hezčí pohled na město se mně na oplátku po otočení nabízí. Dojíždím na vrchol, kde se ale zatím moc nezdržuju, jen dopřeju nohám krátký odpočinek.

Ujasním, že Col de Manse je tedy poslední kopec této etapy, z něhož se závodníci - stejně jako teď já - zase sjezdem vrátí zpátky do města, kde je cíl. Jde o takový závěrečný okruh, který začíná i končí v Gapu.

To, co mě dnes enormně zajímá, je právě onen sjezd před cílem, kde se dějiny Tour v poslední době píší o něco tlustším písmem. V roce 2011 zde Cadel Evans na mokru získal drahocenný čas na špatné sjezdaře bratry Schlecky. Horké chvilky tady o dva roky později zažili Alberto Contador s Chrisem Froomem, když oba v jedné zatáčce ztratili kontrolu nad svými koly. Nejznámější jsou ale ikonické momenty z TdF 2003, jejichž aktéry byli Lance Armstrong a Joseba Beloki.


Bylo takové vedro, až se roztékal asfalt a na to během sjezdu krutě doplatila španělská hvězda Beloki. Jeho kolo se v rychlosti stalo neovladatelné a tvrdou ranou o silnici si Joseba zlomil stehenní kosti. V jedné vteřině přišel nejen o skvěle rozjetou Tour, kdy tehdy dokázal zdatně sekundovat Lanci Armstrongovi jako málokdo v jeho ěře. Ten pád mu v podstatě ukončil kariéru... Jen za cenu vyjetí ze silnice do pole se Lance pádu těsně vyhnul. Následující zatáčku tak bezprecedentně vynechal, ke své skupince se z pole připojil níže a jeho terénní zkratka se stala legendou, kterou už navždy zná celý cyklistický svět.


Teď tady stojím na Belokiho osudném místě a koukám dolů pod sebe. Poblíž sedí i jakýsi fanoušek, který mě s úsměvem podporuje ve vykonání mého úmyslu. Možná je to praštěnost, ale myslím, že kdybych bych to neudělal, pak by mě to mrzelo. Našlapávám tretry do pedálů a vyjíždím mimo silnici - tak jako kdysi Armstrong. Jak mu asi muselo být, když jeho rivalové plynule projížděli vedlejší zatáčkou a on věděl, že je musí stihnout, přičemž hrozba defektu byla tak velká...? Dodrncávám ke sloupu jako Američan, skáču přes příkop, nacvakávám tretry zpět, na dálku se loučím s chlápkem nahoře a pokračuju ve sjezdu dál.

Nejsem běžně zastáncem podobných kdyby-teorií, ale KDYBY osud chtěl a Armstrong mimo cestu vyletěl jen o 5 metrů víc po pravé ruce, myslím si, že by šel do kotrmelců. Při veškerém respektu k profesionálnímu umu ovládat kolo, ten terénní schod tam tomu nahrával. Kdo ví, jak by tehdy ona Tour - s nejtěsnějším vítězstvím pro Texasana vůbec - dopadla, kdyby se k ostatním favoritům po cyklokrosové vložce včas nevrátil... 

Dneska je také veliké vedro, čili poučení pořadatelé tady už několik hodin před průjezdem závodníků z cisterny skrápějí asfalt vodou, aby se snad neopakovalo drama z před dvanácti let. Technický sjezd končí a po něm už následuje jen tříkilometrový, vesměs klesavý příjezd do cíle.

V Gapu mám, až na posledních 250 metrů, možnost projet si jednu z nejhezčích cílových rovinek, která se při etapách Staré dámy pravidelně používá. Měří celý kilometr a je obsypána zelení všudypřítomných stromů. Chvíli  ještě nasávám atmosféru Tour v hustě zalidněném centru města a pak začínám druhý výjezd na Col de Manse.

Jede se mi mnohem lépe než poprvé, k mému překvapení prakticky vůbec necítím únavu, a je mi tak potěšením sledovat čísla rychlosti na představci.

Po výjezdu se courám po okolí vrchařské prémie, když najednou proti mně zlehka kráčí štíhlá dáma, jejíž atributy jsou dvě špičkové zrcadlovky. Není to nikdo jiný než fotografka světového formátu Markéta Navrátilová. Mám pocit, že by ji to potěšilo - tak ji lehce nesměle zdravím. Ona na mě možná lehce překvapeně zamíří svůj pohled a s úsměvem odpovídá.

Blíží se závod. Z televize u obchůdku a z rádií, která mají francouzští fandové, vím, že na úpatí kopce vedl Čecho-Australan Adam Hansen a za ním byla početná skupina í s Peterem Saganem. V "české enklávě" u krajnice je cítit napětí z toho, jak se těm našim vede?

První projíždí Ruben Plaza z Lampre, selektovaná skupina se zeleným Saganem ho stíhá. Adam Hansen už "dozrál" a s prvními v kontaktu není. V konečném důsledku jsem za to ale rád, protože zbytek etapy se rozhodl pojmout uvolněně. Posloužím mu k tomu i já s naší vlajkou u krajnice. Jakmile český symbol spatřuje, dává mně bojovnou grimasou na kameru znát, k jaké že národnosti se to hrdě hlásí.

Poté, co nás minuli všichni uprchlíci, přichází delší pauza, protože peloton dnes ujetým závodníkům nabídnul pohodlný, až čtvrthodinový náskok. Pořád jsem nějak nespokojený se svojí pozicí na silnici, přemisťuju se sem a tam, až se mně to nakonec trochu vymstí. Zrovna, když jsem v ohybu zatáčky, kde není moc vidět, začíná být cítit, že největší hvězdy se blíží. Už si nemůžu dovolit přeběhnout, abych se nepřipletl do cesty televizní motorce nebo snad cyklistovi...

A v tom to přichází. Bleskově se pár metrů přede mnou ze zákrutu vynořuje vítěz závodu z roku 2014 Vinzenzo Nibali. Pár sekund na to už i extrémně silná skupina pronásledovatelů, kde má vícečetné zastoupení tým Sky i Movistar. Na jejím konci v pedálech tancuje Alberto Contador.

Situace se uklidňuje a stačím přeběhnout na přeci jen osvědčenější místo na druhou stranu. Odtud sleduju blížící se druhou skupinu silných jezdců. Nechybí v ní koncentrovaný Roman Kreuziger a další závodníci, kteří se neudrželi s těmi nejlepšími, ale jsou ve hře o Top 10 v celkovém pořadí.

Dál se po menších skupinkách trousí odpadlíci, až přijíždí i gruppetto. V téhle velké skupině závodníků jsou ti, kteří rychlosti čela nestačili už dávno a zvolili si tempo, které vyhovuje všem a jde jim spíše o to, aby stihli časový limit. Jenže pořád jsem neviděl třeba Zdeňka Štybara, což se vysvětluje o pár chvil později - poměrně netradičně jsou dnes velká gruppetta dvě. A za tím druhým už tedy jede pouze černá dodávka s nápisem "FIN DE COURSE", což nám dává jasný signál k tomu, abychom už nikoho dalšího se závodním číslem na kole nevyhlíželi.


17. etapa do Pra Loup

Jde o zkoušku, která nabízí vyústění složitým trojbojem, a sice výjezdem na Col d'Allos, sjezdem z něj a dalším okamžitým výjezdem do Pra Loup.

Den začínáme v přilehlém městě Barcelonnette, kde je předetapová atmosféra oproti předchozímu závodnímu dni zase o něco živější. Přeci jen, dnes začíná ta pravá alpská Tour. Nacházím se v jakémsi ďolíčku pod oběma kopci. Času je dost, chceme toho vidět hodně, a tak se s kolegou Slávkem vydáváme ukrajovat první z celkových 15 kilometrů na vrchol Col d'Allos.

Jedeme jakoby proti proudu, po této silnici budou za několik hodin závodníci sjíždět. Je tropický letní den, a jakmile se během cesty zastavujeme u studánky pro vodu, okamžitě nás obtěžují vlezlí ovádi. Proto je lepší radši neodpočívat a šlapat dál. Moudřejší ujedou. Až na tuhle hmyzí záležitost mně ale Allos rychle přilnul k srdci. Je hezky klikatý i dostatečně prudký. Zpočátku je stoupání schováno v zeleni, která  však postupně ubývá a začíná se odhalovat nádherné údolí, jemuž dávají hranice ostré lesnaté i kamenité srázy. Pro posledních pár kilometrů se klimatické podmínky hodně změní, na vrcholu ostře fouká studený vítr. Ve výšce 2250 m. n. m. se to ale dá pochopit.

Chvíli si prohlížím okolí prémie, kde se také pro tuto chvíli loučím se Slávkem. Uvidíme se později - někde v Pra Loup.

Velmi důležitý dnes bude sjezd odtud z Allos pod cílové stoupání. Je totiž pěkně náročný a dalo by se říct i nebezpečný - pokud honíte vteřinky. Na generálce před Tour - Criteriu du Dauphine - se jela takřka identická etapa, jako je tato, a až bezmozkovitě si zde počínal Romain Bardet. Pečlivě jsem si to ze záznamu nastudoval - jeho sjezdový čas byl 16'10".

Můj výkon v klesání je 23'30". Pravdou je, že jsem jel opatrně, ale i naplno bych se nedostal pod dvacet minut. Jeden z bývalých českých profesionálů (už si nevzpomenu který) řekl: "Máte hodně malou šanci se profíka krátce udržet ve stoupání, ale nemáte žádnou šanci se ho udržet ve sjezdu." Chápu jeho slova a podepisuji v plném rozsahu.

Na patě stoupání do Pra Loup je malé fanouškovské zázemí s několika stánky se suvenýry. V nepřehlédnutelném kostýmu ďábla se tu potuluje i jeden z nejvěrnějších příznivců cyklistiky, oblíbený Didi Senft. Jsem mile překvapený, že ho po roce zase vidím. Nedávno jsem se dočetl, že pro zdravotní i finanční potíže už nebude moct dál na Tour de France cestovat. Jenže to se asi snáz řekne, než uskuteční. Když ji miluješ, není co řešit.

Kopec do Pra Loup je celkem prudký, avšak ne moc dlouhý (6 km), takže u mety 2 km do cíle, kde organizátoři silnici dál kolařům znepřístupnili, jsem poměrně brzy. Dál pokračuju po svých.

V blízkosti cílové rovinky tuším přítomnost trojnásobného vítěze Tour a dvojnásobného mistra světa - musím ho zastihnout! Experta pro kamery Eurosporu totiž dělá charismatický Američan Greg LeMond. A moje tušení je správné. S moderátorem už zaujatě diskutuje o aktualitách etapy. Když průvodci televizních  diváků dokončí sérii několika živých vstupů, LeMond přistupuje k nám - přihlížejícím a nedočkavým fanouškům. V houfu ukořisťuju až překvapivě lehce dva autogramy a spokojeně odcházím.

Nad obzorem se honí tmavě šedivá mračna a pokládám si otázku, jestli se k nám dostanou dřív ona, nebo cyklisté. Byť jen těsně, vyhrávají závodníci. Za vítězstvím v etapě si cestu srdnatě proklesťuje Simon Geschke, jindy poctivý dělník v pelotonu, který dostal volnou ruku, skočil do správného úniku a je v něm dnes nejsilnější.

Většina uchazečů o pódium v Paříži jede i dva kilometry před cílem stále pospolu. Hned za nimi se rve o každou sekundu Jan Bárta, ještě se nejlepších drží aspoň očima. Ztrátu se za pomoci nejlepšího superdomestika světa Richieho Porta snaží minimalizovat Velšan Geraint Thomas, jedno z nejpříjemnějších vrchařských překvapení letošní Tour. S vyceněnými zuby už pak - na jeho poměry - hodně ztrácí Alberto Contador. Španěl se definitivně loučí s myšlenkou získat double v podobě vítězství jak na Giru, tak i na Tour v jedné sezóně.

Závodníkem, který je dnes bezpochyby lépe naladěn, je můj oblíbenec Adam Hansen. Tenhle Australan, který žije ve Frýdlantu nad Ostravicí a jede už 12. Grand Tour v řadě, je velký pohodář. Hned jak vidí českou vlajku, zase zdraví přímo do kamery.

Po etapě cyklisté sjíždějí z Pra Loup dolů, kde na ně čekají jejich týmy. V poslední chvíli při otočce spatřuji, jak se pár decimetrů vedle mě míhá Nibali. Ještě, že jsem neudělal nějaký prudší manévr... Pak v barvách týmu Sky přibržďuje Porte a povzbudivým tónem zlehka provolávám: "Richie!". Tasmánec reaguje skromným náznakem úsměvu a bleskovou odpovědí: "Whoou".

Už sedím zase v sedle, také sjíždím, a spouští se avizovaný liják. Zleva cyklisti, zprava cyklisti, co pár desítek metrů auto, shora trakaře. Mrknu šikmo doleva, a kdo mě předjíždí - Mark Cavendish! Chviličku mám takové nutkání popustit brzdy, snad bych si i chtěl ještě doskočit nejúspěšnějšího spurtéra na Tour všech dob... Jenže už by to vyžadovalo riskantní jízdu a sestřelit tady někoho rozhodně nechci.

Sem tam je slyšet čeština, krajanů je přítomných dost. Poohlížím se, kdo to mluví tou naší krásnou řečí, ale jen na moment. Někdo za mnou asi pochopil, že reaguju na češtinu, a když vracím hlavu zpátky vpřed, slyším:

"Dobrý den."

Moment, moment! Ten hlas mně něco říká. Otáčím se vzápětí znovu a - to je Zdeněk Štybar! A on mě pozdravil první? Už jsme bok po boku a odpovídám:

"Dobrý den", načež stále rozhozený doplňuju: "Děláte nám radost, Zdeňku!"

"Díky, díky!" Zdeněk na to, když mě zvolna předjíždí.

"Ještě jednu etapu byste mohl vyhrát.", přeju mu rychle.

"No, to by bylo fajn.", odpovídá a oba při tom asi víme, že už se tak nestane.

Souběžně si uvědomuju, že zbývají jen tvrdé horské etapy, kde jsou jeho reálné šance na zářez mizivé. A na Champs-Élysées pojede jistě pro Cavendishe. Rázem je mezi auty přede mnou, na vodě je profesionál mnohem sebejistější než amatér. Bylo to jen pár sekund... Děkuji vám, Zdeňku Štybare, jednomu z těch, kteří naši zemi ve světě reprezentujete tak, jak se sluší a patří, s hrdostí a ctí. Děkuji vám, za těch pár slov při spolujízdě.

V Barcelonnette se shledávám se Slávkem a po rozvodněné silnici společně dojíždíme k ostatním zmoklým členům výpravy, kde všichni sdílíme své dnešní deštivé i nedeštivé příhody.


18. etapa - Gap

Do téhle etapy máme možnost nahlédnout pro změnu přímo na startu. Vyjíždí se z tradičního Gapu.

První atrakcí dne je výstava kol týmu Etix-Quick Step. Uprostřed ruchu na parkovišti před hotelem s nimi stojí zaparkovaná dvě týmová vozidla. V první chvíli si říkám, že to jsou snad rezervy, ale když přicházím blíže, shledávám svůj omyl. Jsou to skutečně "jedničky", už stoprocentně připravené pro závod. Pod sedly drží štítky se startovními čísly, na rámech se vyjímají jména jezdců a příslušné národní vlajky. Zdeněk Štybar, Mark Cavendish, Rigoberto Uran, Mark Renshaw... Musím se přiznat, že mě to trochu překvapuje, když vidím ta auta s ekvipáží jen tak. Marně na všechny strany hledám někoho, kdo by to tu hlídal... ale třeba jsem jen přehlédl. Přistihuju se, že si prohlížím kola jako zvířata v zoo. Ale málokdy má člověk možnost si v klidu vychutnat takhle detailní pohled na sedmikilové rakety, jejichž ceny se mimochodem počítají na tisíce euro.

Někteří pokračujeme dál. Škoda, že jsme tady nevydrželi ještě o něco déle, chvíli na to vyšel ven právě Štyby, Káťa z naší party se s ním vyfotila a vyměnila několik slov. Ke startovní čáře přicházíme po silnici, která jezdcům před třemi dny posloužila jako cílová rovinka. Proti nám už ven z města na svou celoodpolední štaci vyjíždí sponzorská karavana.

S Hankou a Slávkem se všelijak proplétáme v okolí startu a zpoza ochranných plůtků sledujeme jednotlivé týmy. Největší seskupení hlav je samozřejmě u černého autobusu Sky. I když - samozřejmě? Třeba Francouzi příliš neskrývají své antipatie k této dominující britské formaci.

Grega LeMonda zde dneska sice vidět nemůžu, zato však náhodně spatřuju jeho alternaci z cyklistických přenosů Eurosportu - Juana Antonia Flechu. Osmahlý Španěl a bývalý vynikající klasikář už si svůj moderátorský vrchol sezony odškrtnul v květnu na italském Giru, a na Tour tak sleduje spíše osobní zájmy. Kdo tu také nechybí, je naše fotografka Markéta Navrátilová, na chvíli ji zase mezi organizátory zahlížím. Když dávám echo Hance, která se s ní zná, spojuje se s ní po telefonu. Z hovoru mimo jiné vyplývá, že Markéta má jeden volný vstup do VIP zóny přímo mezi stáje. Škoda, že je jenom jeden a my jsme tři... Citlivě se proto shodujeme, že lákavou nabídku nevyužijeme nikdo.

Před zahájením etapy tráví každý cyklista čas podle svého. Jarlinson Pantano se nechává vyfotit s některými zájemci, ve stínu modrého autobusu Astany se zahřívá Andriy Grivko, Sylvain Chavanel se uvolněně vybavuje se svými spolupracovníky, po startovní rovince se projíždí proklatě kvalitní cyklista z týmu Movistar Alejandro Valverde.

Závoďáci se rovnají ke slavnostnímu startu. První řada je čestně vymezená pro žlutý trikot Chrise Frooma, bílý Nara Quintany, zelený Petera Sagana a konečně puntíkovaný pro muže s dynamitem v nohách, Purita Rodrigueze. Takový Alberto Contador si tiše nachází místo úplně vzadu, ale reportérský mikrofon si k němu cestu stejně nalézá. Nedaleko něj zatím polyká tyčinku 6. muž Gira d'Italia, náš Leopold König. Ve středu balíku je i cyklista s italskou trikolórou na dresu Vincenzo Nibali, kterého v posledních etapách začíná polévat živá voda. Ze špatných výkonů v prvních horských etapách se oklepal a teď už uvolněně vtipkuje s kamarády v pelotonu. Stejně tak činí veterán v jeho službách Michele Scarponi.

Závodní pole s výstřelem vyjíždí. Peloton s mírným odstupem uzavírá francouzský napůl cyklista a napůl herec Thomas Voeckler, který je známý svou poziční a grimasovou vypočítavostí, aby byl TV divákům prostřednictvím kamer často na očích.


19. etapa přes Col du Glandon

Centrem pozornosti dnešního dne je dvojvrchol Col du Glandon a Col de la Croix de Fer. Oba průsmyky jsou těsně vedle sebe.

Mám možnost okusit to, co závodníci už okusili. Stoupání na Glandon ze strany, na které se teď nacházíme, bylo na programu závodu právě včera.

Vůbec poprvé se mně stává, že si potřebuju přehodit na menší převod a páčka odmítá spolupracovat - žádný menší převod už totiž není. Tak nepříjemně prudké jsou pro jezdce mého typu některé pasáže na Col du Glandonu. Záměrně píšu některé, protože stoupání je hodně nepravidelné. Tu je sklon chvíli přijatelný, tu je hodně přes 10 %, tu je krátká rovinka, tu je to zas přes 10 %, tu je prudký sjezd, tu je to zase střecha...

V půli výšlapu dojíždím drobného cyklistu s kolumbijskou vlajkou uvázanou kolem krku. Má tempo, které by mně mohlo vyhovovat, tak se k němu přidávám. Také mě registruje a spolupráci bok po boku přijímá. Dáváme se po chvíli do řeči, přeci jenom naše kooperace, zdá se, vydrží až k vrcholu. Jenže když se do slovní výměny dají dva, kdy jeden neumí ani slovo anglicky, druhý tak pět slov španělsky a oba mají tepovou frekvenci určitě přes 160 úderů za minutu, je vám jasné, že to může být docela kuriózní audiovizuální zážitek. Ještě ale nikdy nikoho nezklamalo nonverbální dorozumívání.

Kolumbijec je moc fajn, během cesty se shodujeme na tom, že jsme "amigos". Definitivně volíme tempo, které nám vyhovuje (stále však na vysoké úrovni) a já mu začínám vyjmenovávat všechny kolumbijské cyklisty, které znám. To se mu moc líbí. Pak mu taky mu naznačuju, že ze silné dvojice týmu Movistar Quintana-Valverde mám více než mladého Kolumbijce radši zkušeného Španěla. To už se mu tak nelíbí, ale bere to s širokým úsměvem sportovně - je to charakter.

Míjíme vodní přehradu, vlhčí vzduch nás tady příjemně osvěžuje. Amigo vytahuje z kapsičky telefon a začíná si pořizovat záznam. Nevím, co je přesně tématem jeho dvouminutového monologu, ale mám hřejivé tušení, že mezi jiným jsem i já odteď zvěčněn v jeho cestovatelských záznamech.

Dojíždíme těsně pod vrchol kopce, kde má Jihoameričan sraz se svým společníkem-dobrodruhem. Tak mého Amiga opustím a pojedu zase po svém. Podáváme si pravice. V tom stisknutí symbolika našeho náhodného půlhodinového přátelství, přání všeho dobrého do budoucna, dík za zpestření dne a taky v podstatě jistota, že už se nikdy neuvidíme. Na památku od něj dostávám spletený provázkový náramek s nápisem "COLOMBIA" v národních barvách. Sbohem, Amigo!

můj Amigo na fotce vpravo
můj Amigo na fotce vpravo

Dojíždím na trojité rozcestí těsně pod vrcholem Glandonu a společně s kolegou Slávkem, který mě zatím dojel, se vydáváme vstříc prémii na Col de la Croix de Fer, jenž je asi kilometr odtud.

Na de Fer musím jako první ukojit přicházející hlad. Pár Francouzů tady má rošt a prodávají čerstvě připravené klobásky. To je těsně po výšlapu k oblakům veliká dobrota, ani doktor by nepředepsal nic lepšího. Nicméně příliš se zde nezdržuju, ještě mě láká atmosféra na Col du Glandonu, a tak se vracím níž, zpátky na již zmíněné rozcestí.

Když se z křižovatky vydávám ramenem směrem k vrcholu Glandonu, dostávám se po pár desítkách metrů na očekávanou vrchařskou prémii. Přehoupávám se přes horizont a zahrnuje mě pocit něčeho, co bych nazval jako nadšení. Výhled na trať je takřka dokonalý, když si zvolím optimální místo, tak vidím snad na čtyři serpentýny pod sebe. Navíc silnice je prudká - více než na de Fer - což slibuje ještě větší atraktivitu při průjezdu cyklistů.

Téměř při sobě jsou tady dva menší národnostní tábory, jeden norský a druhý český. Zatímco se Norové hlásí k zastavujícím motorkářům z organizátorských řad a vtipkují s nimi, beru místo u svých krajanů. To, že my Češi umíme svoje reprezentanty na Tour podporovat rok od roku stále víc, demonstruje pěkná průpovídka jednoho chlápka: "Ty vole, tady ani nemůžu mluvit sprostě, protože mně tady snad každej rozumí."

Jako první se přes vrchol Glandonu ztěžka láme Pierre Rolland, kterého nahání Vincenzo Nibali. Pár desítek metrů za Italem táhne skupinku dalších vrchařů ztělesněná spolehlivost Alejandro Valverde. Překvapivě v téhle skupině není ukotvený žlutý Chris Froome, ale jeho vysoká postava s upřeným pohledem na představec se objevuje hned vzápětí.

Kdo už tu zcela jistě absentuje, je jeho týmový kolega a dosud čtvrtý muž celkového pořadí Geraint Thomas. V etapě vybouchnul. I tak je ale G-man stejně asi nejpříjemnějším překvapením letošní Tour. Jsem nesmírně zvědavý, co nám v příštích letech ještě na třítýdenních etapácích ukáže. S ne příliš velkým odstupem Roman Kreuziger srdnatě bojuje o to, aby se ještě v posledních stovkách metrů stoupání dotáhl zpět. Nápodobně si vede i Honza Bárta, o něco později jede muž s kamennou tváří Leopold König.

Peloton při takovémto profilu etapy celkem logicky uzavírá několik gruppett. V tom úplně posledním se skrývají i dva skvělí spurteři André Greipel a Mark Cavendish. Cavovi dělá chráněnce Zdeněk Štybar, když na čele skupinky udává vhodné konstantní tempo.

Po průjezdu "sběráku" následuje už jen sjezd dolů z Col du Glandonu a soutěžení o to, kdo stihne a kdo nestihne ujet přicházejícím dešťovým kapkám. 


20. etapa do Alpe d'Huez

Moje přední kolo se významně zvedá nad úroveň zadního -  ikonický výjezd začíná. V pravém pruhu není na silnici moc místa, všude jsou hobíci, kteří si jedou nahoru pro svůj cenný skalp. Drtivou většinu kolegů se mně daří míjet, nohy poslouchají nebývale dobře. Při srovnání s loňskem mám rychlost vyšší a srdeční frekvenci nižší, což je skvělá nepřímá úměra. Nesmím zapomenout na fanoušky u krajnice, někteří z nich už jsou "v ráži" a nám ostatním vytvářejí pěknou atmosféru pro výkon.

Když vyjíždím až do Alpe d'Huez, říkám si, že bych si to klidně střihnul ještě jednou. Škoda jen, že si nemůžu změřit přesný čas až na cílovou pásku. Pořadatelé už od mety 2 km do cíle dál nikoho na kole nepouštějí. Ovšem pokud budu brát v úvahu, že předposlední kilometr bych jel stejným rychlostním průměrem jako zbytek kopce a poslední (už nestoupavý) kilometr cca třicítkou, vychází mně celkový čas okolo 1 hodiny a 3 minut - a to je meziroční zlepšení o 18 (!) minut.

Každá etapa na Alpe d'Huez je sváteční. Kdo ze závodníků tady vyhraje, stává se "nesmrtelným". V serpentinách, které jsou sestupně očíslované, jsou čestné cedule se jmény vítězů z dřívějších let. Mezi ně se řadí i velcí závodníci jako Pantani nebo Armstrong, v posledních letech se zde daří domácím - konkrétně si zde vítězství připsali Christophe Riblon a Pierre Rolland. V minulosti tady hodně kvetla pšenka nizozemským cyklistům v čele s oblíbeným Joopem Zoetemelkem. Jeho krajané ze země tulipánů, kteří mají v kopci dokonce rezervovanou svoji zatáčku, se tradičně starají o největší fanouškovský hukot, Proto se Huez přezdívá právě "holandský kopec".

po roce zase spolu na TdF
po roce zase spolu na TdF
byť jen na jeden den
byť jen na jeden den

Jako první vstříc lyžařskému středisku stoupá Thibaut Pinot. Třetího muže loňské Staré dámy se snaží dohonit nejlepší kanadský silničář Ryder Hesjedal. Za touto dvojicí z původního úniku už stoupá Nairo Quintana. Za druhým mužem celkového pořadí se s pomoci Richieho Porta snaží ztrátu minimalizovat žlutý Chris Froome. Jemu na záda dýchají Alejandro Valverde a taktéž Pierre Rolland.

Jsme na posledním velkém kopci ročníku a z většiny pelotonu jistě padá úleva, že to všechno mají téměř za sebou. Někteří jezdci, zejména členové formace Lotto NL-Jumbo, to dávají uvolněnou komunikací s fanoušky najevo. Svou první Tour (a velmi úspěšnou) v gruppettu pomalu dokončuje i Zdeněk Štybar a zjevně si to užívá - Markétce posílá za jízdy pusu šampiona.

Tímto náš zájezd končí, po etapě odjíždíme domů a já si celou cestu do Česka v duchu zpívám nakažlivý chorál uspokojených francouzských fanoušků, když jejich hrdina dotáhl jízdu dotáhnout až do etapového vítězství:

"Thibaut Pinoot - Thibaut Pinooot - Thiibauuut - Thiibauuut - Thibaut Pinoooooot".