Slovo nedodržel, přece odešel se ctí

16.07.2021

cca 15 min


Hradec Králové jsem si za těch pár let oblíbil. Je to velmi vkusné město s nádechem "velkoměsta" a výdechem "maloměsta". Má krásné historické centrum, výborné divadlo, pulzující trolejbusovou dopravu, soutok řek, univerzity, hodně knajp a kaváren – a zároveň zeleň velkých parků a příjemný, až kolébající klid, pokud se člověk jen trochu vzdálí od tras MHD. Dvě stě metrů za Futurem je to jako na vsi, Ono i v těch hospodách to někdy bývá komornější. Stávalo se mi, že jsem šel pátečním večerem po centru a špendlík bych slyšel spadnout (což je možná až příliš flegmatický nádech místa, ne vždy chtěný). Bydleli jsme s přáteli v bytě na 20 minut chůze do centra, do školy i na vlakáč, ale ztratit se pryč do polí a rybníčků zabralo minut deset, poklusem pět. To se mi na Hradci líbí nejvíc, tohle prolnutí.

Na UHK se mi líbil takový "rodinný přístup", učitelé tam žáky znají jmény, student není číslo v systému. V dubnu jsem se vždycky netěšil na zkouškové za rohem, avšak těšil jsem se na Rektorský sportovní den. Ten byl později pozměněný na Univerzitní sportovní odpoledne, což je ale velká škoda, protože vyslat signál, že pro vedení lidí k pohybu "není třeba plýtvat celým dnem", ale postačí až později na chvíli ty "béčkové hodiny po obědě", je dost nešťastné. Si teda myslím já.  

Ale v rámci programu se běhá závod na 5 km, kterého se můžou zúčastnit sportovci z celičké školy, ze všech fakult. A takové poměření mě vždycky lákalo. Prostě závod!


Akademik run UHK 2017 (4. místo, 19:13 min)

Nicméně při první účasti se mi tenhle sportovní den sešel se dnem, kdy mi nohy odmítaly fungovat. Vůbec celé dopoledne před startem jsem se cítil jaksi mimo, nedokázal jsem se probudit. Nepomáhala sprcha, nic... Ačkoliv se čtvrté místo ve výsledcích může zdát solidní, vzhledem ke svému běžeckému standardu jsem byl z mdlého výkonu zklamaný. K velkému koláči, který se udělovat za účast na pódiu, mi chybělo celkem dost. S tempem na desítku se toho víc vymyslet nedalo.

Na uklidnění jsem si na bytě dal půlku čokolády a bylo zase líp. Za rok se  připomenu!


Akademik run UHK 2018 (podruhé 4. místo, 18:42 min)

Oproti předchozímu roku jsem na stejné trase zapsal o půl minuty lepší čas, ale stejně to stačilo zase na bramboru pod pódiem. To zamrzelo.

Ze začátku kluci hodně rychle vypálili, a to hodně nemám rád, takže první kilometr jsem zakončoval zahlcený někde na osmém místě. Ale většina z těch plašanů se pak pokorně uchýlila k rozumnému tempu, takže jsme společně vytvořili skupinku, která běžela o druhé místo. První byl odskočený, evidentně trénovaný běžec, na jeho pozici nemyslel asi nikdo. Než přišlo na dlouhý finiš okolo zimáku, pravidelně jsme se na čele střídali a nejsilnější mohl být zdánlivě kdokoliv. Dvě stě metrů před páskou soupeři přidali do finiše a mě bylo záhy jasno, že si jen pohlídám čtvrté místo. Já už s žádnými silami pro zrychlení nehospodařil.

Dvakrát po sobě jsem schytal nejmíň vděčnou pozici v jakékoliv výsledkové listině. To mě zdravě naštvalo a dal jsem si slib. Z týhle školy nevylezu, dokud ten závod nevyhraju!


Akademik run UHK 2019 (3. místo, 17:47 min)

Dlouho to vypadalo, že budu čtvrtý zase.

Tedy po startu to vypadalo ještě jinak, a to když čelo po výstřelu vyletělo tempem na čtyřstovku. Nevěřícně jsme se podivoval, co se to tady na tomto ústavu sešlo za lidi, první kilometr mně hodinky zahlásily za 3:27 min, a to jsem byl až někde mezi 10. a 15. místem. Naštěstí to většina soupeřů jen hloupě přepálila, čili jsem jim následkem toho ukázal záda.

Vedoucí trojice však odskočila, což mě zdeptalo, protože třetí 4. místo v řadě (a s opět lepším časem) bych asi už nedal a maratonky demonstrativně spálil. Jenže držel jsem hezké tempo, možná ho i začal stupňovat, a v závěrečných dvou kilometrech jsem si všiml, že se informatikovi, vítězovi předchozích dvou ročníků (sakra, informatikovi!) začínám přibližovat. To mně přidalo extra motivaci navíc, načež jsem ho na posledním kilometru v jedné vlásence před mostem přes Orlici předehnal a pár stovek metrů před páskou už věděl, že se aspoň na ty stupně přece podívám.

Byl to kvapík, všichni tři na podiu jsme svými časy zdolali dosavadní rekord závodu. A tato snaha byla oceněna nemalým frgálem, ze kterého jsem si udělal večeři.

Tak jsem se na noc nacpal, osvěžil se tím, o čem se nedá říct, že by postrádalo alkohol, a unavený a plný šel na nějakých pět hodin spát... abych se další den přinutil jít na další závod.


Vyběhněme proti násilí 2019

Tedy brzo ráno jsem vstával, abych se učil na povinnosti dne, a necítil se moc dobře – byl jsem nevyspalý a měl po předešlém výkonu ztuhlé svaly. Jít na odpolední závod mi rozumově nepřipadalo jako správný nápad – tím víc, že jsem se bál přetížení nedávno nataženého lýtka. Na jedno závodní vypětí už jsem si troufnul, ale na dvě ve dvou dnech? Tolik nesnáším, když mi škubne ve svalu a vím, že mám na dva tři týdny volno...

Kolem oběda se ve mně ale cosi hnulo a řekl jsem si, že jdu do toho. Klíčové bylo to, že jsem se po jídle překonal a nešel si znova lehnout, i když se mi spát chtělo. To by mě totiž rozsekalo, k trati bych pak mohl jít maximálně jako divák. Padající víčka jsem hezky postudentsku přebil redbullem a kafem.

Jenže tu byl ještě jeden úkol – přimět doktora na semináři, na kterém jsem měl ku mému překvapení čtyři absence (Michale...), abych mu z něj zmizel popáté a zachoval si přitom šanci na zápočet. To se mi za pomoci kostrbatých argumentů nakonec povedlo, což bylo první, avšak podstatné vítězství dne, ač vykoupené seminárkou o evolučním vývoji ruky. Deset minut před výstřelem jsem vystřelil ze třídy.

To ostatní už bylo oproti překonávání vnitřních a vnějších překážek během předešlých hodin snad i jednodušší. Sice to byl v mém podání závod z únavy poněkud hrubšího stylu (tělo si závod z předchozího dne pamatuje vždycky, i když je to jen pětka), ale celková konkurence nebyla až tak velká. Takže mi na toto sympatické umístění na trati dlouhé 10,6 km stačil i výkon ne zcela z říše snů – 41:20 min,

Sluší se říct, že startovné z téhle akce šlo na dobrou věc, což bylo možná největším důvodem, proč jsem nakonec nastoupil.


I když... největším důvodem. Největším důvodem asi bylo to, že jsem chtěl mít šanci aspoň něco vyhrát, i když se to původně nezdálo být reálné. Tak nějak jsem tušil, že příští ročník Akademik runu už bude beze mě, takže jsem chtěl nějakou náplast na to, že to, co jsem si předsevzal, nedodržím. Vlastně jsem zakončil nejvyšším stupínkem jak jsem chtěl, ale bylo to takové přifalšované, s berličkou, jinak. Vyběhněme proti násilí se předtím neběhal, bylo to něco nového, mimo rámec každoročního školního sportovního dne. Akademik run UHK jsem nedobyl a nedobudu.

Ale což, zakončeno jest, už jsem jinde – jde se životem volným krokem dál.