Příprava na Transcontinental

"Červencový Transcontinental 2026 mám v hlavě od května 2025, když jsem na svém prvním závodním ultramaratonu Race Through Poland pochopil, že v tomhle vzorku lidí nebudu jen do počtu.

Transcontinental jsem si dal jako jasný hlavní cíl pro tuto sezónu, a sice s dovětkem, že si na něj zajisté nehodlám jet jen pro čárku za účast. Letos se jede z Norska do Řecka, 5 500 km plus minus.

Nicméně věci se neměly tak hladce. Jedná se o prestižní závod, o který je velký zájem. Cca 4 uchazeči na 1 startovní místo. Dostat se mezi zhruba 400 startujících není samozřejmostí, jedinec musí prokázat nějakou ultra historii, a to ohledně výkonu i logistiky, což obnáší hodinový vstupní test při registraci.

Bohužel jsem nebyl vybrán. Jen jeden oficiální závodní start mně hádám nepomohl. Nechal jsem to pro tuto sezonu ladem a pustil se do přeskládávání závodního kalendáře.

Jenže asi po měsíci mně přišel e-mail, že se uvolnily jednotky startovních pozic a že jsem mezi prvními náhradníky, kterým je místo nabídnuto. Obratem jsem odeslal startovné. Michal the lucky loser!

K tréninku. Přípravu jsem po listopadovém flákandu začal 1. prosince 2025. A to v plných obrátkách. Příprava sestává z 228 dní, během kterých se musím dostat na hranici svých aktuálních možností. Mám dobrou motivaci, Transcontinental je sakra značka, tudíž tréninkové hodiny hladce naskakují a naskakují.

Z předchozích let už mám organizmus dostatečně připravený na to, abych v současném období dokázal na denní bázi provádět 5hodinové (a více) tréninkové jednotky. Tyhle zimní měsíce jsou kruciální. Práce na stavbách mě do života naučila jedno – dům se staví od základů. A tak to je i s přípravou na letní závod. Bez desky (zimní objemy) není tašek na střeše (červencový vrchol).

Prosinec byl podezřele teplý, a tak jsem věděl, že se to musí podělat. Taky že jo. Leden byl kompletně pod bodem mrazu, minus 5 standard, z minus 3 jsem měl úlevnou radost. No zkusil jsem si, ale nešlo jinak. Klasik praví: těžkejma rosteš.

Únor pro změnu přinesl plískanice a deště těsně nad nulou, po dvou měsících věčně zmrzlých prstů nahoře i dole už se mi to vážně zajídalo. Ale tohle období už se naštěstí překlopilo do předjaří a teď přijde zasloužená slunečná odměna.3 měsíce a 300 hodin základových objemů mám v těle, nohy v topu jak jindy na přelomu jara a léta, v pocitu "náskoku" si lebedím. 

Teď nastává fáze lehce volnější, v březnu a dubnu budu mít dost kancelářské práce, takže měsíční kilometráže mi trochu ubude, ale to není vůbec na škodu. Nechám tělo dosavadní práci trochu vstřebat, shodím ještě pár kilo (ty kráso, já po 6 letech budu na své závodní hmotnosti, snad ani nevěřím!) a budu vyhlížet první přípravné závody v krutém laufu. Plány jsou, očekávání nemalá. Tak zpátky do práce."

– 1. března 2026 

Vlastně to vnímám jako renesanci sebe sama. Návrat nějakých šest sedm let nazpět, kdy jsem byl v pěkném běžeckém laufu (desítka pod 40 min. nebo půlmaraton pod 1:30 hod. byly samozřejmostí), a hlavně byl naposledy na "závodní hmotnosti".

Nejsem gramový fašista, ale kila ve vytrvalostním sportu zkrátka jsou kruciální. Tuk je prostě zbytečná přítěž na těle, kterou si závodník tahá úplně zbytečně, černý pasažér. Žlutý pasažér.

Pravda je taková, že s životosprávou mám někdy přítěže. Celý život žeru jak popelnice, ale ve t*iceti už zkrátka nemůžu sníst ledničku i s dveřma, aniž by to mělo následky. To je pouhá nostalgická vzpomínka na starý dobrý časy, kdy to šlo. Tedy pokud mám být fit do formy, musím se hlídat.

A ohromně mně pomohlo zapisování přijaté energie vs. vydané energie. To není žádná velká věda, jsou to primitivní kupecké počty. Navíc v dnešní době aplikací (ještě k tomu propojených s tréninkovým deníkem) je to brnkačka, netřeba nic propočítávat, stačí se prostě držet parametrů. Klíčem je mít pravidelný lehký energetický deficit, třeba 200, 300 kcal/den. To prostě není nic nepříjemného. To je ten jeden rohlik & sejra, co si večer k Netflixu nedáš (ehm, pokud pravidelně sportuješ). Netřeba se omezovat. Stačí prostě VĚDĚT kolik.