Sbohem, Brnéčko

cca 10 min

Brno, Brnéčko, město moje.

Víte, v Brně je dobře. Totiž dobře je spodní hranice toho, jak v něm lze být, jelikož zpravidla v něm je skvěle, ba až na výsost skvěle. Jdou v něm trávit dnové bez hodinek, lze zažít mnohé. K dobrému člověku to není nikdy daleko, k dobrému soustu i lokům věru ještě blíže. Kulturu netřeba hledat, ona si jedince najde sama. V Brně je jako v obývacím pokoji, kde není třeba se stydět natáhnout si nohy bez optání. Domov, to je z definice místo, kde muž-gentleman může si pověsit klobouk na stojan a kde žena může si zpod trika vyjmout podprsenku. To je komfort, to je domov – a to je Brno.

Šalina je opora, která pomůže v únavě po náročném dni jedněch i podpoří prostou fyzickou vlažnost druhých. Když cinkne do ševelu průchozích, je nabíledni, že vše jest v tempu dne – tak, jak má být. Když takto pozdraví, mine a přibrzdí, každý je vítán nastoupit. Nejlepší jest přepravit se na Kraví horu a tam – zkrátka být. Kraví horu by chtělo mít každé město. V zimě děti sáňkující jako na Ladově obrázku, v létě místo k odpočinku, sportu, pikniku, distingované konverzaci jako žádné jiné.

Kdo zná Bláhovku, ví své o tom, jak pro jistotu udělati si rezervaci na úterý odpoledne. Kdo zná Utopii, ví, jaké to je, být znenadání překvapen třetí hodinou ranní a posledním přáním. Kdo zná svíčkovou v Lokálu, ten ví, kde je nejbližší schodiště k nebesům, andělům a blaženosti. Kdo zná Zelný trh, ten nemusí více jezdit pro koření do Provence. Kdo zná Na stojáka, ten ví, kde nejlépe strávit letní večer – v tureckém sedu na chodníku. Kdo zná Emu, ten zná tím pádem i nejlepší chlebíčky ve známém vesmíru.

Je toho skutečně mnoho, co o městě říci, a...

Za tři roky v Brně jsem přibral sedmnáct kilo. Je nejvyšší čas odjet do hajzlu.

. . .

Neni možný, aby mi cesta z nádraží k bytu trvala pět hodin. Jako to fakt nejde. Musim se vrátit do kondice a na čísla, který chci vidět, sakra. Jako díky, díky, bylo to fajn, ale tuhle fázi ještě nechci. Ještě musim pořádně zandat, pořádný závody, ještě musim zandat cesty, u kterejch budeš kroutit hlavou. Ještě bych měl – a musim – růst. Ještě nejsem tak starej, abych bral stagnování jako realitu věci. Ne, to teda fakt ne, bejby.

– 2024