Race Through Poland 2025

cca 20 min

O existenci cyklistických ultramaratonů jsem samozřejmě měl povědomí. Nějakou zvláštní pozornost jsem jim však nikdy nevěnoval. A sice ze dvou důvodů. Jednak jsem odjakživa choval obrovský respekt k takovýmto akcím, kdy jsem jako poměrně soudný člověk věděl, co takové závody obnášejí za požadavky ohledně vybudované kondice a houževnatosti, a jednak jsem byl dosti zaneprázdněný s prací na vlastním projektu dokumentačního objíždění Grand Tours, kdy mně na nic vedlejšího nezbývalo ani času, ani energie.

Během uplynulé zimy jsem však vyhodnotil, že jednak onu odhadovanou míru požadované kondice a houževnatosti už mám v nabídce vlastností a jednak jsem si uvědomil určité zevšednění a zploštění motivační křivky při projíždění trasy poslední Tour de France.

Řekl jsem si tedy, že je čas vstoupit do segmentu poněkud jiných lidí, pro které je každých 100 kilometrů pouhou dílčí jednotkou čehosi a vypravují se do dobývání nesmyslných vzdáleností s vytrhanými pojistkami základních lidských potřeb.

Při rešerši možného jsem objevil akci s názvem Race Through Poland, která mě na první dobrou zaujala. A ihned jsem pochopil, že přihlášku odešlu ještě téhož dne.

Nastavil jsem si závod jako hlavní cíl první poloviny sezóny a na konci května jsem se tedy skutečně ocitnul na startu svého prvního cyklistického jednorázového ultramaratonu bez podpory.

Jde o závod polských organizátorů, kdy se start a cíl každého ročníku nachází právě v Polsku, ovšem jeho trasa navštěvuje i okolní země. Letošní edice byla pro mě jakožto Čecha velmi speciální, kdy závod víceméně hostoval primárně v naši zemi. Princip závodu je takový, že závodníci musejí projet 6 povinných segmentů, včetně 4 kontrolních bodů, avšak trasu mezi nimi si tvoří sami. Závod v osobě vítěze hledá nejen toho s nejlepším fyzickým výkonem, ale i toho s nejlepším logistickým výkonem. Klíčem k úspěchu je mix obojího.

Start a cíl byl v Polanici-Zdrój, lázeňském městě na polské straně Orlických hor, CP 1 (první kontrolní bod na konci prvního segmentu) se nacházel v polských Jizerských horách, CP 2 na německé straně Krušných hor, CP 3 u nás na Šumavě, a konečně CP 4 rovněž u nás, a sice v Jeseníkách.

Organizátor uvádí přibližnou vzdálenost 1500 km včetně nějakého toho terénu na "ideální" trase. Já si to jakožto silničář ultras postavil na 1640 km. Gravelové úseky jsem si ve vlastní režii odpustil, byla a je mně v tomto případě bližší kombinace prodloužení jízdy a rychlejších, silničních plášťů.

"Grand Tours mě vycvičily nekompromisně, kilometry a převýšení (cca 25 tis. m) vnímám zcela pokojně. Ovšem nikdy jsem nic takového nejel cíleně závodem, s paralelním poměřováním s druhými. A to bude změna. Pro organizmus nová hádanka. Teoreticky by mi mohly stačit 4 dny a 3 noci (aktualizace ze 3. dne: hahaha), ale nechám se překvapit, co přinese praxe. Teorie a statistiky jsou jako bikiny: napoví hodně, ale neřeknou všechno. Netroufám si tedy tvrdit předem nic. Nicméně natrénováno mám výborně, je čas prodat dobrou zimu. Můj cíl je se příjemně vygumovat a objemem zvýšit kondici. Uvidíme, co z toho vzejde."

"Napálil jsem začátek, i když vím, že to nemá žádný smysl. Záměrně je v prvních kilometrech několik prudkých kopců, aby se balík závodníků potrhal, jezdit v zákrytu se nesmí. Mám zkraje tepy, jako bych jel cílový kopec jednodenního závodu, vůbec nevím, proč to dělám. Snad aby mně nebyla zima. Je konec května, ale kosa jako na konci března. Myslím, že bude chladno celou dobu." 

"Úvodních 100 kilometrů uteklo jako voda. Je zajímavé, jak důležitou roli hraje perspektiva. Kilo v kopcích normálně zní jako docela práce. Ale kilo jako pozdrav ve dveřích při vstupu do půldruhého tisíce kilometrů působí spíše jako rušná část na začátku hodiny tělocviku. Musím si zvykat, tady jsem mezi lidmi, kteří sypou stovky asi jako Salt Bae sůl na steaky po lokti s rukou v pozici plameňáka. Na frajera jen jakoby mimochodem, bez vzrušení."

"Dvě stě, už cítím, že jsem v dlouhodobém výkonu a tělo si žádá rychlé cukry. Nevím, jestli je to v pohodě, nebo špatně, ale asi si buduju silnou závislost na Haribo medvídcích. Miluju tu jejich chuť. Těchhle balíčků ještě polknu pár! Na salku a cole už při dlouhých jízdách závislost mám, tam se nic nového neděje. Všechno plní svou tankovací funkci skvěle, nebudu si to odpírat."

"První povinný sektor v Jizerských horách a klikatíme se jejich českou i polskou stranou tam a zpět. Jizerky mám moc rád, těšil jsem se na ně. Jenže co to tady Piko (otec-zakladatel závodu) našel, to se mě docela nelíbilo. Na posledních pasážích před CP 1 se silnice zvedá víc než prudce. Vycvakávám. Stojky mi nevadí, vždycky je to výzva, ovšem toto?! Tohle přece nikdo nemohl vyjet! (pozn. první dva nebo tři prý ano) Ne že pár úseků v zatáčkách, ale minimálně kilometr v kuse s průměrem nějakých 20 %, maxima 25 %. Humus. Vidím dva zoufalce, co ten nesmysl v tretrách mimo pedály zdolávají přede mnou, stejně tak silueta pode mnou."

"Fajn, první opravdu těžkou pasáž závodu mám za sebou, dostal jsem se na kontrolu ještě před západem slunce, to je dobrá zelená fajfka v mysli, a pouštím se pryč z hor. Zkusím dojet, kam se dá, dokud mi tělo nedá najevo, že chce pinkat,"

"Hlad. Ve Frýdlantu musím nutně jíst. Hodně a teple. Nacházím poslední otevřený podnik, jen tak tak stíhám objednat pizzu. Zpracovávám ji u stolu a po chladném sjezdu na mě padá únava a začínají mi padat víčka. Koukám do plánované trasy a vidím, že mám 2 možnosti. Buď se tady v parku odebrat ke spaní, anebo pokračovat do Německa a následně se navracet na české území skrz Lužické hory. Je to asi 50 kilometrů v nejistém prostředí. Do Ústí nad Labem, kam jsem si to dnes ráno přál, to nedám. Volím spánek a další kopcovitý úsek až po odpočinku."

"Po čtvrté ranní otevírám oči v altánku, který mně poskytl pro první noc útočiště. Nejsem vyspaný bůhvíjak, ale duši závodníka to netrápí. Co nejrychleji se balím a v chladném ránu vyrážím do druhé fáze jízdy, abych se hned zahřál. Horská třístovka se propisuje a nějaký čas mně trvá, než se doopravdy probudím a dostanu do rytmu."

"Mám novou představu o penzi spisovatele. Asi třicátou. Chata v Lužických horách. Hezký a klidný kus světa. Přemýšlení o všem možném i nemožném ukončí první kapky snášející se z šedivé oblohy. Při příjezdu do Ústí nad Labem už prší regulérně. Na naplánovanou zastávku na benzínce to zvládám ještě zkraje deště a dávám si páva. Začínají mě bolet chodidla, to je nic moc pocit."

"Mostecká pánev je pro mne jízda lehkou sprchou, ale odolávám. Neschovávám se, jedu. V Kadani se uklidňuju, že jsem zvládl unylý a vlhký přejezd pod Krušné hory se ctí. Přestává pršet, projíždím Klášterec nad Ohří a s chutí se vydávám na druhý povinný segment."

"Jestliže Jizerky jsem ze začátku závodu absolvoval v opakující se společnosti různě čekajících či mě předjíždějících soupeřů, tak Krušné hory už jsou pro mě vcelku osamělé. Pole se více natáhlo, a navíc se západem slunce už někteří pauzírují někde v dočasném zázemí. Pasáže jsou náročné, ale ne tak tvrdé jako v kopcích o den a večer dříve. Nemám itinerář dokonale nastudovaný, nejprve si myslím, že už stoupám na Klínovec. Ovšem posléze zjišťuju, že k tomu to ještě kus cesty bude. Vrchol současného stoupání představuje Měděnec. Jsem tu poprvé, líbí se mi tu. Jsem tu sám. Padám ihned co nejrychleji dolů, Klínovec ještě dnes musím dát!"

"Stráž nad Ohří a pata stoupání na nejvyšší místo Krušných hor. Už jsem na Klínovci před pár lety byl, první část kopce jen jel z jiné strany. Vím však, že poslední kilometry jsou vlastně dost snadné. Tak v tomhle ohledu jsem klidný, i když už jsem ke konci dne dost unavený. Chodidla bolí, karbonové podrážky treter se připomínají, že jsou karbonové. Jsem ultramaratonský novic a myslím, že první z řady bodů jakési zpětné vazby vůči sobě, které si tady vryju do paměti, se týkají nároků na chodidla. Auu... eh. Moc tvrdé, moc nekomfortní. ale to přejde, že jo? slibuju sám sobě."

"Klínovec odškrtávám ve tmě, mlze a zimě. Objíždím místní dominantu na vrcholu a bez jakékoli úvahy o pozdržení se dávám velký talíř a poroučím se do nižší nadmořské výšky. Nejsem tam, kde bych si asi přál být, ale i tak snad mám za sebou solidní distance. Nicméně nutně musím spočnout. Přejedu hranice do Německa a v prvním vhodném místě v údolí na jakési zastávce vybaluju matraci a spacák. Nastavuju budík na čas, který utne následující čtyřhodinový spánek."

"Krize. Přetáhnul jsem strunu. 600 kilometrů a 10 000 výškových metrů za dva dny, minimum spánku, beze sprchy. Musím sundat nohu z plynu, přestat sledovat soupeře na live trackingu. Musím začít regenerovat. Do třetího dne vyjíždím po špatném spánku úplně zničený. Bolí mě chodidla takovým způsobem, že je mi mimořádně nepříjemné v tretrách chodit mimo kolo. Pár kroků do supermarketu pro jídlo je strašných, jdu jak znásilněný, zoufám si. Dneska stoprocentně spím na penzionu v čisté posteli po dlouhé horké sprše. Jinak nebudu schopen pokračovat."

"Chladno, déšť. Klasika už. Konec května znám opravdu jinak, ale musím toto přijmout za své, nesmím se tím nechat rozhodit. Kolem druhé hodiny odpolední už mám představu, kam bych to dnes mohl dotáhnout. Domažlice, to je to místo, které se logisticky na trase nabízí. U jídelní pauzy vyhledávám nějaký penzion, vytáčím číslo na recepci a poptávám lůžko. Smluveno. Těším se na sprchu a bílé prostěradlo jako šílený."

"Uf, ustál jsem to. Půlnoc, usínám. Budík? Na sedmičku. Vytěsňuju z hlavy závod a ujíždějící rivaly. Musím se restartovat za každou cenu."

"Nový Michal! Toto miluju. My jsme jiní. Jsem hrdý na to, že patřím do klubu jedinců schopných uregenerovat neuregenerovatelné. Předchozí dva dny jsou už jen pouhou vzpomínkou a začínám s čistým stolem. Opouštím Domažlice, vjíždím do Německa a pln nové motivace se těším na německou a poté i českou stranu Šumavy. Tedy samozřejmě předchozí kilometry fyzicky cítím, ale pocitově jsem o 180 stupňů jinde než před posledním západem slunce. Mohu jet v úsilí, jaké si sám zvolím dle chuti."

"No to snad ne! Já jsem minul kontrolní stanoviště! Musím se vrátit, nelze jinak. CP 1 a CP 2 se nacházely úplně na koncích svých povinných segmentů. Zafixoval jsem si to tak a automaticky šumavský segment projížděl s myšlenkou na další razítko a další předěl závodu na jeho samotném konci. Jaké štěstí, že jsem si toho všiml u pangejtové svačiny relativně včas. Štěstí v neštěstí. Jen 15 kilometrů. Byl jsem v tak dobrém rozpoložení, že jsem Knížecí pláně profičel, a ani si vizuálně křídla s logem závodu nevšiml. Ach jo. No tak se naštvaně vracím proti proudu trasy a zatím mě předjíždí asi pět lidí, které při návratu potkávám. Sakra! 30 kilometrů navíc, úplně zbytečně."

"Jenže neštve mě těch pár pozic. Štve mě zejména to, že mně to úplně rozbilo flow. Ale naprosto zásadně. Cítil jsem se v podvečer naprosto dobře a odhodlaně ukrajoval kilometry do konce segmentu na hraničním vrcholu Třístoličník. Posledních několik hodin jsem měl v hlavě jasnou myšlenku, jasný plán, a sice že dodělám za světla a relativního tepla Šumavu a pojedu dál nonstop i přes následující noc. Následoval totiž několikasetkilometrový přejezd z Šumavy k Jeseníkům a  byl jsem přesvědčený, že bych to přes noc a další den z  velké části urval a významně se k dalším horám posunul.

Jenže tahle 2hodinová ztráta to zhatila. Dlouhý kopec ke Třístoličníku jsem tak dokončil až pozdě za tmy a chladna. No a hned po sjezdu v těchto podmínkách to na mě padlo. Místo toho, abych už polykal další, rovinaté kilometry v bezpečí údolí a pocitu skvěle odváděné práce, moje tělo přešlo do nutné potřeby schoulit se do spacáku a zavřít unavené oči. 

SAKRA! Tohle byla taková hloupost. Tohle není ztráta dvou hodin. Tohle je ztráta, co se bude v konečném důsledku více a více navyšovat. Domino efekt. Tohle způsobí, že do Jeseníků přijedu tak o 20 hodin poději, než bych se tam býval dostal s onou jízdou den-noc-den, na kterou jsem si věřil. 2 hodiny. Malý časový úsek v kontextu závodu, ovšem tady se nacházely přesně na hranici brány do další fáze závodu. 2 hodiny, které znamenaly jazýček na miskách vah, zda zvládnu pokračovat i přes noc s dobrýma nohama, nebo budu muset ulehnout a stav flow úplně rozbít. Druhá varianta. se stala skutečností."

"Nesmím propadat chmurám, stalo se. Už se to nemůže odestát. Relativně rovinatý dlouhý přejezd udělám se zpožděním i tak, jen holt na jiných pozicích, než jak jsem si přál. Už zase sleduju pořadí, už to má zase smysl. Respektive snad poprvé to má smysl, protože cíl už je relativně v kalkulovatelném horizontu. Držím si pozice okolo padesátého místa, cítím, že to v posledních desítkách hodin tak nějak osciluje plus minus deset míst. Odstartovalo nás 125, tak to je myslím vcelku důstojné. Hodně lidí už vzdalo! Ne jednotky, ale desítky."

"Můj dnešní cíl je dostat se do Litomyšle, mého města. To je mi vějičkou. Třeba stihnu navštívit svůj oblíbený bazén nebo nějakou tu kavárnu či hospůdku? Uvidím. Podpora je zakázaná, nocleh u rodiny nebo přátel si nedomlouvám, ale využiju znalosti místa a cílím na penzion patřící k jízdárně nedaleko za městem. Tam volám, tam mě potvrzují postel. Spacák druhý den po sobě nechci, volím zázemí s možností kvalitnějšího odpočinku, byť za cenu nějaké té hodinky nejízdy navíc."

"Ne že prší, ale leje. Celé jižní Čechy jsem sprchován. Co je horší, nepřízeň počasí pokračuje i večer při přejezdu Žďárských vrchů. Posledních 60 kilometrů je hodně, opravdu hodně náročných. Nevychytal jsem jídlo, o poslední otevřené večerce jsem nevěděl, že je poslední, špatný odhad, a v této oblasti bohužel ani nejsou nonstop benzínky-disneylandy, jindy jistota záchytného bodu, mimochodem vcelku český unikát. Co hůř, chce se mi spát. Ale vím, že to musím urvat. Dávám jeden spacák na zastávce na půl hodiny, ale to je maximum, co chci absolvovat. Nechci prodlužovat čas hladu. Mám jen poslední dvě izotonické tablety do pití. Nemám na výběr, po půlnoci a ve značné únavě to je moje jediná možnost, jak do těla dostat nějaké kilojouly. Je to v puse samostatně dost nepříjemné, ale musím. Vodu už nemám. A když musíš, tak musíš."

"Uf, Litomyšl. Rychle benzínka, tentokrát ne po MC Kotelna, ale po 350 kilometrech jízdy z Německa. Dávám si kulajdu, dva párky v rohlíku a odebírám se pár kilometrů za město na nocleh."

"Je 5 ráno, venku se rozednilo a po sprše usínám. Dávám budík na 9:30. To by mělo stačit, v deset už chci začít ukrajovat další kilometry k Jeseníkům. Závod se dostává do své poslední fáze."

"Papírově je tady nejnáročnější povinný segment. Pouze 50 kilometrů, avšak 2000 výškových metrů. Dvojice náročných stoupání na Dlouhé stráně a na Praděd. Oba kopce dobře znám, věřím si. Ráno jsem měl sice nohy tokové gumové, ale s příjezdem pod Stráně se chytám. Stráně po staré cestě jsou vážně náročné, je tam asi čtyřkilometrový úsek ve sklonu kolem 10 procent. Ten zvládám zcela s bravurou. Jo! Jedno stoupání a předjel jsem na něm 4 lidi! U horní nádrže si oblékám všechno, co mám, dokonce i civilní tričko, a pouštím se dolů. Ty kokos, mám 6 (šest) vrstev a klepu kosu. Toto je poprvé a asi naposledy, co jsem v Jeseníkách mimo červenec!"

"Už jen kousek ke Švýcárně. Ale zatraceně komplikovaný kousek. Významný sklon a obří valouny. Po Jizerkách v úvodu druhá pasáž, kde naprostá většina účastníků vede kolo pěšky vedle sebe. CP 4 je na oblíbené chatě, i já ji mám moc rád. Chci se tady vlastně zdržet, dát si dobré jídlo a pivo, ale závodník ve mně mi přikazuje, abych se co nejrychleji převlékl, dokončil výjezd k již nedalekému vysílači na vrcholu Pradědu a co nejdříve pokračoval do finální pasáže závodu sjezdem ještě za světla. Jsem na hraně světla a tmy.

Na kontrolním stanovišti se dávám do řeči s dobrovolníkem Vojtou. Krom toho, že jsem asi 3. Čech, tak hlavně jsem prý jeden z prvních vůbec, s kým se dá normálně mluvit. To byli tady všichni přede mnou jako polozombie? ptám se. No prý vcelku jo.

Říkám Vojtovi, že jako nováček to nehrotím. Snažím se, ano a hodně, ale nehrotím. Jsem tu hlavně pro sběr zkušeností. Rychle si dávám alespoň rychlého šnýtka a s lítostí Švýcárnu, místo s krásným geniem loci, opouštím. Už jen 130 kilometrů do cíle! Urvu to. Hned jedu, urvu to už!"

"Udělal jsem chybu. Neurvu to. Měl jsem si dát na chatě dobré jídlo a 2 hodiny spánku v teple. 3hodinová pauza se mi nahoře zdála takto před koncem jako zbytečná, ale teď už vím, že jsem ji měl udělat. Nedám to, musím spát. Dávám dokonce dva hodinové spánky v průběhu oné poslední 130. Navíc mám docela prázdné nohy. Ztrácím jednoznačně více času, než kdybych na Švýcárně udělal ten 3hodinový pit stop. Myslel jsem si, že dojedu do cíle v Polanici kolem druhé ráno, ale příkopové pospávání a nohy v medu mně dostávají k cíli až dávno, dávno po východu slunce. Jo a taky poslední, finišový segment byl mnohem kopcovitější, než jsem si myslel."

"Ovšem dal jsem to, jsem v cíli cesty! Organizátor Piko mě vyhlíží a je mým prvním gratulantem a příjemcem pocitů z právě dokončené závodní premiéry tohoto formátu. Dojíždím mokrý v zimních věcech. Jak příznačné pro poslední necelý týden mého života při této akci."

" – Tohle si musím vyfotit, protože jednou budu mít vnoučata a budu jim muset prokázat, co jsem dělal zamlada. Protože tohle je jedna z těch věci, co mně bez důkazů neuvěří. –"

Race Through Poland 2025

1670 km / 28 000 m

6 dní 4 hodiny 26 minut

47. místo (125 účastníků)

Jsem spokojený s výsledkem i výkonem. Udělal jsem pár nováčkovských chyb, ale podaný výkon jakožto vstup do tohoto kroužku můžu považovat za solidní. Zkušenosti s objemy ze sólo Grand Tours mně rozhodně byly ku pomoci, ale závodění v permanentní únavě bez šance na skutečnou regeneraci je stejně něco odlišného. Vyčítám si jen jednu věc, a sice ono přejetí kontrolního bodu na Šumavě, kdy z banálního zaváhání vypadajícího celkem nevinně vzniklo manko možná dvaceti hodin v konečném důsledku. I v ultramaratonu záleží na detailech.

Ukláním se k zemi před všemi ženami v cíli. Protože to je opravdu záhul jako hovado.

Nejhezčí okamžik závodu pro mně byl, když jsem projel okolo cedule "Litomyšl".

Můj první, zdaleka ne poslední cyklistický ultramaraton.