Nejsložitější vstup do přípravy za 13 let

16.06.2021

cca 25 min

Ve sběrně železa jsem si po hodně dlouhé době stoupnul na váhu a nebyl jsem potěšen. Zatímco jsem vstřebával své rozčarování, prošedivělý majitel, co už něco zažil, se za pracovním stolem bavil tím, že prý jsem první člověk, co si stěžuje, že to ukazuje víc. Že normálně se lidem spíš zdá, že váha dává míň.

Na tolik jsem se ještě nikdy nevyžral. Byl to přelom března a dubna, tedy jsem si dopočítal, že za 6 měsíců, od konce Tour, jsem přibral 11 kilo (čili potřebuju shodit 13, ale to je teď vedlejší).

K takovéto politováníhodné skutečnosti došlo takto. Novou přípravu na rok 2021 jsem začal odhodlaně loni na podzim. Měl jsem sdostatek chuti, jenže tělu se asi moc nechtělo, a tak jsem si při běhání v třítýdenních intervalech opakovaně natáhnul stejný sval, lýtkový. Potřetí mě to už vážně naštvalo a řekl jsem si – fajn, tak tedy kondiční prázdniny, jinak to nepůjde. Zapomněl jsem na to, že jsem kdy byl nějaký sportovec, a vyjmul z hlavy myšlenky na trénink na neurčito. Byla půlka února.

I když... co si pod tím představit, být bez tréninku, bez pohybu? Lze to vlastně člověkem, jehož je fyzické vypětí bytostní součástí, připustit? Z obligátních dotazníkových odpovědí bych volil za c), tedy "spíše ne". Potěmkinova studia letos odmítám absolvovat, krom toho potřebuju vydělat celkem balík – takže jsem toho času od rána do večera, šest dní v týdnu pořád fyzicky pracoval. A ne málo. U jednoho kámoše jsem boural a u druhého kámoše – taky boural. Nonstop v ruce kladivo, majzl, sbíječka, krumpáč, lopata a plná kolečka. Přes uměle prodlužované večery nějaká ta pro přežití nutná konzumace umění, takže spánku jsem toho moc nedával... Systematicky jsem přetěžoval ruce a málo odpočíval.

Vydržím fyzicky dost, ale všechno má své meze. Po pěti týdnech jsem si uvědomoval: pomalu mi začínají odcházet zápěstí, v noci se občas budím takovou zvláštní vibrační bolestí, co vystřeluje až k lokti... Že je člověk unavený a necítí se komfortně, to není nic nového, dost to znám, bral jsem to jako součást procesu a nevzrušeně si říkal, že to odezní, až si někdy na pár dní zase odpočinu. Nepřikládal jsem tomu žádnou velkou váhu, v hlavě jsem měl jiné věci.

Tenhle způsob práce nijak nebuduje kondici, ta šla do kelu, ale pravdou je, že sílu a mentální výdrž cvičí výborně. Někdy to je až kontraproduktivní, k tomu se ještě dostanu.

Nicméně současně jsem koncem března při dlouhé abstinenci zase dostával slinu na kolo. Taky jsem si prolistoval diář a pochopil, že už "stejně musím".

Všední dny jsem trávil na stavbě ve Světlé nad Sázavou, vždy v pondělí tam jezdil vlakem. Logicky tak přišel čas tyto pohodlné přesuny vyškrtat a odzimovat silničku. Dost jsem se na první jízdu těšil, přeci jen, v sedle byl naposled 14. prosince, a tak jsem šel na to.

Už nikdy nebudu po 3 měsících bez kola jezdit 5 hodin v kopcích.

Vysočina není ideální kraj pro dlouhé vyjížďky. Bůhvíproč jsem nepočítal s tím, že od Tišnova skoro až do Havlíčkova Brodu nepotkám žádný obchod, žádnou benzínku. Pojal jsem to trochu lehkovážně a návratem dostal lekci. I když jsem pracoval s informací, že pojedu přes Vysočinu, vlastně mi vůbec nedošlo, co to znamená, že pojedu přes Vysočinu. Nijak mi nenaskočily konsekvence pro tuhle skutečnost. Ačkoliv jsem onou oblastí pár měsíců dříve projížděl a už měl tu zkušenost, že tam je hustá síť krátkých, prudkých kopců a řídká síť obchodů, přece jsem se nepřipravil a nevezl si s sebou nic "navíc". Na logicky vyvstávající otázku "proč?" bohužel nejsem s to podat žádné normální vysvětlení.

Stejně jako na následující problém. Jedno restaurační okénko při brodění se přes tento asi 80km úsek à la 19. století stálo, ale u něj mě vytrestala absence pořádné hotovosti. Rčení, že "peníze nejsou všechno", platí zejména tehdy, když je jedinec má na účtu, ale nikoliv v peněžence. Protože ve světě, který jsem navštívil, platby kartou nebrali, tak stejně rychle, jak nadšení, že jsem z krize venku, přišlo, tak rychle zase odešlo. Na colu, která by mě v dosti povadlém stavu v hladu a žízni vytáhla z průseru, jsem neměl. Frajer měl jen 2litrovku a žádal si za ni 65 Kč. Za 37, nebo kolik, korun, co jsem zklamaně vysypal z peněženky, mně hospodský nabídnul jenom 1,5l láhev nějaké jemně perlivé vody. Nic jiného k jídlu ani pití prostě neměl, vydával jen "dobrý den", hotovky a případně tohle pití ve velkých plastech.

Tedy ne že by se mi nelíbil klidný, malebný venkov, naopak, V takových dírách se stále žije bez té chorobné závislosti na konzumu, hádám, že lidé si jednou za týden dojedou s rozmyslem nakoupit do Přibyslavi, do Žďáru nebo do Brodu a pak s tím v klidu a míru fungují. Sami si třeba pěstují a chovají, nevyhazují, nýbrž opravují a tak, ale o to už bych článek směřoval jinam... No, ale nesmím tam jet zrovna štreku na kole! O to jde. Heh, to jsem si hrábnul. Definitivně mě vysvobodil až Havlíčkův Brod na nějakém 100. kilometru.

Druhá věc byla ta, že jsem šéfikovi Márovi slíbil příjezd na stavbu kolem 11. hodiny dopoledne a dost jsem nestíhal. Můj odhad průměrné rychlosti na první jízdu byl dost namyšlený, takže ve finále jsem se snažil jet i přes ty svízele, co to dá – každých 15 minut dolů znamenalo ve výsledku být o něco menším debilem. Dokončil jsem před druhou, rychle polknul oběd a šel bušit do majzlíku.

Načež jsem bez odpočinku dostal trochu takový potréninkový šok, se slabostí – dobře mi tak –, ale nějak jsem to ustál a do hodiny už mi bylo celkem fajn.

Nazpátek do Brna jsem se i s kolem svezl vlakem, o týden později mě čekala tahle jízda znova.

Tu první, jarní, probírající facku už tedy organismus dostal, podruhé to mělo být jedině lepší, hádal jsem dle zkušeností. Ona totiž kondice nula nabízí dost prostoru pro zlepšení, takže každý jeden trénink může být ze začátku celkem dobře znát. A taky byl, identickou trasu jsem zvládnul opravdu slušněji, jenže:

Čtenář s bazálními analytickými schopnostmi už z grafu pochopil, že okolnosti druhé jízdy patřily k překvapujícím a nevyhledávaným. Letošní duben, a zejména pak jeho začátek, dostál plně tradici a byl typicky aprílový. Počasí si se mnou hodně pohrálo.

V Brně bylo kolem poledne krásně, slunce svítilo, co to šlo, a já po vyjetí ještě litoval, že jsem zapomněl na sluneční brýle. Už jsem se ale nechtěl vracet. Do deseti kilometrů jsem musel sundávat návleky a bundu, protože jsem se v tom po pár minutách šlapání začal vařit. Takové byly moje problémy.

Vypadalo to na krásný a jasný bezstarostný den, vlastně i vítr byl nakloněný a občas pomohl. Za Tišnovem jsem si lahodil při pohledu na krásný, filmem užívaný viadukt Dolní Loučky, a to i s vědomím, že při vstupu na následující hluché desítky kilometrů už jsem tedy měl nějaké jídlo v zásobě s sebou. Situace se zdála být vlastně parádní. Hezky mně to odsýpalo, úplně jsem cítil, že probrané nohy už v kopcích pracují významně lépe, průměrná rychlost snad o 3 km/h vyšší než posledně byla skvěle povzbuzující.

První dvě hodiny probíhaly takto v náznaku nirvány. Když se později skrylo slunce za mraky, nevadilo mi to – čeho je moc, toho je příliš. Když se ještě později otočil vítr silně proti, netrápil jsem se tím – vždyť přece šlo o trénink, tak vlastně proč ne. Když se ještě později ochladilo tak, že jsem musel obléct bundu, neurazilo mě to – vždyť jsem ji měl s sebou. Když ale teplota klesla pod 5 stupňů a rozpršelo se, už jsem zpozorněl. A to velmi.

K tomuto došlo po sto kilometrech v Havlíčkově Brodě. I jenom při letmém pohledu na oblohu bylo jasné, že počasí už bude pouze horší. Na dobře známé benzínce v centru města, kde při cestách na montáže (zas jiná práce) pravidelně dáváme kafe a cigaretle (já tedy pasivně), jsem na chvíli zastavil, abych se občerstvil a ujasnil si další postup. Mohl jsem to při počínajícím se třesu těla odpískat a zbytek vyřešit Českými dráhami či Mára by pro mne snad taky eventuálně dojel autem, ale... zase to ego, bourání zdiva hlavou, pocit, že když nedotáhnu jízdu do cíle, budu sám před sebou za poražence.

Zbývalo mi nějakých 20 km, což není nijak strach nahánějící vzdálenost. Bral jsem do úvahy, že i když bude fakt marast a pojedu ve zlých podmínkách pomaleji, maximálně do hodiny bude hotovo. Vzpomněl jsem si na podhůří Alp, jak jsem v tisíci metrech, klepající se, s padajícími víčky hodiny putoval nocemi. A když jsem tohoto byl schopen, 50 minut v pětistupňovém dešti neměl být zas takový problém.

Pár minut pršelo spíš lehce, ale když jsem Brod opouštěl, začalo dost, až příliš. Vzhledem k tomu, že jsem si do svého alternativního ubytování vezl i nějaké oblečení, měl jsem s sebou zcela náhodou dvě cyklobundy. Obyčejně bych si při dvaceti stupních a sluníčku při výjezdu dal do batohu maximálně jednu...

Zpětně vzato, kdybych tu druhou větrovku neměl, asi bych dál z benzínky nepokračoval. V jedné, spíše látkové a promoklé, už jsem se klepal dost, druhá navrch, šusťačka, mi kredit pokračovat přece dodala. Oblékal jsem si ji bleskurychle na autobusové zastávce, kde zřejmě stála moc hezká slečna, ale nedokážu to potvrdit, takřka jsem ji nevnímal – tak vážná situace začínala být.

Po pěti nebo deseti kilometrech jsem rozhodnutí jet dál začal trochu litovat. Teplota ještě více klesla a kapky deště plynule vystřídal sníh. I když tedy je pravda, že toto ve mně zažehlo takový slabý plamínek nadšení z nového dobrodružství, protože sněžení jsem na kole už roky nezažil. Snad jsem si to několik málo minut i užíval a vybavoval si záběry na epické etapy Gira přes průsmyky, jako jsou Stelvio nebo Gavia, s jejich přejezdy v chumelenici, mezi bílými barierami.

Plamínek ale velmi rychle vyhasnul a během několika minut jsem pochopil, která uhodila, a rozhodnutí jet dál jsem si začal vyčítat. Z lehkého zákrytu zástavby domů a zpod horizontu jsem se vyloupnul do otevřených polí, kde už sněhová vánice panovala nad pozdním odpolednem zcela.

Jenže už nebylo cesty zpět, pomalu jsem se blížil k půlce vzdálenosti mezi Havlíčkovým Brodem a Světlou nad Sázavou. Kdybych to otočil, moc bych si nepomohl. Pravda, dostal bych zadní vítr a trochu zkrátil čas dojezdu do nějakého města, ale k čemu by to bylo? Stejně bych zpátky do Brodu dojel vyklepaný a co tam?

"Dobrý den, Michal Kramář, 211 – Ministerstva vnitra, zmrzlý, můžete udělat něco, abych nebyl zmrzlý?"

Těžko. Volat Marka taky nemělo smysl, protože zastavit se v pohybu by bylo to nejhorší, co bych mohl udělat. Nehledě na to, že neohebnými prsty bych telefon ani neodemkl, natož abych někoho našel v seznamu a vytočil, a nehledě na to, že jsem neměl nejmenší pochybnost o tom, že to kovové SEčko s baterkou na odpis, vypínající se i při podstatně menším chladu, je při teplotě na nule už dávno v kómatu.

Jediná možnost byla zatnout zuby a dorvat to těch dvacet třicet minut do Světlé, do vyhřátého domu a do nekonečné sprchy.

Kdyby jenom sněžilo, bylo by to sice dost těžké, ale snad i sportovně přijatelné. Jenže další rozměr téhle situaci, podstatně vyšší stupeň nebezpečnostní prověrky, jí dával ten silný protivítr. Že mě brzdil, a tím pádem prodlužoval čas dojezdu, to by ještě tolik nevadilo. Přeci jen, když už vydržím řekněme 40 minut, vydržím už i 50, jestli mi čtenář rozumí. Výrazně větší problém znamenal jeho druhý důsledek, a sice to, že na mě vločky nepadaly z vrchu, ale strefovaly mě ostře čelně – jejich směr byl takřka vodorovný se silnicí. Zabodávaly se mi do holých nohou a obličeje, jako kdyby někdo střílel špendlíky zbraní s nekonečným zásobníkem.

Do těch holení to ještě šlo brát jako takový masochistický bonus, že budu mít aspoň o čem psát, ale sakra zlé to bylo s obličejem. Každý zlomek sekundy znamenal jednu facku od Heleny Růžičkové. Vůbec nejhorší to bylo pro oči, které neměly žádnou ochranu – brýle, sakra, ty brýle, co jsem si doma zapomněl! Bez nich jsem musel mít oči přimhouřené tak, že byly víc zavřené než otevřené, světlu jsem dával jen ten nezbytně nutný prostor, hlavu stále sklopenou.

Tahle kritická situace s bolestivou grimasou tváře v polích mohla trvat tak 5–10 minut, ale zdála se být nekonečnou. Později už nesněžilo tak agresivně, mohl jsem mít oči otevřené, ale místo toho jsem byl zoufalý z jiných věcí.

Byla mi zima, až to bolelo. Tretry, ponožky a rukavičky při dešti nasákly durch vodou a když teplota klesla až pod bod mrazu, v chumelenici mě začaly všechny končetiny děsně zábst. Návleky na tretry už si kupuju asi 5 let, to je věc, o které se tady vůbec nemůžeme bavit, a zimní rukavice znamenaly stejný problém jako u telefonu. Měl jsem je v batohu, ale prsty bez citu bych ani nerozepnul přezky u popruhů na hrudi, natož pak, abych špetkou rozepnul zip. A stejně bych si pak nedokázal ani jednu rukavici nasadit.

I když připustím, že bych tyhle tři úkony svedl, musel bych je všechny udělat nejdéle tak do 10 sekund, jinak bych se při zastavení začal třást a mrznout tak, že už by to celé zavánělo jiným uzavřením příběhu, než zapisováním dobrodružného zážitku na blog...

Pokud bych si je nasadil na té zastávce současně s druhou bundou, to by šlo – ale později už jsem byl odkázaný na ovládání kola mokrými, do morku kosti promrzlými rukami nepřirozené barvy.

Asi nemusím složitě vysvětlovat, že takto řídit silničku s 22 mm širokými (úzkými) plášti na zasněženém asfaltu je dost přísný trénink stability. I přes to všechno nepohodlí jsem si – zejména posledních 10 kilometrů – musel neustále udržovat koncentraci a opakovat mantru "hlavně nesmíš spadnout, ale jako kurva nesmíš, hlavně nesmíš spadnout!" V zatáčkách při sjezdech jsem si to říkal snad i nahlas.

S velkým vypětím jsem ovládal brzdy, částečně zatnout pěst, což je pohyb ruky potřebný k brždění, ještě nějak šlo. S ještě větším vypětím jsem řadil. Závěrečné kilometry byly nahoru dolu, takže to bez přehazování nešlo. Nejnáročnější bylo dát povel přesmykači k hození řetězu vpředu z malého tácu na velký. To vyžaduje vcelku silný rotační pohyb levé ruky, který se za daných podmínek stal proveditelný jen při skřípění zubů. V -2 stupních se silně projevil problém z práce se zápěstím, který jsem nárazově začínal vnímat ve dnech dříve. Když jsem tam potřeboval hodit velkou, při řazení mi rukou projížděla silná vibrační bolest, přes dlaň i celé předloktí,

Zvláštní bylo, že tahle bolest mi pocitově vždy nějak přivodila iluzi tepla, nebo jak vlastně ten zvláštní dojem vysvětlit, Bylo to, jako kdyby rukou projel slabý elektrický proud, bylo to aspoň na půl sekundy takové narušení té zlé reality, že ta ruka prostě jenom surově mrzne. Takže když jsem si na bolest zvyknul, párkrát jsem si schválně zařadil i jenom tak. Jakoukoliv záminku pro to, abych narušil neustálé myšlení na ten ledový děs, jsem vzal všemi barevnými deseti.

Jestli tohle bude číst nějaký doktor, poprosil bych o diagnózu – "záměrné způsobování si bolesti za účelem navození lepšího stavu" určitě bude mít nějaké odborné pojmenování.

Tento vyloženě kritický úsek trval nějakých 30 minut, byl relativně (!) krátký, ale o to intenzivnější. Když už jsem si myslel, že jsem všechno přečkal, při vjezdu do Světlé nad Sázavou unikl ledovému protivětru do její zástavby a věřil, že už je po všem, objevil se přede mnou – železniční přejezd.

Říkám si "to by byl, ty vole, pešek jak hovado, kdyby začala zrovna cinkat rudá, to už snad na konec všeho dneska nedostanu." Pomalu jsem se blížil, zrakem hypnotizoval semafor, ať zůstane temný tak, jak je, byl jsem blíž, blíž, zase o něco blíž a když už jsem byl na pár sekund jízdy před ním...

Ne, tohle ne! To byla hnusná ironická rána pod pás a já už neměl sílu na 2 nebo 3 minuty zastavit a čekat na odpadnutí prstů u nohou.

Cítil jsem se u tohoto činu provinile, ale zároveň nutno říct, že to bylo okamžitě po tom, co začalo cinkat, a na obě strany dráhy jsem měl dobrý výhled. Moje osoba se tímto textem hluboce omlouvá za tento politováníhodný čin, ke kterému dochází maximálně dvakrát za 10 let.

Vana! Napouštěl jsem si horkou vanu, zatímco ze sebe sundával oblečení a ždímal ho vedle do umyvadla. Pak jsem si sednul do vody a přišlo to, čeho se obával. Ledová chodidla, nárty, kotníky a prsty začaly ohříváním přicházet k sobě. Pochopil jsem, že ještě není po všem, opřením kola o zeď na chodbě zkouška neskončila, pořád trvala. Postupně se mi do nohou vkrádala silná bolest, proti které si nešlo nijak ulevit. Ať už byly prsty pod hladinou, nebo nad ní, bylo to několik dlouhých minut trýznivé, až jsem se musel kroutit.

Ale všechno jednou končí a nakonec jsem mohl tenhle trénink uzavřít. Dal jsem si pivo, velkou večeři a s pocitem, že jsem zase zažil cosi neobyčejného, šel včas spát. Ráno se práce neptala, jaký byl předešlý den.

Dvacet stupňů sem, dvacet stupňů tam, záleží, jak dlouho jedeš, a vedle toho kam.

Probíhal pracovní týden a v něm přišlo vyúčtování. Pár noci po sobě jsem se začal bolestí rukou probouzet opakovaně. Nebylo to ještě nijak hrozné, ale evidentně to pro tělo už bylo dost na to, abych procital. Říkal jsem si "ještě vydrž do víkendu, pak si dáš volno, na čtyři pět dní, žádná práce, žádný trénink, budeš mít narozeniny, po spoustě týdnů v zápřahu konečně zregeneruješ." Jsem beran, rozum mně říkal, že mám vypustit hned po těchhle signálech, ale nedbal jsem na to, potlačoval to v sobě a ještě dál makal. Tour de France se musí splatit.

Z kraje volna přišly noční můry. Dvě tři noci ze života můžu škrtnout. Nevydržel jsem spát v kuse déle než vyloženě pár hodin. Nanejvýš po třech jsem se budil s odpornou, tupou bolestí obou předloktí. Nejen v levačce, která brněním říkala, že něco není v pořádku už nějaký čas, ale i v pravačce. Bez varování, s okamžitou a stejnou intenzitou.

Nejprve je člověk v takové situaci celkem zmatený. Z ničeho nic otevře oči, a než se stihne nějak zorientovat, má pocit, jako by mu ruce snad přejelo auto či co.

Instinktivně jsem pak ruce věšel z postele dolů, "aby se prokrvily", ale nepomáhalo to. Těžko se to popisuje, byla to taková svíravá, hutná bolest, u které se nedal určit její zdroj. Byla všudypřítomná, v hloubi končetin i při jejich povrchu. A to od konečků prstů až po lokty.

Jediné, co šlo pro úlevu dělat, bylo začít se celý nějak hýbat. Třeba chodit po chodbě, vyjít si schody, ruce furt protřepávat, prostě něco dělat a zvýšit tělu tepovou frekvenci. Třeba po deseti patnácti minutách se mi postupně ulevilo. Pak jsem si šel zase lehnout, s příslušným stavem mysli usínání trvalo pěkně dlouho, a za pár hodin se to opakovalo...

Byl jsem z toho dost špatný, v hlavě měl jen chmurné myšlenky na ignorování jasných příznaků syndromu karpálních tunelů, jeho propuknutí v plné palbě a na operaci obou rukou najednou. Teda ani ne tak na zákrok jako takový, ale na následky s ním spojené... V tom stavu se nedalo fungovat, pár nocí takto a byl bych v trýzni největší.

Protože jsem dost paličatý, zachoval jsem se ve stylu "nějak to dopadne", k lékaři nešel. Léčbu jsem si naordinoval sám, stejně bych to slyšel i od odborníka – ze všeho první absolutní klid. A kdyby to nepomohlo, pak bych to řešil dál. Klasická zbabělost, odkládání a strach z toho, že v nemocnici pán v bílém řekne něco nehezkého, že?

Tak jsem si protrpěl ještě nejbližší noci, ale opravdu se to začalo pozvolna zlepšovat. Už jsem vydržel spát 4 hodiny v kuse, pak 5, 6...

...až nakonec 7 a toho rána, když jsem se toho dopočítal, jsem prohlásil tento vážný problém za vyřešený. Navíc probouzející bolest začala slábnout, a tak už mělo být jenom líp.

Dozvuky ale probíhaly dost dlouho, několik týdnů. Ještě třeba čtrnáct dní po tom nejhorším mi mravenčilo v jedné ruce a ve druhé jsem pro změnu neměl jemnou motoriku. Prsty byly tak nějak bez citu, dlaň v pěst jsem sevřel jen se soustředěním, velmi pomalu, a když jsem ji zase rozevíral, prsty se natahovaly tak jakoby po fázích, kousek po kousku, jako kdyby je někdo rozmotával přes nějaký naviják s pauzami vždy jen o půlobrátku.

Dnes už je po všem, už je dobře. Teda až na tu hmotnost. A na ten bolavý vaz v koleni.

Na závěr autor poví, co má na vytrvalostním sportu tak rád. Je to ta nutnost pro úspěch podstoupit dlouhou cestu, která prověří. Bez toho se tenhle životní styl neobejde, poněvadž vytrvalost = dlouhodobost. Rychle se dá vybudovat vozový park přes postel, nikoliv kondice. V cyklistice se určité úrovně dosáhne jen a pouze po pravidelném tréninku, třeba po půl roce, ne po půl měsíci. Učí, že když něco člověk chce, pro splnění cíle musí mít vnitřně jasně zodpovězené otázky, proč to chce a jak toho chce dosáhnout. Jinak nemá žádnou šanci vydržet a uspět, protože tady se bavíme o investici do nekomfortní cesty s návratností až kdesi za obzorem. A to tak zoceluje!

Významné důvody, proč To celé vyšlo, mnohdy lze spatřovat v tom, co v dílčích krocích nevyšlo, ale přineslo poučení a nenahraditelnou zkušenost. Autor přísahá, že když se další velký cíl zadaří, jedna z prvních věcí, kterou v květnu ve Veroně udělá, bude to, že si vzpomene na události tohoto článku.

Trénink & závody