Šajtava

cca 10 min

30. 1. 2016 

Přiznám se, že jsem přemýšlel nějaký ten čas, jak vlastně pojmu tenhle slovní souhrn z ryze pánského pobytu na horách. Po zralé úvaze jsem dospěl k závěru, že čtenáře zpravím jen o událostech, které se odehrávaly mezi 9. hodinou ranní a 17. hodinou odpolední každého dne našeho lednového soustředění.

Pracovní týden velké části dolních deseti miliónů standardně končí v pátek. To však pro fotbalisty našeho dobrého Sokolu Janov neplatilo v týdnu minulém. Na pátek si moji spoluhráči zaměstnanci vzali dovolenou, živnostníci přestali reagovat na vyzvánění svých mobilních telefonů a krátce před čtvrtečním západem slunce jsme se společně vyrazili soustředit do Orlických hor. Dny od 21. do 24. ledna byly už dlouhé týdny dopředu červeně vyznačeny v našich diářích.

Sraz byl sjednaný na 16:00 hod. v Restauraci Na Rychtě, takže Míra Wejda začal v cca 15:55 hod. shánět nějaké běžky, které byly trenérem Honzou Benkem označeny jako primární náčiní nadcházejících tréninkových jednotek. Povedlo se, Míra nějaké zlanařil, a s decentním půlhodinovým zpožděním jsme tak vyrazili vstříc vísce jménem Zdobnická Seč. Útočištěm se tady pro 22 vesměs zdravých a statných mužských z Janova a okolí stala chata Šajtava. Pěkná, bytelná stavba na samotě u lesa nám poskytla střechu nad hlavou pro všechny tři zde strávené noci. Polopenzi jsme si užili ve zhruba dvě stě metrů vzdálené restauraci Šajtava.

Jestliže nám čtvrtek posloužil k jakémusi zabydlení se, páteční ráno už nabídlo to, proč jsme tam vlastně přijeli. Na programu byl první výběh na běžeckých lyžích. Okamžité splužení sjezdovky od chaty a pak dalšího navazujícího srázu pod dekou prašanu nebylo něčím, s čím bychom se nerozpohybovaní hned takhle najednou sžili, O brzké pády tak nebyla nouze, naše bránice si hned daly ranní rozcvičku. V následujících dnech často připomínaným se stal karambol v podání Páji Záleského, který si hned takto z kraje kondiční aktivity zlomil hůlku. Náš guru pak musel po zbytek soustředění čelit štiplavým poznámkám o podezření, že si ji předem schválně naříznul. Ovšem i Míra Wejda brzy změnil status některé části své výbavy na "rozbito", když mu službu vypověděla bota. Oba pánové však o výlet nebyli ochuzeni. Jakmile si na Šajtavě obstarali rezervní materiál, udělali si svůj vlastní, menší trénink po okolí.

My ostatní jsme se tou dobou už lesy a poli prokousávali místy běžkařsky nehostinnou, o to však hezčí, zimní přírodou směrem k vyznačeným běžeckým tratím. Někdy jsme lyže měli na nohou a jindy zase na ramenou. Terén se však postupně stával příznivějším, až jsme se po jednotlivých skupinkách nakonec dopracovali do kýžené vyfrézované stopy. Dostali jsme se do kontaktu s ostatními turisty, kteří svůj den taktéž využili ke sportu. A následnými desítkami minut poctivých temp jsme se vyšplhali až na vrchol Velké Deštné, která nám ze své nadmořské výšky 1115 m n. m. nabídla vskutku nádherný rozhled po okolí. Mě osobně se velmi líbil takový zvláštní kontrast, kdy jsme se nacházeli v mrazíkovsky zasněžených prostorách a na kopcích přes údolí dál by člověk snad i vločku sotva pohledal.

Po této vrchařské prémii a nejvyšším bodu itineráře tréninku následovaly tři čtyři kilometry techniky dva-jedna, soupaže a konečně i plužení k Masarykově chatě na Šerlichu. V ní jsme si, jako spousty dalších příchozích, dopřáli plnohodnotnou kompenzaci ztracené energie a ještě si něco schovali navrch pro cestu zpět. Nemilé chvilky si uažili Fanda Jirásek s Vlastíkem Wejdou. Oba dorazili v zadnějších pozicích, a když my všichni postupně platili své účty, oni celí hladoví dlouhé minuty čekali na to, až si budou moct vůbec něco objednat.

Stejně tak, jako jsme po různých skupinkách na oběd přijížděli, jsme z něj také odjížděli. Jako poslední Masarykovu chatu s Vlastou opouštěli Lukáš Šváb, Honza Benko a já. Snad jsme si i mysleli, že někoho z dříve vybíhajících doženeme, ale ukázalo se, že každé gruppetto si zvolilo odlišnou trasu. Cesta zpátky byla mnohem jistější, jelikož jsme se mnohem více dokázali orientovat mezi záchytnými body v mapě, které jsme dopoledne teprve poznávali. S prodlužujícími se stíny však klesala i teplota vzduchu a my byli nakonec moc rádi, že jsme se na Šajtavu všichni stihli vrátit včas.

Největší radost z výletu měl Patrik Bureš. Vyhrál totiž svůj interní souboj (ale opravdu jenom svůj) s Jirkou Peřinou, jež – jak je mu vlastní – sám inicioval. Patrik si sice mnohokrát stěžoval na otlačeniny na ramenou z toho, jak na nich často nesl své ski, nicméně pravdou je, že z bodu A do bodu B se ve finále dokázal dostat dřív než Jířa. Jirkova skupina si totiž zjevně užívala realitu bytí na horách plnými doušky a po místních lesích nastřádala nejvíc kilometrů ze všech. Podle střízlivého odhadu většina z nás absolvovala něco mezi 25 a 30 kilometry.

V sobotu byl dopolední program rozdvojený. Většina zúčastněných si opět obula běžkařské boty, několik jedinců pro změnu zvolilo návštěvu sjezdovky v nedalekých Říčkách. Svou volbu si všichni kluci víceméně pochvalovali. Co se týče běžkařů, tak tentokrát se už na začátku vytvořily dvě party. Ta odvážnější, která měla v terénu naběhat více kilometrů, se seskupila okolo muže se zlatem v hrdle – Martina Radimeckého. Ta o chlup méně odvážná měla ve svém středu projektanta kratší výpravy Pavla Záleského. Vyrazili jsme a personální úbytek bohužel přišel ještě dřív, než by to někoho z nás vůbec napadlo. Míra Wejda při vypětí svých sil velmi záhy diskvalifikoval i další půjčenou botu, a nemohl už tak náš lyžařský vláček nadále doplňovat.

Místo, ke kterému se prozatím upínaly naše fyzické i duševní síly, se nacházelo v pět a půl kilometru vzdáleném penzionu Zámeček. K němu vedla trasa, kterou by jen těžko někdo mohl nazvat jako idylickou. Obzvláště jeden prudký sjezd lesem, který vyústil na větrem šlehanou louku, byl dosti obtížnou překážkou. Největším oříškem byl pro Kubu Chrousta, jenž se vlastně zabořil tak pohodlně, že se mu dobrých pár chvil ani nechtělo vstávat.

Když jsme doputovali k Zámečku, uvítala nás nepěkná cedule s nápisem ZAVŘENO. Primární zklamání nám ale nevydrželo dlouho, protože zdejší restaurační zařízení mělo nabídnout své služby v horizontu půl hodinky. Větší část týmu se rozhodla vyčkat na místě, já, Ondra Beránek, Láďa Knap a Jirka Peřina jsme si ještě šli udržovat zrychlený krevní oběh po okolí. Aktivní byl zejména poslední jmenovaný. I když jsme se už otáčeli nazpátek, Jirka – bez sdílené potřeby se občerstvit – pokračoval do kopce sám dál. Tuším, že použil slova: "Já se tady ještě kousek podívám." Na Zámečku se objevil za hodinu.

Když jsme ukojili potřebu jíst, pro další pokračování jsme se rozhodli rozdělit. Každá parta měla shodný cíl, návrat na Šajtavu, ale délky tras měly být různě dlouhé. Pro kratší variantu se rozhodl třeba Fanda Pešina, který měl už od pátku na patách puchýře takového formátu, že bych vám je nepřál ani vidět. Po návratu nám v lyžárně ukazoval krví prolité stélky bot.

Ve chvíli, kdy jsme se vrátili na základnu, si ještě nikdo nemohl říct, že má pro dnešek odtrénováno. Běžkařský program byl záměrně krapet zkrácen, abychom před setměním stihli atypické sněhové báčko. Na plácku nad krátkou sjezdovkou u chaty se na nás čekaly dvě dřevěné brankové konstrukce. Jednomyslně jsme se rozdělili na "staré" a "mladé" a šli jsme na věc. Vězte, že dokud si to sami nezkusíte, nejste s to pochopit, jak fyzicky náročný takový fotbal v třiceti centimetrech prašanu je. I časová dotace 2 x 15 min. byla pro naše nohy celkem slušnou laktátovou výživou.

Tečku za zápisem ze sobotního dne bych udělal v podobě zmínky o nejvyšší dosažené rychlosti jedince na tomto soustředění. Vyvinul ji Míra Wejda, když v boji o holý život prchal ze hřiště před vytočeným Lukášem Zvěřinou. Ten ho chtěl ztrestat za jeden z jeho blíže raději nespecifikovaných prohřešků.

V neděli ráno proběhla neplnohodnotná odveta v již zredukovaném počtu hráčů. Po ní následovalo už jen sbalení, vytvoření několika snímků do týmového alba a cesta domů.

Myslím, že jsme všichni do jednoho s touto akcí spokojeni. Bylo to velmi zajímavé zpestření zimní přípravy – ať už po stránce kondiční, když jsme na běžkách změnou pohybu zapojili i svaly, o kterých ani nevíme, že je máme, anebo po stránce teambuildingové, které se tyto řádky netýkají. Je možné, že jsme položili základní kámen nové tradice moderního janovského fotbalu. Někteří jazykové říkají, že bychom v budoucnu mohli a měli takové soustředění opakovat.