Tour de France 2014

cca 30 min

Tady to všechno doopravdy začalo

17. července 2014

Alpe d´Huez, Francie

Konec sebestředného dojímání, jdu k věci - takto naše týdenní cestování ve šlépějích Tour de France 2014 v kostce, popisem deníkovou řečí vypadalo:

Den 1. - Alpe d´Huez

Naše osmičlenná výprava úspěšně parkuje v městečku Le Bourg-d'Oisans pod úpatím Alpe d´Huez. Letos se zde na legendárních serpentinách sice žádná etapa nekoná, ale máme to cestou, a tak se nám nabízí skvělá možnost náročnost celého stoupání vyzkoušet.

Ve vší upřímnosti, znám i méně náročné věci než šlapat na podobnou stěnu bezprostředně po osmnácti hodinách v mikrobuse. Po dvou tisících metrech je mně tak nějak jasné, že porci 14 kilometrů nejspíš za 37 minut, jako to svedl Marco Pantani, nevyjedu. Srdce a hlava by chtěly, ale zbytek Michala na to bohužel nemá.

Po 6 km dostávám docela silnou krizi a několik minut se z "red zone" vůbec nedokážu vymanit. Nicméně jsem toho názoru, že Huez se nedá jet na půl plynu. Musíte jet na hranici svých možností, jinak v momentě stojíte na místě. (pozn. z r. 2015 po druhém výjezdu: Už si to nemyslím, vše je otázka tréninku)

Zajímavostí je, že na několika místech kopce tady číhají fotografové a ti vám s radostí udělají snímek vaší vrchařské snahy. Bleskově vám do ruky podají lístek s webovou adresou a číselným odkazem na právě pořízené fotografie. Jeden kus si pak můžete stáhnout za nějakých 19 euro. Je to hodně, ale na druhou stranu - ta památka má ve skutečnosti hodnotu mnohem vyšší a s časem stále roste...

Je to velmi zvláštní pocit projíždět místy, která člověk tak dobře zná z televize. Jako bych i já sám chtěl ujet svému stínu přesně v těch místech, kde v roce 2011 Pierre Rolland nastoupil Albertu Contadorovi a rozhodl o svém velkém vítězství. Do cíle dojíždím vyčerpaný, ale v nadšení, což jsou pocity, které se velmi často navzájem doplňují.

Kardiologové by ze mě radost asi neměli - po dobu 1 hodiny a 21 minut jsem měl průměrný srdeční tep 185 úderů za minutu... Snažil jsem se vydat úplně ze všech sil.

Cestou zpět dolů pořizuji tyhle fotky. V jistý moment potkávám nějakého (asi) Angličana. Ten se mě lapajíc po dechu ptá, kolik mu ještě zbývá nahoru. Tak popravdě říkám, že asi čtyři kilometry. Cituji jeho reakci: "Oh fuck". 

Den 2. - etapa do Chamrousse

Šílené vedro je nevítaným společníkem při etapě do Chamrousse. Však se také později zpětně dozvídám, že na hranici kolapsu dnes ze závodu odstoupil jezdec takového formátu, jakým je ostřílený Španěl Daniel Navarro.

Vyjíždíme z našeho útočiště v Grenoblu. Po náročném včerejšku se dnes spíše snažím pošetřit síly a pomáhat mé nové bezvadné kamarádce Markétce.

Zhruba v půli kopce nacházíme fajn místo pro odpočinek, a sice padlý kmen ve stínu nedaleko od stánku s občerstvením. Protéká tudy i lesní strouha s proklatě ledovou vodou, ve které se válejí nějací neustále temperamentní Italové. Po rekognoskaci cílové části kopce se k nám připojuje i další souputnice Hanka. Společně vybíráme to pravé místo pro sledování etapy.

Je pěkným zvykem, že zhruba hodinu před příjezdem vedoucího závodníka fanoušky baví pestrá sponzorská dárková karavana. Úplně každý podél cesty si může nasbírat tolik drobností, kolik jich jen pochytá. Je toho moc - od přívěsků na klíče, přes bonbóny, prací gely, mini frisbee až po trička a čepice s motivy Tour. Všechny tyhle věci rozhazují vesměs mladí, energičtí Francouzi, kteří za doprovodu hudby zároveň mnohdy tančí na "povozech" těch nejrůznějších tvarů. Jeden by snad kolikrát ani nevěřil, že pod tou výstřední barevnou skořápkou je normální auto. Taky je tady informační servis z trati. Jakožto člověk neznalý francouzštiny ale rozumím jenom jménům.

Zdá se to neuvěřitelné, ale vůbec první jezdec na mé první Tour de France, kterého na vlastní oči vidím, je náš závodník Leopold König. Evidentně má dnes dobré nohy, a pouští se proto do odvážného úniku. Chvíli po něm projíždí muž s Maillot jaune - Vincenzo Nibali. Nevím, čím jsme si to zasloužili, ale ten kopec má osmnáct kilometrů a Vincezo atakuje zrovna v místě, kde na krajnici fandíme my!

Škoda jen, že z uchazečů na kvalitní výsledek v celkovém pořadí se dnes trápí můj oblíbenec Richie Porte. Rozhodně ale není sám. Daleko za nejlepšími vrchaři na úplném chvostu dřou spurtéři, včetně slovenského mistra rychlých nohou Petera Sagana. Ti mají plné nohy práce toho, aby ve slunečné výhni vůbec stihli dojet v časovém limitu. 

Naprosto skvělý zážitek a suvenýr si odnáší Markétka. Italský cyklista z týmu Cannondale a kluk jako lusk Alessandro De Marchi jí za jízdy věnuje pohled z očí do očí a pod nohy jako pozornost hází svůj bidon. Na malý zlomek času šla nedaleko Chamrousse nějaká Tour de France stranou. 

Stará dáma nás pohltila.

Den 3. - etapa do Risoulu

Dnešní den je dnem, kdy získávám svůj první puntíkovaný trikot pro nejlepšího vrchaře Tour. Samozřejmě ne doopravdy, ve skutečnosti mám na mysli jedno z triček ve stejném designu, která organizátoři volně rozhazují mezi fanoušky na trati. I když nutno podotknout, že jisté vrchařské schopnosti prokázat musím, protože v první chvíli mě vůz míjí bez povšimnutí, a tak jsem nucen "nastoupit" a k okénku auta si pro svou odměnu dojet.

Usazujeme se v jedné ze serpentin. Delší chvíli si krátím kreslením scenérie, kterou mám ze svého místa u kraje silnice jako na dlani. Je to z Francie můj jediný obrázek, i když jsem si před odjezdem říkal, že budu kreslit pravidelně...

Jelikož jsme dnes poměrně nízko, skupina favoritů je stále dosti početná. Maillot jaune jede opět s přehledem, kdežto třeba takový Rui Costa, vezoucí duhový trikot úřadujícího mistra světa, není schopen tempo nejlepších akceptovat. Z mimiky Petera Sagana jsem schopen vyčíst, že má dnes o poznání lepší den než včera. Dokonce si při svém tempu nachází i chvíli pro pár slov s kamarádem Danielem Ossem z týmu BMC. Jan Bárta, druhý český zástupce na letošní Tour vedle Lea, opět registruje naše povzbuzování a všímá si nás. Tak snad mu to vlilo trochu další energie do žil. 

Sjezd po etapě je poměrně komplikovaný. Všude jsou totiž davy lidí a dostat se až k úpatí vyžaduje při kličkování pořádnou dávku pozornosti. To je na tom ale to hezké, to je Tour de France.

Více znepokojující jsou však spíše události následující. Nejen, že suverénně přejíždíme místo, kde parkují naše mikrobusy, ale když si to uvědomujeme a vracíme se zpátky, Markétka potkává nepřítele všech cyklistů, totiž defekt. Nedá se nic dělat, podle nepsaných pravidel musím plnit svou roli domestika, a zhruba kilometr tak spolu v tretrách docházíme pěšky. Nejsme dnes ale z výpravy jediní, kteří mají nějaké problémy. Časový plán doznává úprav.

Jinak pro někoho, kdo to nikdy sám nepoznal, může být zajímavé, že po každém sjezdu mám vždy zalehlé uši. Asi je to dost individuální záležitost, ale u mě se to po tom výškovém propadu objevuje zatím pokaždé. Někdy potom na pár minut opravdu sotva slyším osoby mluvící vedle mě.

Den 4. - Mont Ventoux

Opouštíme Alpy, míříme do Pyrenejí. Tam se na Tour bude definitivně lámat chleba. Ještě před tím, zhruba na půl cesty mezi oběma pohořími, nás ale čeká jedna nelehká mise.

Před našimi zraky se zvedá Mont Ventoux, chcete-li raději Obr z Provence. Jedná se o dalšího velikána Staré dámy, na kterém už se napsaly spousty nezapomenutelných příběhů. Bohužel i těch tragických. Mě se ale snad podobný osud, jaký potkal Toma Simpsona, netýká.

K vrcholu vedou dohromady tři cesty - 17, 19 a 21 kilometrová. Nás čeká ta nejdelší. Nacházíme se v oblasti cedrových lesů, které spodní část hory ještě jakž takž zásobují stínem. To, co ale Ventoux činní tak proslulým, je druhá polovina stoupání, respektive závěr. Lesy ustupují a cyklista se dostává do prostředí naprosto neobvyklého a nehostinného. Kam oko dohlédne, všude samý kámen.

Musím říct, že na tuhle měsíční krajinu jsem se těšil dlouhé roky. Posledních pár kilometrů je úplně famózních. Teda takhle - v mysli jsem nadšen, nicméně fyzické síly pozbývám. Bohužel, na rozdíl od toho Měsíce, tady fouká vítr. A to vítr tak silný, že mě chvílema až strhává k úplnému okraji silnice - Mont Ventoux v překladu do češtiny znamená Větrná hora. Jako by si tímto živlem snad chtěla pomoci k nedobytnosti, či co. Já se ale nedám, vím, že to nejhorší už mám pod sebou. Závěrečné dva tři kilometry jsou hodně o morálních sílách, nohy tahám z medu.

Konečně dojíždím do cíle. Asi neznám slova, která bych mohl použít pro popsání svých pocitů. Omlouvám se za to, ctěný čtenáři.

Ještě štěstí, že máme možnost už z vrcholu odjet mikrobusy. Během několika desítek minut se počasí mění k nepoznání. Sluneční paprsky střídají přímo provazy vody. Je vidět sotva na dvacet metrů, kroupy neúnavně šlehají do kapoty, vítr ještě více zesiluje...

Mont Ventoux, nejmagičtější navštívené místo na Zemi. Co ho překoná? Zda-li.

Den 5. - Lurdy

Jako program na volný den volíme s mojí Sedmi-kráskou regeneraci v podobě pěšího poznávání známého lázeňského města Lurdy,

Den 6. - etapa přes Port de Balès

Cyklisty na Tour čeká další náročná, pyrenejská etapa. V itineráři nechybí ani Port de Balés, tedy opět kopec té nejvyšší, HC kategorie.

Já se po dvou dnech vracím do své role Markétčina domestika. Nedaleko od úpatí kopce mezi stánky se suvenýry nám vylepšuje náladu milá skupina Japonců. Je zajímavé vidět, že někteří fanoušci neváhají obletět půl světa kvůli tomu, aby na vlastní nohy poznali, co je tento závod zač. Tour de France zdaleka není jen o Francouzích. Dalším důkazem toho budiž třeba německý fanda Didi Senft, který svým nadšeným povzbuzováním v převleku ďábla už dlouhé roky patří ke koloritu Tour. Na Balés se s ním setkáváme i my. Je to fajn chlapík, bez problému se s námi nechává vyfotit, a to i přes to, že už musel úplně cizím lidem, jako jsme my, pózovat snad milionkrát.

Tohle stoupání se mně hodně líbí - je tvrdé, zasazené do krásné přírody a panuje zde naprosto výborná atmosféra. Lidé, kteří zde bivakují s karavany dlouho dopředu, s entuziazmem povzbuzují všechny ostatní, kteří se vydávají k vrcholu kolmo. Markétka se může těšit velikému obdivu k ženám cyklistkám. Vzhledem k tomu, že na kopcích podobné náročnosti platí přímá úměra "čím méně zbývá k vrcholu - tím méně zástupců něžného pohlaví na kole", onen obdiv některých mužů v podobě pusinek na dálku se stupňuje až k okamžitým nabídkám k sňatku.

S pocitem něčeho velmi zvláštního projíždím místem, kde před čtyřmi lety Andy Schleck prohrál svoji Tour (alespoň tedy na silnici). Mně ale řetěz nepadá, svoji funkci plní spolehlivě. Míjím metu označující 1 km k vrcholu a pouštím se do toho naplno. Připadám si jako nějaký skutečný závodník, zástupy lidí mě hlasitě povzbuzují. Skrz ně snad ani nedokážu vidět, kam přesně mě cesta vede.

Na vrcholu to skutečně žije. Ze zvyku z Česka zamykáme kola pod zámek a naše kroky vedou do velkého, bílého stanu. Uvnitř něj se nachází projekce na plátno, takže máme možnost živě sledovat probíhající etapu. Nechybí ani super dobroty k doplnění energie. Prodává je taková moc milá starší paní. Je možné si vybrat ode všeho - přes pečivo, sýry, ovoce, slaninu až po kávu - a ať si člověk vezme cokoliv, ta paní chce pokaždé jen dvě eura. Připadal bych si u toho jako zloděj, tak jí dávám eura čtyři. Co na to ona? Káva pro mě navíc, aniž bych o ni před tím projevil zájem.

Jdeme si najít nějaké vhodné, atraktivní místo ke sledování etapy a potkáváme fandy s českou vlajkou. Přirozeně se zdravíme a dáváme do řeči. Jsou to Königovi, kteří na francouzské silnice osobně přijeli povzbuzovat svého Leopolda. Vyměňujeme si dojmy z jeho působení v závodě, hlavně v těchto rozhodujících horských etapách. Jsou to přátelští a otevření lidé. Také si můžeme prohlédnout Leovo vůbec první závodní kolo, které mají s sebou.

Dnešní divácký zážitek je pro mě ze všech dní zatím úplně nejlepší. Jsme těsně pod vrchařskou prémií, cesta je obsypaná lidmi, je to tady hlava na hlavě, atmosféra je ohlušující, cyklisté splývají s námi fanoušky. Přesně pro takovéto obrázky na televizních obrazovkách používá hlas cyklistiky Phil Liggett své oblíbené sousloví "massive crowd". 

Za zmínku ještě stojí jedna událost, která se odehrála krátce po průjezdu pelotonu. Velká část diváků z místa dění hned odjíždí. Úzké asfaltky vedoucí přes pyrenejské průsmyky ale nejsou příliš stavěné na to, aby se zde míjely dva velké obytné karavany. Jeden řidič míří směrem od vrcholu dolů, řidič druhý zase ze stejné strany míří vzhůru, vrchol chce přejet a k civilizaci sjet druhou stranou. Při snaze se nějak vyhnout dochází k patové situaci a silnice se pro ostatní auta neprodyšně uzavírá. Protože nás čas tlačí, nemáme možnost dokoukat, jak tohle celé dopadne. Tak snad dobře.

Jinak pro ty, kteří by si snad mysleli, že sjet z takového kopce je sranda - přál bych vám být jedním z mých zápěstí.

Den 7. - etapa do Pla d'Adet

Dnešek je opět doprovázen velkým teplem, takže lesní studánky jsou na stoupání do Pla d´Adet skoro darem z hůry.

Alespoň jednou chci být úplně v prostoru cíle, a proto se vstříc dalšímu dobrodružství vydávám až nahoru sám. Malou komplikací je, že mám trochu zpoždění, tudíž závěrečný úsek kopce už organizátoři pro diváky s koly uzavřeli. Nechávám kolo u nějaké hospůdky (nebo co to je) a necelé čtyři kilometry pokračuju po svých.

Fandění kousek od pásky u bariéry je taky fajn, ale teď už vím, že v davu v samotném stoupání si to člověk užije ještě víc. I když možná, že tohle za mě píše spíš jenom malé zklamání z toho, že Leo König si dnes vybral špatný den a na ostatní soupeře z Top 10 ztratil pár minut.

Nejlepší vrchaři už tedy přejeli cílovou lajnu. Přichází hlušší chvilka, kdy na silnici není na dohled žádný závodník, když najednou slyším potlesk a výkřiky uznání kdesi mezi lidmi. To se totiž mezi fans proplétává Haimar Zubeldia - závodník týmu Trek, který se už nejednou umístil na předních místech výsledkové listiny Tour. Jen tak si projíždí taky i kolem mě. Tohle je velikou předností vrcholové cyklistiky, jak jsou lidé v bezprostředním kontaktu se sportovci. Doslova na dosah ruky.

A to není všechno. Při troše štěstí se s nimi člověk může i projet! Po horských dojezdech tohoto typu, kde v cíli není příliš prostoru pro týmové zázemí, závodníci často musí ještě sednout do sedla a sjet kopec dolů. Tam na ně čekají jejich týmové autobusy. Už jsem opět u svého kola a pouštím to také. Zrovna mám možnost chytnout se Sepa Vanmarcka, výborného klasikáře, který už dva roky po sobě pěkně míchá kartami na královně klasik Paříž - Roubaix. Asi dva kilometry ho mám pořád na dohled, ale sotva držím kontakt, a to i přesto, že on se jen tak veze. Nicméně nechci moc riskovat, nerad bych dopadl jako ten klučina, který zkoušel asi to samé, a kterého už za jednou ze zatáček zdravotníci zafixovaného nakládají do sanitky.

Jsem skoro dole, když v tom najednou cítím, jak mně plave zadní kolo - zatracený defekt. Do pěkného, bývalého pevnostního města Arreau, kde na mě po zdržení čeká zbytek výpravy, se pár kilometrů vyvážím ve větrném stínu za autobusem týmu Sky.

Den 8. - etapa na Hautacam

Naše závěrečná etapa, na kterou jsem poslední dny podvědomě šetřil síly. Chtěl jsem před pelotonem absolvovat větší část této královské etapy ročníku - to znamená. přejet slavný Col du Tourmalet a poté pokořit i cílový Hautacam. Má to být můj velký celodenní pyrenejský švih, ale nakonec je všechno úplně jinak, než jak jsem si to velkoryse naplánoval.

Natěšený vyjíždím z Lurd a připojuji se na silnici, kudy za několik hodin pojedou profíci. Na úvod začínám stoupat na vrchařskou prémii 3. kategorie. Sice je stále teprve dopoledne, ale už je to zde pěkně obsypáno diváky. Dostává se mně povzbudivé slovní podpory a při průjezdu bránou na horizontu jako bych si skutečně připisoval plný počet bodů do soutěže o krále hor. Popravdě musím říct, že mně ten kopec nepřipadal nijak náročný, klidně bych ho dal do 4. kategorie.

Po krátkém sjezdu na řadu přichází další prémie, tentokrát sprinterská. Ve tvořící se koloně aut ji projíždím v klidu, jakoby skrytý uvnitř balíku. Se svými pomalými vlákny bych zde stejně asi nic moc nevymyslel.

Bohužel se mně úspěšně daří vyvrátit přísloví, že neštěstí nechodí po horách a své zadní kolo opět shledávám vypuštěným. Ve skromné výbavě sice mám lepení, pumpičku byste v ní ale nepochopitelně hledali marně. Obracím směr a rozčarovaný se po svých vracím zpět směrem k Lurdám. Několik minut sice ještě živím myšlenku, že bych okruh přes Col du Tourmalet přešel pěšky, ale když důkladněji studuji mapu a vidím, že by to bylo snad na šedesát kilometrů, rozum přeci jen vítězí nad mou někdy až příliš dobrodružnou povahou.

Po pár kilometrech se dostávám do vesnice, kde si s úlevou kupuji příruční hustilku. Vzduch mně v duši vždycky na nějakou chvíli vydrží, takže konečně můžu alespoň jakž takž popojíždět. A když už to po ráfku opravdu nejde, zase vzduch napumpuji. V tom teple je to hrozná Sisyfovská práce. I když to takto funguje, stejně jsem ale pořád docela dost daleko od Lurd, takže není důvod slavit. Jeden zkušený muž mě kdysi naučil, že zajíci se počítají až po honu.

Dalším faktem je to, že se z nedostatku zkušeností neodvažuji někde v pangejtu kdesi neznámo v Pyrenejích deset patnáct kilometrů od města rozebírat zadní kolo a lepit píchlou duši. Nechci si případně přidělávat další komplikace. Do toho se pustím raději až v Lurdách, kde budu kousek od hotelu a budu tam moct kolo donést třeba po částech, když na to přijde. Jdu na jistotu. Vím, že mně nezbývá mnoho k oné sprinterské prémii, kterou jsem před tím projel.

Plán B: podívám se na boj o body o zelený dres, a zatímco se peloton bude škrábat na Tourmalet, dojedu do Lurd a z nich pak relativně pár kilometrů k Hautacamu. Taková hra na nadbíhanou.

Symbolicky v trikotu zelené barvy, který je zde volně k dostání, sleduji vítezství a kompletní bodový přísun do sbírky pro Bryana Coquarda, Francouze z týmu Europcar. Ukazuje, že ze skupinky uprchlíků je jasně nejlepším spurterem.

Po výše uvedených peripetiích se tedy vracím do Lurd a lepím díru v duši. S nadějí toho, že byla jediná a že zadní kolo vydrží, se pokládám na řídítka a ve stylu těch nejlepších jezdců proti chronometru šlapu směr Hautacam. Je to buď/anebo, už dnes nemám co ztratit. Před sebou deset kilometrů, ale ani tuchy, kolik času.

Takhle ostrou časovku jsem si už dlouho nedal. Před sebou už vidím i slyším nějakých pět helikoptér, které zprostředkovávají mnohdy až úchvatné záběry ze závodu. Zatímco se kousek ode mě rozhoduje na Tour de France, já paralelně jedu svůj vlastní závod s časem... a prohrávám ho.

Když se prodírám mezi týmovými autobusy a posléze houfem tleskajících a pokřikujících fanoušků, z pozice nejbližší helikoptéry je mně jasné, že čelo závodu už bojuje o takových tři sta metrů dále. Po řekněme nějakém šestihodinovém, nervy drásajícím putování jsem na potřebném místě sotva o pár minut později, než bych potřeboval.

Zbytek roztrhaného pelotonu ale samozřejmě mám možnost sledovat, takže počáteční zklamání mě rychle přechází. Jsem hnedle v první části slavného stoupání, a po průjezdu černé dodávky (tzv. sběráku), která jede za posledním jezdcem dne, se tak přidávám k desítkám až stovkám hlav, které sledují dění na velkoplošné obrazovce.

Po etapě mně najednou volá Markétka, že se musíme okamžitě sejít. Je s nějakým chlápkem, který má snad co dočinění s profíky, konkrétně s týmem Cannondale (pozn.: Je to bývalý profesionální italský cyklista Rudolfo Massi). Čekám na ně níže. Setkáváme se. Všichni tři pak spolu pokračujeme na parkoviště, kde už se připojujeme k rozsáhlé skupině snad dvaceti nebo třiceti povětšinou Norů, jejíž je Rudolfo součástí.

Takto početně spolu po chvíli vyjíždíme na cyklostezku, která nás zavede zpět do Lurd. Stále jsme plni očekávání, jak tohle vlastně skončí. Opravdu má Massi možnost dostat nás do hotelu, kde sídlí tým Cannondale? To jako fakt?! Čím více kilometrů po cyklostezce ukrajujeme, tím více se počáteční diskuse mezi Rudolfem a Markétkou o kolech, správném nastavení posedu či technice šlapání začíná proměňovat v průhledné Italovo "balení". Je to jasné, temperamentní chlapík z jihu by rád pěkné české děvče. Takže věc se má tak, že Markétka by se možná mohla dostat do blízkosti Petera Sagana či jejího miláčka z etapy do Chamrousse Alessandra De Marchiho, kdo ví. Je však nabíledni, co by to stálo... A tohle není její styl, Ital vybral špatně a na pokoj dojel sám.

Navracíme se do města a odpoutáváme se. Ze Sedmi-krásčina vyprávění se dozvídám, o jakou parádní atmosféru na Hautacamu jsem dnes přišel. No, tak procházka pod Tourmaletem je ale taky něco, na co nikdy nezapomenu...

Tohle je můj týdenní fanouškovský příběh. Je to jenom jeden příběh z tisíců a tisíců dalších, které se někdy během třech týdnů v červenci na jedné akci jménem Tour de France rok co rok odehrají. Každý má ten svůj, každý si scénář napíše sám. Člověk zde pozná něco, co si v sobě ponese do konce života. Stane se součástí zajímavé komunity, kde spolu lidé sdílejí svůj společný zájem a obecné nadšení ze sportu bez ohledu na národnost, rasu či všemožná vyznání. Pozná hranice nejen svých fyzických možností, ale třeba i komunikačních a orientačních schopností. Naváže nová, klidně i silná přátelství, tak jako my dva s Markétou. Stará dáma není jenom o tom, kdo z profesionálů doveze žlutý dres až do Paříže na Elysejská pole. Stejně tak je o úplně obyčejných lidech. Je o fanoušcích, kteří se sjíždějí z celého světa, aby osobně mohli podpořit borce, které obdivují. A stejně tak je i o ostatních obyvatelích Francie, jímž trasa závodu vede okolo oken. Pro ně je to ohromný svátek, Tour milují už více než století a jsou na ni náležitě pyšní. Proto jsem tak rád, že jsem ji mohl poznat i já.