The Transcontinental Race 2026

20 min

"Já si dříve myslel, že vytrvalostní sport je tak ze 60 % o fyzičce a ze 40 % o psychice. Pak s projížděním trasy Tour de France jsem pochopil, že to je tak 50/50. No a teď? Myslím, že v závodní ultra cyklistice to je 60/40 pro nastaveni mysli."

– po DNF ve třetině závodu, Rostock, Německo

Musíš prokázat ultra houževnatost. Máš velmi malou, ale přece nějakou šanci dokončit se zlomenou kostí. Nemáš žádnou šanci dokončit se zlomenou myslí.

The Transcontinental Race. Pojem, který jsem měl v hlavě dennodenně poslední 2 roky. Ve své podstatě jsem se na tento start připravoval od roku 2009, od doby, kdy jsem začal systematický cyklistický trénink.  Dnes konečně jsem v pozici, kdy účast v nonstop závodě na 5000 kilometrů není naivní úvaha, ale jde o proveditelnou výzvu. Sice mimořádně těžkou, ale reálnou.

Těsně, ale přece jsem prošel sítem uchazečů. A tak jsem chtěl ukázat, co ve mně doopravdy je. Transcontinental pro mě představuje završení veškerých cyklistických výprav a závodů z předchozích let. Pečeť smysluplnosti všeho tréninku a brutální prioritizace budování kondičního kreditu vytrvalostního sportovce na úkor tzv. normálního života tzv. normálních lidí.

12. ročník závodu měl naprosto skvělou kostru. Kdybych si mohl sám načrtnout optimální trasu skrz Evropu, nějak tak by úplně klidně mohla vypadat. Fantazie. Navíc jedním z povinných segmentů bylo dvojstoupání na "moje kopce" Dlouhé stráně a Praděd. Fantazie na druhou.  

4900 km | 51 000 m | nonstop bez podpory | povinné segmenty a kontrolní body + vlastní trasování

Start: neděle 19. července 20:00 hod.

Cíl: ???

Trondheim (Norsko) – Kalamata (Řecko)  

Start se konal v osm večer, což ve Středoevropanovi může vzbuzovat myšlenky na dobrodružství hned z kraje. Ovšem střední část Norska v létě příliš tmy neokusí. Soumrak nastává okolo půlnoci a rozednívá se okolo třetí. Tma jako taková snad ani nebyla, významné šero trvalo možná dvě hodiny.

Atmosféra úvodu byla znamenitá, čtyři stovky rytířů vyrazily do boje, čtyři stovky velkých osobních bojů se začaly odehrávat v jeden okamžik na náměstí jednoho severského města. Ti odolnější z nás se měli probojovat až ke Středozemnímu moři.

Z hlediska krajiny mě Norsko instantně pohltilo.

První noc jsem samozřejmě projel nonstop, otázka byla, jak moc se bude tělo spánku dožadovat během noci druhé. Toho času v dané osiřelé oblasti byly tak dvě tři možnosti hotelového noclehu, ale obě jsem rezervačně propásnul, naplnili je soupeři. Stejně jsem však volil taktiku "urvu začátek", a tak jsem si řekl, že raději dám nějaký krátký širák.

.Nečekal jsem, jaká bude zima. Ano, věděl jsem, že na severu to nebude v noci teplotně kdovíco, ale jednotky stupňů Celsia nad nulou v čase rozednívání mě, přiznám, překvapily. Snad daň za první takovou severskou návštěvu.

Na hodinu jsem se zabalil do lehké "záchranářské" termo celty, kterou jsem pro případy noclehu venku vezl. Pak jsem dospaný dostatečně pro pokračování ve výkonu pokračoval. Bylo mi chladno, ale zahřívalo mě vědomí, že jsem předskočil několik desítek spících ubytovaných či déle bivakujících.

Představte si, že ujedete několik stovek kilometrů a 3 nezávisle na sobě jedoucí závodníci jste prakticky na stejném místě. Co si z toho člověk odvodí? Že "všichni" šlapeme tak nějak dost podobně, že jsme si výkonnostně rovni. To, co bude v konečném důsledku činit rozdíly, je logistika a minimalizace prostojů.

Mimochodem momentka z konce souvislého stoupání téměř od hladiny moře do 1300 m n. m. Snadných povinných segmentů bývá jako šafránu.  

Ještě na jaře letošního roku na Race Through Slovakia jsem si nedokázal představit jet třeba 500 km a více v kuse. Pak na Race Through Poland jsem omylem udělal 700 km a řekl si wow. Tady na TCR už jsem jel sedm set kilometrů na CP1 cíleně v kuse. Měl jsem dost dobrý pocit z takového mílového kroku.

Chvíli jsem i uvažoval, že bych pokračoval bezprostředně dále, ale začal jsem cítit slabost v předloktích, což je u mě jasná signalizace toho, že tělo přepíná do úsporného režimu a musí se bezpodmínečně dobít. Tedy udělal jsem předěl a tuto jízdu ukončil. Jinými slovy jsem ve výkonu udělal pauzu takového formátu a doby, která v mém nastavení mysli znamenala ukončení jedné souvislé jízdy, na kterou následně naváže jízda nová, separátní.

Na CP1 jsem si dal přístupnou sprchu, hodil cosi do žaludku, strčil do sítě elektroniku a před jedenáctou ulehnul. Budík jsem si nastavil na druhou hodinu. Na stanovišti se nás sešlo kolem dvacítky. Pod přístřeškem bylo k dispozici několik pohovek, ale ty již byly obsazené. Prokázal jsem českou kreativitu a rozložil opuštěné molitanové křeslo v zákoutí. Vyskládal jsem si na zem sedák a opěrky na záda a na ruce. Spal jsem prostorově omezený v klubíčku, ale na měkkém. Paradoxně mi nešlo usnout hned, ale zabral jsem.

V ultra cyklistice při samotné akci jedinec potřebuje řešit vlastně jen 4 kruciální body – jídlo, spánek, hygienu, elektroniku. Nic víc, nic míň. Tady šly odbavit všechny 4 složky najednou. V konečném důsledku je v takovém závodě nejdůležitější time management, když se nešlape na kole. Efektivita je klíč.

"Je to takový, jaký jsem to očekával. Přijelo čtyři sta supů."

Po 1. kontinuálním úseku, časně 4. den

"Tak myslím, že druhá jízda mě zastihla v krizi."

Po 2. kontinuálním úseku, časně 5. den.

Vstup do nového dne nakonec byl pravou nohou, bez hádky. Při opouštění pokoje jsem zmerčil na chodbě uklízečku a slečna mě empaticky pustila zadním vchodem.

Po kroku 1 spočívajícím v překonání recepce ihned následoval krok 2 spočívající v překonání Oslofjordu. 30 minut plující trajekt jsme zde měli povolený.

Navázal jsem na palubě konverzaci s pohodovým bike packerem z Dánska. Nebyl účastníkem TCR, byl na cyklodovolené, a byl tedy značně uvolněnější než já. Musím říct, že rozhodně nebyl v dálkové cyklistice nováčkem, protože když seznal, že jsem v závodním vypjetí, velmi rychle se nabídnul, že se odmlčí a nechá mě v klidu odpočívat. Zjevně dobře věděl, že někdy je to v takových situacích tak, že člověk prostě chce být ve volné chvíli jen sám se sebou a nemá chuť ani sílu komunikovat s cizím člověkem. Tím více, pokud závodník je introvert. Ale byl to dobrý pohodář a půlhodina sdílení sportovních zkušeností mně v daný moment přišla vhod.

Aniž bych si to v tuhle chvíli uvědomoval, tak to byl poslední pozitivní moment mojí účasti na TCRNo. 12. Následoval strmý pád. Pocity, jež jsem o den dříve vnímal jako krizi, byly ve skutečnosti jen decentní someliérskou ochutnávkou toho, co mělo následně přijít.

Mimochodem po minutí oblasti okolo Osla nastala zásadní změna charakteru jízdního prostředí. Z rustikální přírody s občasnými městečky a vesnicemi jsem se jakoby lusknutím prstu dostal do známé evropské infrastruktury. Jakmile cyklista překonal Oslofjord, rázem se ocitnul zpět v ultimátním nadblahobytu 21. století. Ten předěl je skoro až fascinující.

"Já tady nechci bejt."

Během 3. kontinuálního úseku, v poledne 6. den. 

Ve Švédsku jsem se odevzdal. Když zbývalo asi 200 kilometrů k trajektu, tak jsem si definitivně přiznal, že to nezvládám. Zastavil jsem s tím, že skutečně jdu udělat něco nepředstavitelného – že si jdu vyhledat dopravní spojení do Česka.

Snad jedinkrát ten den mně vypadnul mobilní internet, a sice zrovna když jsem si otráveně sednul ke kolu a chtěl jít vyřešit odstoupení. Znechutilo mě, že "ještě musím závodit" a vydal jsem se dál.

Ale tak že bych to ještě přece zkusil?

Ne. Bohužel.

Se skleněnýma očima jsem večer doputoval do přístavního města Trelleborg na pobřeží Baltského moře. Nastoupil jsem na trajekt a už jsem byl definitivně rozhodnutý.

Jak jsem byl úplně dobitý, tak jsem značnou část noční plavby regulérně prospal dokonce i stočený v poloze plodu na dvou křesílkách přikopnutých čely k sobě. Usnul bych v tom stavu ale i vsedě na dřevěné židli...  

"Tohle je etalon toho, k čemu jsem směřoval posledních 15 let, a teď mě to vykopává pryč."

Po 3. kontinuálním úseku, na trajektu pozdě 6. den

"Představa, že zadám teď ráno do navigace další trasu a bude tam zase nějaké trojciferné číslo, mě vyloženě odpuzuje. Můj cíl se ukázal jako cíl po skandinávské části. nedokázal bych dojet už ani do toho Česka. 

Dnes o půlnoci už budu ležet ve svoji posteli. Úleva. Ale i odhodlaní se vrátit."

A tak to přišlo. Zpráva race managerovi, že to balím. V momentě odeslání SMS ze mě celé břímě spadlo. Bylo to vyřešené. Tečka.

"Tohle je násobně těžší než projetí trasy Tour de France. Závod je úplně jiný svět než expedice. Ten faktor nonstop jízdy z toho dělá zatraceně těžkej džob.

Mám hodně ambivalentní pocity. Nedal jsem to a štve mě to. Na druhou stranu určitě cítím obrovský krok kupředu v kontextu celého letošního roku. Jsem snad dostatečně sečtělý na to, abych věděl, jak mravenčí práce vytrvalostní sport je. Naštěstí jsem povaha, pro kterou toto zafunguje jako červený hadr.

Závodnická úmrtnost je velká, odpadne nebo nedá limit tak půlka pole. Byl by úspěch i jen dojet do cíle v limitu. Sakra já jsem dřel jak mezek na první CP, dojel jsem tam večer, chvilku spal, během noci odjel – a dopoledne v 10:00 už se stanoviště oficiálně uzavíralo! Tak je to v pořádku, má to otestovat naše limity, ten vojenský formát se mi líbí. Ale je to fakt nesmírně těžké. Je to složité i pro dobře trénovaného sportovce."

"Co se stalo, to se nemůže odestát, a já už mám tenhle Transcontinental uzavřenej."

Po odstoupení, ráno 7. den  

I am free. Jsem volný. Doufám, že ne na dlouho.