Slavoj, ahoj II

cca 10 min

Slavoj Cerekvice vs. Sokol Janov a druhý vzájemný střet v našlapané sezoně. Zápas na ostří nože se odehrál u rivalů v obci nad Loučnou, kde vzhledem k vlastním hrdostem obou klubů šlo o více než jen o šest bodů. Kvalita mužstev byla prověřena na veliké pláni tamního sportoviště a také za účasti ostrého dotírání slunečních paprsků. Bylo vedro, teploměry ukazovaly snad ještě víc stupňů, než kolik pan Sejkora dostal svého času červených karet. Protože šlo o dost atraktivní setkání prvního s druhým, do areálu zavítalo velmi důstojné množství diváků. Může nás těšit, že Janováci nenechali svůj manšaft bojovat samotný, ale do Cerekvice dorazilo podobné množství lidí jako na některý z domácích zápasů. Některé tváře patří do komunity našeho fotbalu stejně samozřejmě jako sůl do jídla – Lůďa Zvěřina s dcerou Žanetou, Míla Záleský, Monča Borovská, týmový kuchař Ondra Tměj a další.

Sebevědomé domácí ani nenapadlo před lídrem tabulky chodit po špičkách. Hned od začátku bušili do vrat, byli odhodlaní vyhrát jako málokdo, s kým jsme se v téhle sezóně střeli. První minuty tedy patřily jim a my jsme mohli mluvit o náklonnosti štěstěny, když jsme vlastně nejen první poločas ustáli bez obdrženého gólu.

V prvotní části domácího tlaku nám, z Ondrova brnakiářského pohledu, zazvonila levá tyčka. Prudká střela tehdy z kopačky soupeřova fotbalisty úspěšně našla cestu skrz hráčskou zeď, stav však naštěstí zůstal bezbrankový. To samé platilo i po jedné situaci, kdy se nikým nehlídaný hlavičkář snažil Cerky poslat do vedení odněkud z penalty. Ulevilo se nám.

Zhruba v polovině prvního poločasu byla hráčům dopřána krátká pauza na rychlé občerstvení. Bylo totiž skutečně teplo, což demonstrovala třeba naše hráčská lavice. Pánové se nestyděli ukázat své postavy na odiv okolí sejmutím zbytečné vrstvy oblečení. Když se k tomu navíc přidalo i nažhavení obou celků, vytvořilo to prostředí naprosto vroucí. Byly to stavy jako v dřívější polední letní cestě vibrující Karosou.

Příliš velkým soustem se kombinace velikého hřiště, běhavého tempa hry a oné výhně stala pro Kubu Chrousta. Sám si proto řekl o střídání po odehrání půlhodiny hry, kterému trenéři vyhověli. Tenhle tah už ale byl tak trochu plánovaný a se záložníkovým přáním to akorát rezonovalo. Tonda Zvěřina se totiž rozhodl pro manévry lehce připomínající tah Karla Brücknera na Euru 2004 v památném zápase proti Nizozemsku. Když to nebylo ono, ještě v prvním poločase se míchalo sestavou. Po Honzovi Boháčkovi, jenž naskočil právě za Jakuba, šel brzo na plac ještě další žolík jménem Háněl Patrik, Mladý muž, jehož motto je, že kérku je nutné pořádně ukazovat, když byla tak drahá, přišel na hřiště ve 36. minutě.

Ještě dříve se ale odehrála klíčová akce zápasu. Ve 34. minutě jsme vstřelili rozdílový gól na 0:1! Patrik Bureš z pravé strany hřiště připravil přesnou přihrávkou do středu komfortní únikovou pozici pro Vojtu Hegera. Vojtěch se s tím nemazal, zabral a pak v pravý moment prostřelil vybíhajícího brankáře přízemním pokusem mezi nohy. Sladká vedoucí branka měla pochopitelně za následek erupci radosti na hřišti i na lavičce. Byla to však takové akce z kategorie "za pět dvanáct", protože minuty předtím se zdálo, že Cerekvice nás tlačí pořád víc a víc a že spíš než náš ten jejich gól visí ve vzduchu. 

Zadní řadu naší partičky dirigoval ze stoperské pozice Lukáš Zvěřina. Nesmlouvavý jedinec, jenž si v zimě prošel bolestivými trablemi s ramenním pletencem, dal až překvapivě rychle zapomenout na jakákoliv tělesná omezení. Na jaře na něm vůbec není znát, že někdy dřív na ledu před domovem tak ošklivě upadl. Jeho partnery v zadní řadě byli Pája Pirkl, Lukáš Šváb a konečně Ondra Vašínka. Poslednímu jmenovanému se bohužel nevyhnulo zranění v dolní části těla, takže scénu musel kulhavě opustit. Záložní řada sestávala z předsezónního balíčku na posilněnou v podobě milců volantu Vojty Hegera a Vládi Novotného. Vojta nejenže skóroval, ale mimochodem taky předvedl, jak čistý je jeho charakter, když se přiznal k teči znamenající roh proti nám. Nelibě to však nesl Láďa Knap (naštěstí byl jediný), který jinak v utkání vyplňoval střed hřiště, takže si celkem zaběhal. Dále pak na různých záložních pozicích různě operovali Kuba Chroust, Patrik Háněl, Honza Boháček a já.

Pokud se jedná o útok, tak tam byly a jsou posazeny základní stavební kameny naší sezónní gólové věže čítající už 66 pater - Patrik Bureš a Míra Wejda. I když zedník Míra sám vystavěl zatím jenom jedno patro (trefil se ve 2. kole proti Jarkám), ve hře směrem dopředu je nepostradatelný. Jako tradičně odvedl penzum černé práce ve prospěch týmového blaha a potom v 73. minutě střídal. Jen to tentokrát bylo zaviněno nevybíravým zákrokem spáchaným na jeho nohu, takže odchod to byl nedobrovolný. Podle všeho zafungovala karma, protože on sám v prvním poločase bez pardónu sestřelil Romana Pražáka. Míru nahradil čerstvý Jířa Kubíček, který tak na hranici ofsajdu doplnil Burše. Posledním hráčem, který do utkání ještě zasáhl, byl Fanda Jirásek. Na Dana Prudila a Marka Hájka tentokrát nevyšlo.

Čím více jsme odčerpávali z časové dotace, tím více nervózním se dějství stávalo. Domácí nutně potřebovali vyrovnat, my jsme v žádném případě nemohli jen bránit těsné vedení a oddaně se spoléhat na umění Ondry Beránka, byť zachytal nadstandardně. Emoce stoupaly, rozdmýchat je dopomohl i Láďa Knap, který za žlutou kartu diskutabilně přerušil nebezpečně vypadající útok. Ještě víc nám zatrnulo, když se Lukáš Zvěřina snažil v krizi odkopnout míč z hloubi našeho vápna. Jít to místo těsně nad břevno těsně pod břevno, Ondra by byl absolutně bez šance zasáhnout...

Když už jsem u toho břevna, Vojta Heger ho jednou trefil. Dokonce přímo kopem z rohu, nicméně nic víc než odraz pryč z toho nebylo. Jedovatě se v druhé půli střelecky připomněl i Patrik Háněl, leč také bezúspěšně. Největší příležitost zvýšit měl Patrik Bureš. S chutí proběhl obranným valem a povedlo se mu vyřadit ze hry i gólmana. Ovšem když měl zprava zpoza vápna zasadit rozhodující úder, netrefil v běhu tak, jak by měl a chtěl. Veliká škoda, nervózní zápas pokračoval.

A tak přišla 84. minuta. Odkop Ondry Beránka si vpravo našel Jirku Kubíčka, jenž vyhrál zásadní hlavičkový souboj. Míč si to po něm nasměřoval k Honzovi Boháčkovi, který ještě více do středu posunul mně, jakožto dalšímu nabíhajícímu hráči v pořadí. Dostal jsem se tak s míčem na noze nějakých pětadvacet, spíš dvacet metrů před zařízení. Protože jsem naskočil z lavice a nebyl rozehraný, na souboj jeden na jednoho jsem si nevěřil. Takže mi přišlo rozumnější natáhnout z dálky...

Střela vyslaná levým nártem se rozhodně vznesla do vzduchu a neohroženě doletěla až do levého koutu branky. Až když protnula volný prostor mezi brankovou čárou a břevnem v akorátní výšce, až teprve pak trajektorii míče zkřížily příliš pozdě plachtící brankařovy rukavice. Pak paže, pak hlava, tělo, nohy a nakonec i kopačky. Než gólman dopadl na zem, už bylo jasné, že tohle je To, na co jsme čekali. Ale ne Kingovo děsivé To, ale naše To, co je na konci našeho důležitého zápasu. Euforie, úleva, endorfiny, hrdost, zadostiučinění... Byla to v našem podání na hřišti i na lavičce najednou taková spontánní hromadná radost, které je i ve sportu jako šafránu. Radost ryzí.

Od osmi let hraju fotbal a jednou jsem se chtěl dožít toho, že po tom nejdůležitějším gólu, který na mě, bez tušení kdy a kde, čeká, budu moct sundat dres a slavit se spoluhráči bez něj. A tak jsem ho najednou za běhu strhnul, zahodil a skočil Zvěrkovi do náruče. Že jsem se pak od jistého silničáře z Hondy doslechl, jak na dálku byly vidět jenom běžící kraťasy a vlasy, je mi fakt volný. 0:2. Už jsme nemohli tenhle  match ztratit.

Ani závěrečný tlak domácích nic nezměnil, nepřinesl ani snížení, s konečným hvizdem jsme zpečetili tu tolik důležitou výhru. I když jsme pohledem neutrálního diváka nejspíš nebyli tím, kdo druhého přehrál, vyhráli jsme zcela jistě na efektivitu v zakončení. A každý článek týmu odjezdil naplno to, co měl. Dali jsme dohromady pevný celek, který nic nemohlo zlomit. Ten den prostě ne. Za odměnu jsme si zakřičeli vítězný pokřik ještě přímo na místě činu, ne až v kabinách jako jindy.

Mezi čtyřmi cerekvickými praporky se tohoto dne prakticky vytratily poslední šance na titul pro našeho kvalitního soupeře. Touto výhrou jsme se dostali do pozice, kdy nám do zisku poháru stačí uhrát čtyři body v sedmi zápasech. Byli bychom opravdu troubové, kdybychom, po přihlédnutí k průběhu soutěže, takový počet do půlky června nezískali.

9/5/2018