Race Through Slovakia 2026
20 min
První závod této sezóny. Můj druhý ultra nonstop bez podpory vůbec. 1100 kilometrů a 15 000 výškových metrů. Tedy pevný start pro všech 78 účastníků se sedmou ranní druhé květnové soboty a cíl neznámo kdy – podle toho, jak promluví nohy. 6 povinných segmentů, zbytek itineráře ve vlastním scénáři. Vytrvalost a logistika. To je to, o co tady jde. Ukaž, že jsi komplexní sportovec, který se umí připravit na více rovinách.
Do závodu, který letos svou trasou dostal federativní nádech bývalého národního sourozenectví, jsem vstupoval se smíšeným očekáváním. Byl jsem si vědom dobré zimní práce a odpovědi při slyšení pod přísahou typu "Až se jaro zeptá" jsem se určitě nemusel vyhýbat. Na druhou stranu jsem takřka netušil, jak vysoko či nízko bude viset laťka úspěchu, totiž jaká se na startu sejde konkurence. Toto byla velká hádanka, jsem v oboru novic a jména ve startovní listině mně takřka nic neříkala. A tak jsem věděl, že se jednoduše musím soustředit zejména sám na sebe a na dodržení osobního plánu.
Na něm jsem si dal záležet, měl jsem předem poměrně jasně stanoveno a do mysli zakořeněno, kam se každý den chci dostat, co chci zvládnout. Rezervace ubytování ještě před startovním výstřelem v tomhle závodu byla povolena, a tak jsem si mezi startovní Bratislavou a cílovou Oščadnicou vytvořil jasné mentální záchytné body pro průběh výkonu.
Abych byl upřímný, nejvíce jsem se těšil na první třetinu jízdy. Ta jednak skýtala povinný segment na Věstonicku včetně přejezdu Nových Mlýnů, jednak povinný segment přes Dlouhé stráně a Praděd a jednak možnost průjezdu Brna na jejich spojnici. Top úvodní menu pak završila Olomouc.
K Brnu, "mému bývalému městu", mě táhne sentiment, o jižní Moravě celkově vůbec netřeba mluvit, jesenické kopce žádný cyklista se smyslem pro vrchařinu nemůže nemít rád. No a pak ještě při zpátečce na jih Olomouc, moje nynější město. Dohromady to dalo několik pro mě osobně blízkých míst, která mně ve své kombinaci vytvořila milé mentální magnety.
Když jsem byl v zimně trochu nečekaně přijat na Transcontinental, vlastně jsem chvíli uvažoval, že bych Race Through Slovakia v celkové energetické i obhospodařovací náročnosti letošní sezóny vynechal, ale tahle popisovaná skutečnost mě nesmírně lákala. RTSK nešlo vypustit.
Rozhodně jsem chtěl odškrtnout Jeseníky v rámci "první jízdy". Věděl jsem, že nechat si Stráně a Praděd "až" na druhý den by bylo hned z kraje akce, kdy jsou ještě všichni čerství, netaktické, zdržující, flow rozbíjející. Takže jsem si zamluvil nocleh na nonstop čerpací stanici s ubytováním v Rýmařově. "Michale, první den jedeš přes čtyři kila, nazdar, tečka. Trénuj, vole." To byla moje mantra dávno před startem.
Původně jsem si říkal, že bych druhý den chtěl dojet do Banské Bystrice. Vzhledem k tomu, že s překlenutím závodu do druhé poloviny se značně zvyšoval příjem výškových metrů, raději jsem z ambic slevil a naplánoval si cíl do Turčianských Teplic, města nějakých padesát kilometrů "před" Bystricou. I tři stovky kilometrů pro druhý den jsem vyhodnotil jako důstojné.
Pro třetí den, respektive navazující noc jsem již žádný nocleh neuvažoval. Úkol byl dotáhnout to těch 370 kilometrů do finiše. Ať už večer, v noci, nebo nad ránem. Před branami cíle se nespí. Závod není rekreace.
Start jsem skoro nestihnul, ale to necháme ležet ladem. Důležitější je, že po provedení z centra Bratislavy neutrální zónou s ochranou policie jsem se vrhnul do 200kilometrové časovky.
Ten důvod pro intenzivní otevírák byl poměrně primitivně-pudový. Dramaticky jsem spěchal do brněnského Lokálu U Caipla na svíčkovou. Kdo zná, ten ví. Kdo nezná, nechť pozná. Jiná slova jsou asi zbytečná (snad jen, že ji nemají každý den, ale vždy o středách a o víkendech, na to pozor).
U Caipla jsem svého času přečetl dosti beletrie, to je místo, které kdyby nedejbože zavřelo, tak mě to reálně vnitřně zraní. Každopádně tři čtvrtě hodiny pauzy (přidal jsem si) mně přišlo vlastně dost, při odjezdu jsem se cítil jemně provinile. Povšiml si na live trackingu lehké poziční ztráty a odhodlaně se vydal uhánět v dál.
Po 300 kilometrech roviny se začal asfalt poněkud zvedat. Na vině byly Dlouhé stráně. A to po "staré" cestě. Nemám naši zem zas tolik proježděnou, abych dělal definitivní závěry, ale domnívám se, že tohle stoupání patří mezi TOP 5 nejnáročnějších v Česku. Určitě o tom můžeme diskutovat. O TOP 10 ale už ne, tam patří stoprocentně. Zejména střední pasáž, kde sklon vozovky několik kilometrů soustavně osciluje okolo 10 procent, dává kopci punc potenciálního zabijáka, pokud sportovec nenajede na toto pracoviště v dobrém rozpoložení.
Stráně jsou objektivně těžké, ale já je mám opravdu moc rád a zadařilo se mi je zandat vcelku flegmaticky. Ona motivace uspět v závodě jako celku sehrála důležitou roli, a tak vlastně bylo otázkou povinnosti tenhle dílčí úkol zvládnout "bez ztráty kytičky".
Následoval Praděd a to už byla cítit jistá únava těla. Blížilo se dovršení 4. stovky kilometrů od "štártu", Stráně solidně, ale přece v nohách, v hluboké noci mně tělo začalo dávat signály, že na casting do reklamy na Duracell by přihlášku nyní nedávalo. Jelo se mi dobře, ale vidina sprchy a čistého povlečení již byla přítomna.
Jaký to však timing! Začal jsem stoupat za prvních náznaků budoucího světla, okolo Ovčárny 3 kilometry pod vrcholem jsem projížděl již za solidní první ranní viditelnosti a k vysílači jsem dojel...
...přesně, když se kotouč slunce začal prořezávat nad linii obzoru. Ze závodníků jsem byl přítomen sám, ale asi dvě desítky na místě ubytovaných narození dne sledovalo se mnou,
Tušil jsem, že jsem právě zažil vizuálně nejhezčí chvilku celého podniku, přioblékl se a sklesal asi 25 km na benzínku do Rýmařova. Personálu jsem hlásil asi druhou nebo třetí hodinu, to jsem trochu neodhadl, dojel jsem ve čtvrt na sedm. Ničemu to však nevadilo, check-out byl do desíti. Spokojeně jsem ulehnul a nastavil si budík na 1 hodinu a pár minut od daného momentu.
"Den 1 – průběžně 13. místo Dobrý otevírací den. Podmínka nebyla snadná, nejprve 300 km proti větru a pak 100 km v parametrech horské etapy Tour de France. Nohy promluvily důstojně."
– v 6.50 hod. po prvním dnu a noci před usnutím
Úspěch v ultra cyklistice spočívá v pochopení, respektive naučení těla a mysli znění zákona, že neexistuje žádné "včera". Co se odehrálo před posledním usnutím, musí být zapomenuto. Atlet se musí probudit do "nového života", do nového závodu, do nové reality a oprostit se od toho, co prováděl s organismem hodiny či dny dříve. To už patří do učebnice dějepisu, ne do mysli sportovce-aktéra. Jakmile mám minulou jízdu uloženou, odeslanou do deníku a vidím na displeji cyklopočítače ujetou vzdálenost 0,00 km a nastoupaných 0 m, pak sám sobě oznamuji, že TEĎ je začátek. A na začátku jsem v pohodě. Jsem ready zapsat nějaká interesantní čísla. To se ví. Veškerá elektronika se za poslední dvě hodiny dobila, čili se jí nemohu nenechat zahanbit. Jsem v zelené stejně tak.
Po 50 pohodových klesavých kilometrech jsem usednul k šálku dopolední kávy ve své nynější oblíbené olomoucké základně Na Rohu. Za poslední rok a půl, kdy dělám kurýra, se tato kavárna stala mým oblíbeným odpočinkovým místem, kam se uchyluji, když se rozhodnu pro pauzu od finančního příjmu. Mých 15 minut u cappuccina, zastavení se a čas odpojení se, bytí jen s vlastními myšlenkami na cokoliv, co mě zrovna trefí.
Jinak na svůj byt jsem nemohl, to by bylo hrubé porušení pravidel self-supported principu závodu. Podvedl bych tím ostatní, a zejména pak sebe. Takže to by případně ani nedávalo smysl.
Ve výkonu tělo fachá hlavně na rychlé cukry. Těch litrů Coca-Coly, těch tyčinek Snickers, Mars, Lion.... těch banánů, Haribo medvídků a těch tub salka. To je pro běžný chod těla "v civilu" naprosto nepředstavitelné množství. Pokud poháníte jízdní kolo vpřed 15 hodin denně, pak to představitelné je, ovšem čeho je moc, toho je příliš. A tak dříve či později začnu toužit po něčem slaném. Jen těžko mohu slovy popsat, jaké to je, když do úst, která jsou systematicky ostřelována a s postupem času až šikanována sladkostmi, vložíte rolku sestávající ze symbiózy eidamu a slaniny. I kdyby už snad pro nic více, tak alespoň pro toto má smysl ultra cyklistiku dělat.
Cítil jsem se z hlediska podávaného výkonu dost dobře. Kontroloval jsem celkové pořadí a věděl, že držím pozice v první desítce. Začal se dělat "základní krystal" (spolukomentátor Eurosportu, na jehož jméno si teď nemohu vzpomenout a který tuto skvělou obsedantní hlášku používá, mně promine). To mně dodávalo morálních sil. Byl jsem v zrnu, nikoliv v plevě.
Dobře jsem se však cítil dočasně. Totiž svaly byly skvěle funkční, ale postupem času druhého dne mě začínala bolet přední část chodidel. Bolet a pálit. Pálit a bolet. Příčina byla vcelku jasná. Obouval jsem relativně nové a "nezajeté" tretry. Oproti předchozím jsem jemně upravil pozici kufrů, nepatrně se mi změnila biomechanika šlapání. Celkově jsem se ale s touto reakcí chodidel nesetkal poprvé, když loni na Race Through Poland mě toto v zátěži potkalo také. S tímto problémem, kdy tělo dostává sodu a regenerace se limitně blíží nule, jsem tedy tak nějak počítal a byl jsem připravený pohotově reagovat. S sebou jsem vezl jeden pár měkkých vložek z běžeckých bot, které jsem při problému použil místo těch tenčích "oficiálních", v tretrách vložených od zakoupení. Efekt se dostavil. Po zbytek závodu mě to již více nelimitovalo.
Druhá noc byla unavenější než první. 70 kilometrů před Turčianskými Teplicemi jsem se ocitnul v jisté mentální krizi. Dojel jsem na benzínku (na Slovensku je to nonstop Slovnaft, kam ultra cyklista může přiřadit rovnítko k jistotě) a padla na mě v teple zázemí únava. Podíval jsem se na zbývající výškové metry k té sedmdesátce a moc mě to nepotěšilo – bylo to přes tisíc. To není lákavý poměr. Ale jsem rád, že jsem nakonec nevyměknul a přeci jen to dotáhnul dle narýsovaného itineráře až do zabookovaného ubytování.
"Den 2 – průběžně 7. místo. Přes den je léto, v noci je zima dosti. Poznávám magii schopnosti nespat – po prvním dni jsem spal 70 minut a vůbec mě to neomezovalo v následném výkonu. Mód: závod. Hlavně mi to nijak nebylo nepříjemné. Lidský organismus je neskutečná mašina, kterou lze naučit mnohé. Čas je nejcennější komodita a v ultra to platí dvojnásob."
– v 7.30 hod. po druhém dnu a noci před usnutím
Opět po hodině a čtvrt jsem se probudil do "nového" rána, jenž dešťové kapky začaly smáčet jako sprchová hlavice šaty Dády Patrasové v představách Josefa Abrháma (nenuťte mě vzpomenut si na jména postav). Celý třetí den byl spíše mokrý než suchý a kdybych už v dopoledních hodinách tušil, co mě ještě po zbytek závodu čeká, snad bych trochu lépe pracoval s vybavením a dal si záležet na tom, abych držel pár kusů oblečení v naprostém suchu.
Když po 50 kilometrech v Banské Bystrici přišel seriózní vydatný déšť a já během pauzy v supermarketu začal klepat kosu, pochopil jsem, že situace není ideální. Bohužel jsem téměř všechno "druhé" oblečení na tělo včetně zimního termotrika měl ve vaku pod sedlem, který nebyl zcela voděodolný. V tuto denní chvíli to byl zatím vcelku marginální problém. Zatím.
Devět večer. Přesně na minutu v čas, kdy jsem dokončil výstup k horskému hotelu Poľana při vrcholu Predná Poľana, druhého nejvyššího z pohoří Poľana, se spustil vydatný déšť. Po náladovém počasí celého dne jsem to vyhodnotil jako další z přeháněk a jen v rychlosti nahodil jednu lehčí bundu a jednu neopromokavou bundu na sjezd. Že se kdyžtak ještě přiobléknu později. Žádné později v souvislosti s cyklistickou garderobou už ale nebylo.
Jedenáct večer. 223 kilometrů do cíle. V nohách už toho bylo hodně, byl jsem mokrý, ale byl jsem v popředí a psychicky vcelku čerstvý. Plán byl jasný – přes třetí noc dotáhnout business do konce a "vyfakturovat" to. Chtěl jsem si ke snídaní načnout pivo a říct si "hotovo, dobrá práce". Ačkoliv na cestě ještě byly kopce, cíl byl na dohled.
Klasik praví: "Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány."
Čtvrt na dvanáct. Přepadl mě brutální liják. Bez nadsázky to bylo jedna ku jedné tomu, jako kdybych v kompletní výbavě s kolem vjel někam do sprch, zastavil pod hlavicí a pustil naplno kohout. A stál a čekal. Rozdíl byl jen v tom, že jsem u toho nestál, ale točil nohama a jel vpřed. Taková situace trvala skoro půl hodiny. Kombinace únavy, chladna a vlhka mě kompletně odzbrojila a přepnul jsem se do módu "přežití". Neoprenová bunda nerovná se neopren, má své limity ohledně propustnosti a ty poznala v praxi.
Ve 23.40 hod. jsem dojel do civilizace, na bod dočasné záchrany – benzínka v Brezně. Úlevu vystřídalo ironické povzdechnutí. Stanice se právě na 15 minut znepřístupňovala – účetní uzávěrka. Doslova ze mě tekla voda, v momentě zastavení jsem se začal klepat a obsluha mně vylíčila, že asi za minutu dvě se dovnitř na čtvrt hodiny nedostanu. Bleskově jsem koupil nějaké sousto a odebral se ven za automatické dveře. Poprvé a nikoliv naposledy jsem vytáhnul izotermickou fólii, kterou jsem se prozřetelně před výjezdem vybavil pro případ ať už cíleného bleskového spánku, nebo nouze tohoto typu, dřepnul si a přikryl se jí jako pláštěm. Nevím, co si o tom myslely ženy za pultem, ale i kdyby jim to bylo líto, nemohly udělat nic. Přijel jsem na 24/7 pumpu během těch jediných 15 minut, kdy se povinně zamyká...
Nicméně díky i za toto. Nebýt tohoto Slovnaftu, kde jsem se jakž takž zmobilizoval, po zbytek noci bych se dostal do ještě většího soužení, než jaké jsem pak okusil. Ale nějak jsem to urval a když se rozednilo, věděl jsem, že to nejhorší ohledně studeného deště mám za sebou. Nicméně 100 kilometrů mně trvalo asi 8 hodin, chytnul jsem kardinální ztrátu oproti večerní představě o snídani v cíli. A do těch posledních 100 kilometrů jsem vstupoval úplně gumový.
Dálková cyklistika mě nesmírně baví, ale jeden její aspekt, pokud ho jezdec připustí, bytostně nenávidím. Totiž přemáhání nutné potřeby spánku. Je dost možné, že i toto se dá trénovat a fungování v takovém režimu je pro zkušené borce možné, ale já to absolutně nedávám. Osobně v tom nevidím benefit, protože když jsem nevyspalý, tak mám prostě nulový tah a vláčím se. Čili preferuju ztrátu času spaním a rychlejší následnou jízdu. Krom toho by mně v principu bylo nepříjemné být součástí silničního provozu ve stavu, který je ohledně pozornosti reálně i horší než promile alkoholu v krvi...
V této fázi jsem ale neměl na výběr. Byl jsem na posledním povinném segmentu v dlouhém stoupání v lesních cestách mimo jakýkoliv provoz. Snažil jsem se udělat nějaké power napy, ale bezúspěšně. Paradoxně jsem po zastavení ani nemohl usnout, protože zima v mokru dokonce i spánkovou deprivaci přebila jako "full house" a musel jsem se okamžitě zvedat. A tak jsem monotónně otáčel klikami kola doslova v rychlosti chůze a usilovně bojoval s očními víčky.
Nikdy bych nevěřil, že se do takového stavu dobrovolně dostanu, ale skutečně jsem se v jeden moment přistihnul v úvaze, že v dálce vidím zezadu auto, které nešťastně sklouzlo po břehu do koryta potoka. Po pár chvílích jsem seznal, že to bylo několik velkých tmavých kamenů ve stínu stromů. To byl silný alarm.
Možná i ten napomohl k tomu, že se mi nakonec skutečně povedlo na 5 minut usnout a dostat se z toho. Jako kdyby někdo nebo něco přepnulo vypínačem a já se nahodil. Když jsem skládal izotermickou fólii a ukládal ji do vesty, spěchal jsem. Pospíchal jsem, i když těch několik ušetřených sekund před pokračující jízdou v kontextu předchozí ztráty mnoha hodin nedávalo pořádný smysl.
A zcela nezávisle na tomhle zachraňujícím mikrospánku mně po několika šlápnutích na mobilu pípla povzbuzující SMS od OB (osoba blízká).
Vesmír! Někdy se dějí věci těžko vysvětlitelné. Každopádně tyhle dvě skutečnosti se nesečetly, nýbrž vynásobily. V rozmezí 5 minut jsem konvertoval od halucinací k intenzivnímu sportovnímu výkonu v plných obrátkách.
"Den 3 – výsledné 8. místo. Včera, respektive dnes ve mně byla dušička malá. Reálně jsem uvažoval o tom, že dám daleko a bezpečně vpředu v Top 10 DNF. O deváté večer mě chytl ledový déšť a já absolutně promokl. To totiž nebyl déšť, to byla regulérní studená sprcha. Opakovaně v průběhu celé noci. Bylo mi úzko, zima, mokrý byl úplně zcela, neměl jsem řešení. Kromě toho dodělat dalších 200 km v té bídě do cíle.
Od 1:00 do 5:00 jsem nevěděl co a proč dělám. Nedávalo mi to smysl, ale dodržoval jsem pokyny navigace. Žehnám nonstop Slovnaftu (omlouvám se za ten bazén na stanici v Brezně). Děsně jsem to nechtěl udělat, ale udělal. Pokračoval a ničil se. Protože jsem nevěděl, co jiného bych stejně měl udělat.
V lesních kopcích ráno při 5 km/h jsem usínal nebo se klepal, vláčel se, zastavoval, pokoušel se v termo celtě usnout nebo se ohřát. Nic nešlo. Ale na posledním segmentu jsem se v sekundě naštval a provedl 60km horskou časovku, zapomněl na předchozí noc a nynější dopoledne. Z párminutového spánku v mokrých věcech a ze začínajících představ jsem se pustil do více než 2hodinové aero střelby za soupeřem přede mnou (nevyšlo to asi o 2 minuty).
Rozumem nevysvětlitelná proměna během jednoho zlomku okamžiku. A tak jsem v cíli."
– v 15.00 hod. v cíli, odpoledne čtvrtého dne po třetím dnu a noci
Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval.
