Tělovýchovná jednota Sokol ...

28.06.2021

cca 5 min


... poslední slovo do tajenky si čtenář doplní sám, dle geograficky nejbližšího areálu TJ od adresy svého bydliště. Pokud jde o tzv. fotbalové rozlučky, zprvu poklidná posezení po posledním zápase jarní či podzimní části sezony, nemyslím si, že by v tomhle prostředí existovaly nějaké zásadní rozdíly.

To jsou ty dny, kdy zase na zápas všichni můžou, nikdo nemá "zrovna v sobotu práci", nikdo nemá "hlídání", nikoho nic "ještě trochu nepobolívá", v šatně se příchozí po obvodu zdí v prstenci dotýkají rameny a sotva se na všechny dostanou dresy.

Pro potřeby této krátké retrospektivy použiju autentické zápisky vzniklé v mírných tělesných útrapách ještě před usnutím ve velmi pozdních, ba spíše už velmi časných chvílích jednoho listopadového dne roku 2015. Opravil jsem překlepy, ať to není autentické příliš. Abych nebyl svině – všechna jména, vyjma mé osoby, zaměním za smyšlená. 


...jo, to se povedlo. Ruzlučka zase fajn, ne, že ne. Jenom je trochu zvláštní, že všichni zmizeli neznámo kam. Domů? Asi už byl čas. Jako kdybys luskl, je půl druhý ráno a na scéně je z týmu jen pět lidí, z toho dva jakž takž schopní uvažovat o tom, co se děje, jaký je rok, kolik je 3x5 a tak... Za jednoho z nich bych si dovoloval považovat sebe. Jelikož jsem tradičně už vyprovodil manžele Konvalinkovy, povedlo se mi už to negativní přes ves tam a zpět vychodit.

Vracím se z pocitu zodpovědnosti na místo činu. To je nějaká prdel ne? Vilém na mě zmateně kouká, po obličeji mu teče rudá krev.

"Ty vole, cos dělal?"

"Ty voe, to sem si udělal vo zábradlí."

Tak koukám na jeho rudo-hnědý ksicht, jak se snaží dělat, že je všechno v pohodě. Přemýšlím, co teď, pod nohama mně mezitím praskají zbytky toho, co bylo půllitrem.

"Hynku, voe," říkám Hynkovi, kterého považuju za druhého trochu střízlivého, jelikož se k nám připojil až pozdě večer. Byl na pokeru a prohrál tam 1100 Kč. "Musíme to tady skončit. Já se postarám o Jarmila a ty o Viléma, OK?"

"OK."

"Andreji," říkám dál, "ty se postaráš o to, abys zamknul a klíče nechal u sebe, OK?"

"Jasný voe, já to tady mám na starost, klíče mám, klíče vošéfuju, spolehni se," říká Andrej něco v tom duchu. Div, že nedostal křeče do jazyku, když vyprodukoval tak dlouhou větu.

Dostávám tedy kladné odpovědi. Tak nechávám Hynka napospas osudu, doufám, že Vilémovi vyčistí jeho zkrvavený obličej a utíkám za Jarmilem. Ten už se totiž pustil na pouť vstříc tmě. Kdybych ho nechal jít, možná by šel až rovnou na Vertex, kde to má moc rád. Naštěstí ho doháním a nabízím mu rámě, jelikož plete nohama dosti prapodivně.

"Jarmilku, dem, dem domu, co ty na to?"

"Jo, voe. Ale radši bych jel do Litu, ke Koljoj třeba," praví něco v tom duchu.

"Hm, kamaráde, musíš za ženou, čeká už na tebe," říkám já. Asi.

Tak teda kráčíme noční vsí a nebojíme se ničeho. Jarmil pak upustí vláhu, sílu zapnout pásek už nenajde. 

Přicházíme ke křižovatce a dávám mu vybrat. On tipnul dobře a zabočil doprava. Možná proto, že ta odbočka vedla pod kopec a jemu už se nechtělo jít do prudkého kopce či snad stejně prudké roviny.

"Ty voe, Krami," praví, "já nemam triko!"

"Ty voe, mam ho v ruce!" řikám já. Proč ho mám v ruce, nechápu.

No, tak po dalších prazvláštních otázkách a odpovědích docházíme domů a sleduju, jak za sebou zavírá branku, pak dveře – a už mizim pryč.

Jenže mám pocit, že by bylo správný, abych zkontroloval, co se stalo z krvavými lázněmi nahoře. Fajn, jde se mi nepohodlně, ale jdu tam. Vidím, že se svítí... ach jo, Hynek nedodržel slovo. Ale vzápětí zjišťuju, že ho přece jen docela dodržel.

"Co tady děláš tak sám?" ptám se, hned co mně odemkl dveře. Proč je zamknul?

"Tančim ne?" řiká, myslím.

Tak je to v cajku, fajn, Vilém už odjel taxíkem domů a Hynek tady vesele sám tančí na Nafrněnou. Netrápí ho to ale zjevně. Má mobil a asi je na fejsbuku. To je přítel nade vše. Nechávám ho tam, ať si to užije, a jdu konečně domů.

S tím, že je všechno zařízený.

Tělovýchovná jednota Sokol ...


Další den mi napsala Klára Konvalinková, že moc děkuje za doprovod a pocit bezpečí – prý jako vždy. Načež doplnila ještě Aneta, že beze mě by se tady nikdo nedostal domů. Potěšilo.

Mmm... Komu je dvacet, tomu je fajn.