Moje Tour de France 2020

1. etapa – Nice / Nice (178 km - 1 800 výškových m - 7 hod 33 min) 

První etapu mě okolnosti přinutily absolvovat pouze po dvou hodinách spánku. Začínat jsem musel už po čtvrté ranní, jelikož úvodní den měl na programu tři okruhy okolo azurové Nice. Věděl jsem, že po deváté dopoledne už bude většina okruhu ve městě uzavřena, a tak jsem musel vyjet co nejdříve.

V teplé, stále ještě letní noci se mně jelo krásně, byl jsem plný nadšení, že jsem opravdu "tady" a že opravdu ukrajuju první kilometry slavné akce. Ačkoliv jsem si z velice hektických posledních dvou týdnů příprav přivezl strašný spánkový deficit, ten se ještě neprojevil a otevírací zvlněnou etapu jsem objel téměř hladce.

2. etapa – Nice / Nice (167 km - 3 100 v.m - 8 hod 18 min)

Druhý den mě čekal velmi podobný model – okruh se začátkem a koncem v Nice. Profil však byl podstatně náročnější. Pro Tour netradičně hned ve druhé etapě byly na trase dva těžké kopce 1. kategorie. Jelikož jsem na tom časově nebyl ideálně, zhruba v půlce etapy mě už organizátoři pro uzavírání silnic zastavili. Peloton mě tedy předehnal, etapu jsem musel rozdělit napůl.

Tehdy jsem ještě doufal, že to bylo výjimečně a že v dalším průběhu už nikde na čtyři pět hodin zastavovat nebudu muset. To jsem se ale krajně mýlil – každá etapa byla samozřejmě odlišná, ale v kostce se dá říct, že jsem dny začínal v 5:00 a končil znovu za tmy, třeba i v deset večer nebo po půlnoci.

Byl to dlouhý den, ale vrchařina mi šla, z toho jsem měl slušný pocit. Z etapy jsem nestihl posledních cca 30 km, takovou městskou smyčku na konec v Nice – to jsem v přehustém večerním provozu kategoricky odmítnul absolvovat a nechal si to jako rest na ráno.

3. etapa – Nice / Sisteron (259 km - 3 820 v. m - 12 hod 34 min)

Myslím, že ve 3. etapě jsem se podíval Tour de France a pravdě do očí. Byl to pro mě mimořádně těžký den, který jsem kvůli zdržení se zasíláním balíku s cestovním bagem na kolo do Paříže začínal až ve dvě odpoledne a končil ve čtyři ráno.

Závod samotný sice finišoval spurtem balíku, ale etapa to rozhodně nebyla profilově snadná. Kdo se díval na televizní přenos, určitě obdivoval krásné prostředí prvních tří čtvrtin etapy. Vážně nádhera, hodnoceno po zhlédnutí záznamu. V reálu jsem tuto scenérii ale téměř nevnímal, protože čas mě zatlačil ke zdi a já se dostal do velkého stresu. Jedna věc je, když je něco hezké, druhá, když je něco praktické. Od cca 100. do 200. km jsem jel v zemi nikoho, takřka žádný záchytný bod civilizace - až na jeden, kde jsem si po osmé večer v obchůdku stihl doplnit zásoby na noc. Jak zapadlo slunce, teplota v tisíci metrech nad mořem velmi klesla, tak čtyři hodiny jsem jel v sedmi stupních. Když nějak uschlo oblečení po dešti, co se předtím přehnal, tak jsem ho v kopcích prolil potem sám a poté už nemělo jak schnout...

Největší problém z kraje Tour pro mě však byl spánek, respektive jeho deficit. O půlnoci jsem nechtěl riskovat nehodu, protože mně doslova začala padat víčka. Situaci jsem vyhodnotil tak, že na vrcholu stoupání jsem - sice v té zimě, ale ještě zahřátý – ulehnul na lavičku a dal si budíka za dvacet minut. Minispánek mi pomohl... ale následoval dlouhý sjezd, kdy jsem vychladnutý a zpocený musel čelit obrovskému prochladnutí. Bylo mi mizerně, kolem tma a nic. Jen ty krásné skály okolo, co mi byly jedno, že jsou krásné. A mé prokřehlé tělo, co říkalo, že chce teplou sprchu a postel. Kdybych měl defekt... duši bych nevyměnil, to přísahám... Po dvou minutách bez šlapání by se mi začaly nekontrolovaně třást ruce.

Z poslední vůle jsem se před rozedníváním doplácal do Sisteronu, kde jsem musel nutně ulehnout a hluboce se vyspat až skoro do poledne, což úplně zbouralo moje představy o průběhu následujících několika dní.

4. etapa – Sisteron / Gap (183 km - 2 710 v. m - 8 hod 57 min)

Bohužel jsem zklamal. Bylo mi to nesmírně líto, ale ve 4. etapě jsem byl donucený vynechat cílové stoupání 1. kategorie do Orcières Merlette. Byl to ale důsledek mých vlastních problémů, za které mi nikdo jiný nemůže – kdybych neměl ten spánkový deficit a do posledních dvou etap nemusel vyjíždět po dospávání až odpoledne po pelotonu, nestalo by se to. Znovu jsem dokončoval až v hluboké noci, ohromně oslabený už jsem v důležitém bodě etapy neměl sílu odbočit k cílovému středisku, ale vzal jsem to nejkratší cestou k ubytování v Gapu. Byla mi velká zima a stejně jako předešlý den jsem trpěl a přál si brzo konec. Představu, že bych ještě prokřehlý jel to těžké stoupání (a co hůř – pak ho sjížděl) jsem ve svém stavu vyhodnotil jako bláznivou, neuskutečnitelnou.

S těmito nočními scénáři jsem před výjezdem samozřejmě nepočítal, chtěl jsem etapy dojíždět během odpoledne. Říkal jsem si, že kdybych se snad měl dostat do nižších teplot, ještě si nějaké termo oblečení pořídím těsně před Pyrenejemi... Ve shonu posledních hodin jsem nad tím už "pro teď" ale neuvažoval, tlačil mě čas a dost možná lehkovážně jsem po ubytování v Gapu o několik hodin dříve vypálil na kopcovitý okruh kolem něj, abych to stihl co možná nejdřív, a dostal se včas postele. Těsně před vyražením jsem si na pokoji odlehčoval batoh a vybíral si do něj jen věci, které budu potřebovat. Původně jsem vyřadil i civilní tričko, ale pak ho zase vrátil zpátky... "Michale, co kdyby to bylo jako včera, třeba by pak pomohlo". Pomohlo, de facto mě ta třetí, bavlněná vrstva zachránila od toho, abych se vrátil v jaksi nehezkém stavu. Nebylo to bůhvíco, ale jako další bariéra mezi studeným vzduchem (7 stupňů) a tělem byla klíčová.

Dostal jsem se k hranici, za kterou už jsem nebyl ochotný jít. Jedna věc je ta, že žijeme jenom jednou, ostatně proto jsem tam byl, ale druhá věc je, že zdraví máme taky jenom jedno. Pouštět se do Orcières by byl risk, který by za to nestál. To jsem raději sklopil hlavu a oželel to, byť to bylo proti principu objet vše, co objížděli i závodníci.

Věděl jsem tehdy, že už se musím srovnat, protože tímto způsobem bych Tour zajisté nedokončil. Nutně jsem se musel dostat na formát s výjezdem kolem čtvrté páté ranní, protože za pár dní už jsem měl být bezpodmínečně limitovaný některými vlaky a takové noční improvizace by nepřipadaly v úvahu. 

5. etapa – Gap / Montélimar (215 km - 1 930 v. m - 8 hod 56 min)

Etapa to byla tranzitní, moc hezkou krajinou, nebyla těžká, ale i tak jsem posbíral skoro dva tisíce metrů na výšku. Profil byl lákavý, těšil jsem se, že bych většinu dne mohl pálit hezky třicítkou, ale bohužel jsem schytal protivítr.

Co mně ve Francii oproti Česku jako příležitostnému cestovateli na kole pod rouškou tmy chybí, jsou nonstop benzinky, vietnamské večerky a konec konců i "normální" hospody. Není tam toho moc, i přes den jsem občas 40 km na nic nenarazil. Co si nepořídíte do osmi, maximálně do devíti, to už později sháníte velmi složitě.

Pokud jde o jídlo, konec etapy jsem úplně nevyladil, vlastně jsem to dost podcenil. Ačkoliv tento den konečně nebyl dramatický a dokončil jsem v pohodě, po půlnoci měl v blízkosti mého ubytování něco k jídlu jen jeden podnik se zmrzlinou. S prázdným žaludkem jsem ale jít spát nechtěl...

6. etapa – Montélimar / Vessac (237 km - 3 530 v. m - 10 hod 32 min)

Výborná jízda, téměř úplná spokojenost na mé straně. Krásně jsem po soumraku vyjel i těžké stoupání až k cílové pásce na Mont Aigoual. Posledních 24 km do dalšího startovního města Millau jsem se nechal svést vozem s místními, kteří se mně sami nabídli, že mě naloží. Oficiální část etapy jsem měl v kapse a o půlnoci jsem pomoc od hodných lidí neodmítnul.

7. etapa – Millau / Lavaur (189 km - 2 730 v. m - 8 hod 36 min)

Sedmá etapa mě tedy nenadchla. Nejelo se mi vůbec dobře, patrně to bylo tím, že jsem po té předchozí spal normálně v cyklo věcech tři hodiny na zemi na venkovní verandě a pak prostě nad ránem vstal a jel dál. Okolnosti noclehu byly nestandardní, trochu jsem to zazdil, byla to moje vina... ale to už je jedno.

Brzy nad ránem jsem šel po Millau za vůní a hle – pekárna. Frajer uvnitř kmital a i když měl otevírat až za hodinu a půl, zkusil jsem štěstí a poptal kousek pečiva, protože jsem měl vážně hlad. A dostal jsem pořádný kus! Že prý je nalomený – trochu jo –, tak mi ho nechal i gratis.

Tentokrát mi vážně chyběla regenerace a odnesl jsem to gumovýma nohama. Ovšem ke konci etapy jsem se trochu chytnul, když jsem se zamyslel nad časovým harmonogramem a tu najednou začal pospíchat na vlak... Nicméně byl jsem šťastný za to, že jsem etapu dokončil ve stejný den, jako ji začal.

8. etapa – Martres-Tolosane / Franquevielle (203 km - 4 130 v. m - 10 hod 18 min)

První pyrenejskou etapu hodnotím po sportovní stránce jednoznačně skvěle. Velice mě bavila, tři náročné kopce jsem zvládl snad se ctí.

Na mých srdečních kopcích Port de Balés i Col de Peyresourde jsem jel podlahu, jako kdyby už žádná další etapa neměla přijít. Musel jsem ale. Mrzelo mě totiž to, že jsem byl organizátory dost brzy zastaven a musel počkat na průjezd pelotonu. Bylo to už po prvním z těch tří stoupání. Doufal jsem, že bych mohl počkat na vrchu toho druhého, ale policisté byli letos dost striktní... Čistá silnice tři hodiny před pelotonem, to byl extrém, co z dřívějších let nepamatuji. No, tak jsem si aspoň poležel na jednom prosluněném plácku (i usnul) a pokecal s místním farmářem, co prodával své velmi skvělé ovoce. 

Nicméně po celém strastiplném dni jsem kvůli tomuto zdržení nakonec poslední vlak do města Pau bohužel nestihl o zatracených pět minut. To mě strašně vytočilo, musel jsem si tak rychle zabookovat náhradní nocleh. A protože první ranní vlak do Pau jel až v devět, bylo mi jasné, že další horskou etapu jsem s tak pozdním výjezdem nemohl stihnout celou v jeden den.

9. etapa (1. část) – Pau / Osse-en-Aspe (132 km - 2 770 v. m - 6 hod 46 min)

Druhá pyrenejská přinesla chladné počasí. Jela se mi však solidně, co jsem dle plánu potřeboval ujet, to jsem do západu slunce ujet stihl a zbytek jsem si strategicky nechal na další ráno, kdy Tour de France měla na programu první volný den.

Col de la Hourcére (11,1 km, 8,8 %) je velice přísný kopec, jeden z nejtěžších, co jsem kdy jel. Ale na to si rozhodně nestěžuju, Stará dáma nemůže nabízet jiné než tvrdou práci. Při sjezdu z další vrchařské prémie, jež těsně následovala, mě překvapilo postupně několik krav, které se jen tak pásly přímo u krajnice, téměř na cestě. A taky koně.

9. etapa (2. část) – Osse-en-Aspe / Pau (66 km - 960 v. m - 3 hod 5 min)

Brzy ráno jsem si tedy doplnil rest a dokončil devátou závodnickou etapu, po které následoval ještě dojezd na vlak do Pau.

Výšlap na Col de Marie Blanque (7,7 km - 8,6 %) mě po ránu téměř nalačno spolehlivě probudilo. Nejdřív pohodka - a pak poslední čtyři kilometry v 11–15 %. Uf. Pyreneje jsem však mohl odškrtnout a začal jsem doufat, že tak dobré nohy v prudkých sklonech si přivezu i za týden do Alp.

Při několikahodinovém přesunu do západní Francie jsem měl ve vlacích a na trajektu konečně pár hodin volna, první upuštění páry po celém úvodním bloku cesty. Tolik jsem se těšil, že budu jen tak sedět a koukat někam do dálky... Měl jsem čas ho s klidnou hlavou trochu po fyzické stránce zhodnotit: 

"V prvních etapách si myslím, že poměr "cola & redbull & kafe / spánek" nebyl ideální, několikrát jsem při jízdě musel přemáhat potřebu spát. První čtyři etapy mě proto docela odrovnaly. Pak už jsem ale našel nějaký balanc a začínám se rozjíždět. Momentálně svému tělu nemůžu nic vytknout, na to, co jsem s ním prováděl, mi slouží skvěle a stále lépe. V posledních několika etapách byla místa, kdy jsem se konečně cítil vyloženě silný, zejména na Col de la Lusette (6. etapa), Port de Balés a Col de Peyresourde (8. etapa). Věřím, že do třetího týdne, který bude samozřejmě klíčový, se dostanu na vrchol svých fyzických schopností, abych obstál v této zajímavé úloze.

Jinak co se mi na této cestě vážně líbí, je to, jak mě lidi u trati povzbuzují, jako kdybych byl součástí závodu. Každý den mi to zvedá náladu, protože jinak je to pro mě psychicky – po logistické stránce věci – obrovský hukot. Rád bych poděkoval všem, co mi na dálku držíte palce. Nestíhám moc odepisovat, ale čtu, sleduju... Volný čas v mém dni většinou vypadá tak, že si někdy dlouho večer v posteli na deset minut přečtu článek o proběhlé etapě skutečné Tour de France a pak během pár vteřin usnu."

10. etapa (1. část) – Royan / Bourcefranc (131 km - 890 v. m - 4 hod 58 min)

Po přesunu na západ jsem ještě ten den objel část další etapy. Tato desátá zkouška byla snad jediná vyloženě rovinatá (vyjma poslední, slavnostní), kdy jsem nastoupal "rozumné" množství metrů poměrem k délce. V první i druhé části.

Jelo se mi hezky svižně, ani jsem na konci nebyl nijak unavený, vše vyšlo na výbornou. Až teda na jednu situaci, kdy jsem si tak jel po rovině, vlastně mírně do kopečka, hrnul si to pěkně třicítkou a myslel si kdovíco, když kolem mě profičela paní - odhadem z té vteřiny očního kontaktu tak 35–40 let – a s úsměvem na mě prej "Bonjour"! Byla fakt dobrá, jak by řekl Petr Benčík – to bylo na šálu.

10. etapa (2. část) – Bourcefranc / La Rochelle (84 km - 482 v.m - 3 hod 23 min)

Kolem a kolem, desátá etapa byla asi tou nejlehčí, co pro mě Christian Prudhomme připravil. Navíc tím, že jsem si ji rozdělil na dva dny, jsem těch zbývajících pár desítek kilometrů vyloženě šolíchal a spíše je jen regeneračně objel. Věděl sem, že síly budu potřebovat ve dnech příštích, tady nemělo cenu jimi nějak plýtvat.

Etapa vedla moc hezkým přímořským krajem, ráno při východu slunce bylo sice chladno – no jo, září není červenec –, ale krásně. Projížděl jsem skrz kraj spousty mokřadů, polí, dobytka...a bohužel už odkvetlých slunečnic.

Škoda jen, že už jsem se nedostal na cílový ostrov Île de Ré, který byl pro všechny z města La Rochelle uzavřený. Přišel jsem tak o posledních 15 km oficiální trasy. Toto mi na rozdíl od stoupání do Orciéres nevadilo, neboť to nebylo zapříčiněno mou vinou, nýbrž zásahem vyšší moci, rozumějte organizátorovým postojem.

Zažil jsem skvělý nový pocit – sedět si vysprchovaný na zahrádce u občerstvení, zatímco v televizi grafika ukazovala, že pelotonu zbývá ještě 140 km. Konečně... při 10. etapě!

11. etapa – La Rochelle / Poitiers (176 km - 1 400 v.m - 7 hod 3 min)

Tak jsem klidný. V připravovaném dokumentu z této cesty bude i záběr natočený rukou skutečného profíka na svém místě, kameramana France Télevisions. Sice jsem se cítil trochu trapně, když jsem ho vyrušil od obsluhy kamery tak za mega a dal mu do rukou svůj tablet, ale záběr mám. Navíc jsme potřebné natočili na první klapku. Mám rád, když lidi fungujou, třeba když sami vědí, jak spustit nahrávání... Pánové ze štábu mně ještě nabídli kousek buchty, to bylo milé gesto.

Tato etapa byla velmi pohodová, skoro bych až řekl za odměnu. Sice trochu zlobil protivítr, ale dalo se to snést. Kopců bylo velmi málo – a když, tak krátké –, většinou se daly pěkně točit těžší převody. Přišlo mi to jako jakákoliv jiná delší jízda v roce, když trénuju.

A na konec se mi stala kuriózní věc - dorazil jsem před penzion tak brzy, že recepce ještě ani nepřijímala hosty pro nocleh! Zdá se to být jako taková blbost, ale pro mě to byl veliký pozitivní psychologický impuls směrem k příštím dním.

12. etapa - Poitiers / Égletons (243 km - 3 860 v. m - 10 hod 15 min)

Etapa obrovského zvratu. Věděl jsem, že mě čeká moc dlouhý den a že budu muset nějaké kilometry oficiální trasy kvůli vlakové podmínce téměř jistě oželet. Pořadatelé mě však zastavili mnohem dřív, než jsem čekal, totiž už v 11:30. Z trasy závodnické etapy jsem v tu chvíli měl ujeto jen 95 km, ani ne polovinu.

Tak jsem si sedl do trávy, začal do sebe cpát různorodé potraviny z obchoďáku a byl smířený s tímto chabým počinem. Asi bych už jen dojel pár kilometrů do blízkého Limoges a odtamtud vlakem na další ubytování... Jenže pak jsem si řekl, že takhle to teda nenechám, že Mojí Tour přece nevěnuju tolik času a energie, abych se teď, když jsem v akci, vzdal šance na zbývající kilometry etapy. Věděl jsem, že na úplném konci by mě tato velká ztráta kilometrů žrala. Tak jsem to nechtěl nechat dopustit a šel do velkého risku.

Peloton kolem mě projel ve 14:30. Věděl jsem, že musím dát poslední vlak v Égletons v 19:54. Kdybych jel a nestihl ho, měl bych problém – obrovský problém. V důsledku by to znamenalo nemožnost být na startu následující etapy. Nebudu to vysvětlovat po šroubku, prostě bych nejspíš musel škrtnout příští den. Měl jsem cca 5 hodin času a věděl jsem, že mám před sebou cca 120 km náročného, kopcovitého terénu. Ještě jsem jednou zaváhal, ale pak už se do toho pustil – a to velmi odhodlaně.

Po pěti hodinách výkonu při hranici možností jsem tento závod vyhrál, svou roli jsem zvládnul – přijel jsem v 19:35, titěrných dvacet minut před limitem. Stačilo mít jen trochu horší nohy, protivítr, nějakou uzavírku... pak bych nepsal ve vlaku nadšeně denní report, ale seděl bych někde v Égletons na nádraží se slzami v očích. Bez ubytování a navazující etapy. To bych asi nedal, vynechat den by pro mě ztratilo smysl akce, těžko bych hledal motivaci pokračovat. Ale díkybohu jsem měl skvělé nohy a tato odvážná jízda mi pomohla zjistit, že jsem se pomalu blížících Alp nemusel tolik bát, že forma šla nahoru a byl jsem s to v sobě najít pořádnou sílu, když šlo do tuhého. Po třetí etapě, kdy jsem polomrtvý lezl z postele do čtvrté... úleva!

To, že jsem musel vynechat závěrečnou "smyčku" s vrchařskou prémií 2. kategorie – dělalo by to ještě dalších asi 20 km –, mé svědomí netrápilo. To jsem přijal jako daň za logistickou náročnost této a následující etapy – s tím se nedalo nic dělat, s tím jsem byl v pohodě.

13. etapa – Clermont-Ferrand / Murat (194 km - 4 340 v.m - 9 hod 48 min)

Etapu jsem načal s velikým překvapením. Po předešlé náloži a čtyřech hodinách spánku jsem se ráno probral a vyrazil lehce jakoby nic. Hned na úvod mě čekalo stoupání první kategorie a skoro jsem až nevěřil, že to šlo tak snadno. I následující pasáž s dalšími dvěma hodnocenými kopci mi šla, dostalo se mně pocitu, že to bude velká pohoda.

V prostřední části etapy však přišla delší klesavá pasáž a já nějak zatuhnul nebo co. Od té doby už to nešlo tak hladce, příliš se mi nechtělo točit, trochu jsem ztratil chuť. Každopádně jsem jel tak nějak rozumně, abych nebyl moc pomalý, ale taky abych zbytečně neplýtval silami.

Tentokrát jsem měl i štěstí, že mě karavana Tour dostihla až kousek před metou 25 km do cíle, takže jsem největší část trasy odkrojil pěkně ještě "zavčasu". Vlak ve 20:03 jsem stíhal, a tak jsem si po průjezdu pelotonu dopřál i úplný závěr této etapy až do samotné cílové brány. Na konec bylo pětikilometrové stoupání s průměrem 6 % – říkal jsem si, že takové parametry přece nejsou hodny 1. kategorie, ne? Pak jsem poznal. Poslední dva kiláky byly hrozivě prudké, mezi 12 a 16 procenty. To opravdu štíplo, kdo sledoval přenos v TV, asi byl rád, že byl jen na své sofě s kávou na stolku a zkušenost s tímto sklonem měl jen obrazovou.

Etapa jako celek nebyla pravůbec snadná – vytvořil jsem si nový rekord ve výškových metrech za den, přes 4 300. Ne však na dlouho.

14. etapa – Clermont-Ferrand / Lyon (203 km - 2 770 v.m - 9 hod 7 min)

Patřila rozhodně mezi ty jednodušší na téhle akci. To je se skoro třemi tisíci výškovými metry trochu k zaražení, ale je to tak. Letos byly rovinaté etapy v závodu tak tři čtyři, takže toto byl v kontextu zbytku itineráře přívětivý profil.

Okolo 150. kiláku jsem dostal menší hlaďák, ale brzy jsem to pořešil sladkostmi v první vesnici, tak se zase moc nestalo. Jinak se mi jelo dobře, první, náročnější část mi utekla rychle, jen mi už začínala vadit ta chladná zářijová rána. Jak bylo slunce nad obzorem, přes den stále peklo – loupal se mi nos i předloktí –, ale než vylezlo, bylo už dost chladno.

Přesně v polovině etapy jsem musel zastavit a počkat, až projede peloton. Nachomýtl jsem se u skupinky místních, co si jako většina tamních diváků dělala celodenní piknik. Je to tam taková tradice, oslava toho, že Grand Boucle vede přes jejich ves, městečko, město. Lidé od rána až do odpoledne sedí v křesílkách, pojídají, co napekli a připravili, popíjejí, klábosí. Oni jsou na to pyšní, že jim trasa vede okolo oken. Ti "moji" byli moc fajn, dostal jsem od nich červené vínko a trochu jsme prohodili řeč o Tour, závodnících z našich zemí, o mé cestě... Anglicky moc neumí, ale vždy se někdo najde, kdo vám na dotaz "Do you speak English?" odpoví tak měkce, nesměle "Little." Taky na mě přišel spánek, tak jsem si dal u krajnice dvacet.

Prostě takový klidný den, moc to nebolelo, nijak jsem nehnal a bylo krásné počasí. Po tomto dni jsem si mohl dopřát nebývalý luxus – dlouhý spánek. Dosud jsem na Tour mezi etapami ještě nespal víc než nějakých šest a půl hodiny. Tentokrát jsem si dal budík na 9:30.

Jo... o den dříve ráno jsem při balení nějak zapomněl na jednu pantofli, tak mi zůstala pár set kilometrů jinde... Původně jsem chvíli šel na večeři s jednou, ale připadal jsem si blbě. Tak jsem zahodil i druhou, jedna mi byla nanic. Nebylo mi to příjemné, pač jsem si nemohl dovolit podráždit si chodidla – pár desítek hodin jsem je ještě potřeboval plně funkční na výkon –, ale dalo se. Následující den už jsem měl možnost si koupit žabky nové. 

 15. etapa (1. část) – Lyon / Béon (115 km - 830 v. m - 4 hod 20 min)

V tomto případě jsem absolvoval vyloženě pohodlnou spojovací jízdu, krásná projížďka jen tak časoprostorem. Víc k tomu asi nemám co říci.

Ocitnul jsem se ale v bodu, na který jsem dlouho čekal a ke kterému vedla dlouhá cesta. Počínaje novým ránem pro mě měly začít asi nejtvrdší čtyři dny v mém dosavadním životě a mělo se ukázat, jestli sám před sebou dokážu obstát. Před startem jsem nečekal, že se v této fázi budu cítit tak dobře. Sil jsem měl dost, cítil se být v lepším stavu, než když jsem o dva týdny dříve vyřízený po přípravách vystupoval v Nice z letadla a měl na kontě nula kilometrů.

Na kopce jsem se těšil, sice jsem tušil, že to bude bolet, ale je to to nejlepší, co umím, takže jsem byl připravený se do nich vrhnout s odhodláním. Fyzická bolest je pomíjivá. Tahle akce pro mě byla náročnější víc psychicky než fyzicky. To bylo neustále něco k řešení... 

15. etapa (2. část) – Béon / Culoz (101 km - 3 100 v. m - 5 hod 42 min)

Během volného dne pro závodníky jsem dokončil druhou polovinu patnácté etapy. Jinými slovy to byl zřejmě nejvydařenější den, jaký jsem kdy v sedle kola zažil. Myslím, že jsem se ještě nikdy necítil takhle silný. Tři tvrdé kopce sice byly tvrdé, ale ne dost na to, aby mě dostaly do potíží.

První, Montée de la Selle de Fromentel (11,1 km, 8,1 %), byl asi nejnáročnější. Bylo tam i místo s dokonce 19% sklonem, což bylo to jediné, co mně dalo vyloženě zabrat. Jinak jsem po ránu využil dobře odpočatých nohou a nenechal se dostat do krize.

O druhém kopci, Col de la Biche (6,9 km, 8,9 %), jsem tušil, že bude z těch tří asi nejmíň náročný a vyplnilo se. Sice byl malinko prudší, ale zase kratší. A byl víc rovnoměrný, žádné úlevy a pak stěny. Po prvním stoupání mi bylo jasné, že tohle bude v pohodě a otázkou bylo jen to, jak se ty sesbírané dva tisíce výškových metrů podepíšou na výšlapu posledním.

Před Grand Colombierem (17,4 km, 7,1 %) byla patnáctikilometrová rovinatá šlapací pasáž, která hezky posloužila k protočení nohou a chycení nějakého rytmu. Tenhle kopec už jsem jednou jel, tudíž znalost mi byla výhodou pro rozložení sil. Těžší byla rozhodně první půlka, která byla příkřejší a hlavně kdy spalovalo silné vedro. Ta druhá byla mnohem víc schovaná v lese a byly tam i rovinatější pasáže. Cestou jsem dohnal týpka z Anglie, který si v nejtěžší části kopce zrovna procházel krizí. Našli jsme však společné tempo a chvíli jeli spolu. Já pak zastavil kvůli natáčení, ale po zbytek kopce jsem ho už nedohnal, protože on "našel nohy" a zbytek stoupání vyjel výborně.

Nahoře jsme byli oba spokojení, aby ne. Dali jsme si za odměnu zmrzlinu, protože jsme si to za tu vrchařskou práci mohli oba dovolit. Byl jsem možná i šťastný (co je to štěstí?) a moc, moc se těšil na další kopce a procenta.

16. etapa – La Tour-du-Pin / Grenoble (196 km - 3 590 v. m - 9 hod 42 hod)

Nechci být neskromný, ale nemůžu si pomoct – tato etapa mně prostě nepřišla těžká. Třetí, alpský týden Tour de France, 16. etapa a závěrečné stoupání 1. kategorie jsem jel na 70 % a broukal si oblíbené písničky. Snad jsem ani nevěřil, nechápal – děkuju!

17. etapa - Grenoble / Bourg-Saint-Maurice (234 km - 4 850 v. m - 12 hod 34 min)

Velmi, velmi tvrdá etapa. Na trase sedmnácté etapy byly dva výšlapy mimořádné kategorie a musím říct, že oba si tohle zařazení rozhodně zaslouží. Byly to dva nejtěžší kopce této Tour de France, které následovaly hned po sobě.

Začátek dne jsem neměl vůbec dobrý – prvních, rovinatých sto kilometrů se mi jelo dost blbě, vůbec jsem necítil tah. Naštěstí se mi síla se začátkem stoupání na Col de la Madeleine (17,1 km, 8,4 %) jakž takž vrátila. Bylo ale velké teplo a prvních 12 km, než jsem musel počkat na průjezd pelotonu, mi způsobovalo nepříjemné pocity... Vrchních pět kilometrů už šlo.

Na druhého velikána, Col de la Loze (21,5 km, 7,8 %), jsem se dostal až večer za soumraku/tmy a zprvu mi to celkem odsýpalo. Nohy točily hezky, bavilo mě to. Ale za Méribelem na posledních šesti kilometrech přišlo peklo. Neustále v 11 %, místy až 20% úseky, které byly po dlouhém dni prostě za trest. Nad horními stanicemi lanovky jsem výšlap dokončil kolem deváté večerní a měl jsem upřímně dost. Jsem si jistý, že kdybych se tzv. nechytnul a na Loze měl stejné nohy jako na Madeleine, nevyjel bych to. Pocit z této práce jsem měl ale super, toto byla tvrdá dřina na Grand Tour a pro ni jsem si přijel. 

4 851 výškových metrů za den je suverénně můj osobní rekord. Zajímavé je i to, že jsem si při sjezdu z Madeleine udělal - sice o málo, ale přece – rekord rychlostní: 75,8 km/h. To je mimochodem informace jaksi opačné povahy oproti té, že jsem během celých tří týdnů shodil 3–4 kg. To byla jistě spolupříčina toho, že se mi ve třetím týdnu jelo lépe než v tom prvním.

18. etapa – Bourg-Saint-Maurice / La Roche sur Foron (158 km - 4 370 v. m - 9 hod 30 min)

Poslední dlouhá horská etapa mně přinesla absolutně, ale absolutně odlišné stavy na jejím začátku a na jejím konci. Zdá se mi neuvěřitelné, co se může se sportovcem stát během několika hodin, ba skoro až desítek minut. Po předešlém nářezu jsem bohužel nemohl spát více než tři hodiny, a tělo mi tak ráno dalo jasně najevo, co si o tom myslí. Ačkoliv jsem vstával ve 4:30, moje nohy se probudily až v jedenáct. Nepřeháním.

Hned od startu mě čekal první dlouhý kopec, byl ohodnocen jako první kategorie. Teoreticky nebyl těžký – měl sice 16 km, ale všechno to bylo rovnoměrné stoupání jen v 6 %, což je sklon pro vrchaře začátečníky/mírně pokročilé. Nikde žádná stěna... Já se na tom ale trápil dvě hodiny. I když jsem jel do mírnějších pasáží, musel jsem tam mít nejlehčí převod, jiný bych nebyl s to utáhnout. Opakovaně jsem s nechutí zastavoval a zoufal. Věděl jsem, že v tomhle stavu neujedu 100 km po rovině, natož horskou etapu Tour. Myslel jsem na různé černé scénáře...

Pak, když jsem to ale dobojoval k vysněnému vrcholu, přišel trochu čas na zotavení. Na příštích kilometrech jsem do sebe v restauračních zařízeních nasoukal pořádné množství cukru v různých podobách. To mě zachránilo, po šesti hodinách od probuzení jsem najednou zapnul a během pár desítek minut se začal cítit plně při síle! A když píšu plně, tak to myslím zcela v absolutní hodnotě.

Neuvěřitelné, co jde provádět s lidským tělem. Další stoupání – a že jich nebylo málo – jsem vyhopsal v krásně rytmickém stylu, zase jsem se cítil nesmrtelný. Toho posledního hodnoceného, jako HC (mimo kategorie), jsem se už dlouho předem bál, ale nakonec to pro mě byl asi nejhezčí sportovně-výkonnostní zážitek, jaký jsem mohl získat. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych si vyloženě užíval cyklistické řemeslo v 15 % a usmíval se přitom, zatímco u toho jen symbolicky cítil námahu.

Následný sjezd do cíle jsem si nesmírně užil, padla na mě euforie z toho, že jsem všechna ta pohoří dal, s jednou jedinou čistě výkonnostní krizí, která se naskytla až tento den ráno. Myslím, že se mi dostalo hezkého zadostiučinění, že se vyplatilo vždycky makat a že se ty tisíce odtrénovaných hodin vrací.

19. etapa – Bourg-en-Bresse / Besancon (165 km - 2 130 v. m - 6 hod 36 min)

Etapa devatenáctá byla mírně zvlněná. Po lehce krkolomné vlakové přepravě ke startu mě tentokrát čekal pozdní výjezd – až ve čtyři odpoledne –, což logicky přineslo i pozdní dojezd. Byla to však jedna z nejlehčích etap ze všech. Dokonce jsem sám se sebou závodil a snažil se udržovat vysoký rychlostní průměr, i když to nebylo nutné.

20. etapa – Belfort / Mylhúzy (85 km - 590 v. m - 3 hod 38 min)

Na cílový kopec trasy časovky jsem se bohužel nedostal, smělo se tam pouze pěšky – a od toho jsem tam tedy nebyl. Dříve než v deset jsem se na místo nedostal, a to už bylo jednoduše pozdě.

Ale nijak mě to nežralo, oproti závodníkům mám z téhle Tour o pár stovek kilometrů a o pár tisíc výškových metrů v nohách víc, tak to beru v pohodě. V předchozích třech týdnech jsem si to kompenzoval. Nemohl jsem být všude, i tak jsem objel možná 95 % možného z oficiálního itineráře, což mě jistě těší.

Od paty stoupání na Planinu krásných dívek jsem dojel po své ose do Mylhúz, odkud mě čekala příjemně rychlá jízda v TJV do francouzského hlavního města.  

21. etapa (1. část) – Paříž / Paříž (70 km - 660 v. m - 3 hod 0 min)

Poslední den nakonec nebyl poslední, jelikož centrum Paříže bylo pro pohyb cyklistů vcelku logicky uzavřeno, a tak jsem se nemohl dostat na finální okruhy po Elysejských polích. Po všemožných oklikách okolo uzavřené slavné třídy a přilehlých ulic jsem dojel na dohled k Vítěznému oblouku a byl moc spokojený.

21. etapa (2. část) – Paříž / Paříž (18 km - 100 v. m - 49 min)

Až jeden den po oficiálním konci Tour de France jsem si mohl projet ikonická místa posledních kilometrů tohoto závodu.

Když jsem projel přes Place de la Concorde, zahnul po pravé ruce na Champs-Élysées a uviděl tu dlouhou kostkovanou ulici zakončenou Vítězným obloukem, nakrátko se ve mně cosi hnulo. Bylo to několik málo sekund, kdy mnou projel takový příjemný pocit, že jsem to opravdu dal, a pak to překvapivě rychle odeznělo. Začal jsem se soustředit na provoz, jako bych jel v naší Litomyšli po náměstí. 

Bylo to hezké, bezpochyby, ale ta skutečnost bytí v cíli dlouhé cesty nebyla nijak mimořádná, když jsem si uvědomil, že jsem tam byl úplně sám. Ti lidé okolo byli jen jakési dokreslené figurky do situace bez významu, jelikož význam mého snažení jim vůbec nebyl znám. Jako bych na Champs-Élysées byl osamocen, jako by všude bylo úplné ticho a nikdo ani neviděl, že tam jedu. Hledal jsem někoho, komu bych mohl říct: "Ahoj, hej, podívej, já jsem dojel Tour de France!", ale nikdo takový tam nebyl.

Tak to vnímala moje hlava, i když všude okolo probíhal nejsilnější humbuk prostředku dne. Přede mnou se zvětšoval Vítězný oblouk a došlo mi, že celá ta dřina nekončí euforií, ale prostě jen úlevným úsměvem a pomyslným odškrtnutím dalšího kroku v této mé práci. Těšil jsem se, že budu po těch letech přípravy dojatý, ale to se asi moc nekonalo. Dělat si fotku na samospoušť má do euforie poměrně daleko.

Mnohem silnější emoce než v srdci Paříže mnou procházely v situacích, kdy jsem řešil všechny ty otazníky, které se přede mnou objevovaly v předchozích dnech a já je musel nějak řešit. Ať už to byla tvrdá etapa s těžkými kopci, nebo nervózní improvizování, abych stihnul ten a ten vlak či tu a tu recepci, než zavře. Třeba ty pocity ani nebyly pozitivní, ale byly, existovaly, prostě jsem je silně vnímal.

Tyhle dílčí věci ve mně rezonují dodnes, a stále silně, ale do té zóny nadšení z dokončení celého úkolu nedokážu vstoupit jen já sám. Jediná skutečná radost je sdílená, toho zářijového dne jsem pochopil, že tohle ještě není konec, že jsem se ocitnul teprve v polovině cesty. Druhá polovina cesty probíhá v těchto týdnech a měsících, kdy z cesty stříhám film. Až ho dokončím, pak teprve budu moct klidně říct, že Moje Tour de France 2020 je u konce.

Kdybych cestu cíleně nenatáčel, snad bych si to mohl říct už pod Obloukem, ale takto jsem si sám dobrovolně vezl břímě, které je ve skutečnosti mnohem těžší než batoh, co jsem měl na zádech. Spadne ze mě až ve chvíli, kdy ti – které to, co dělám, zajímá – přijdou ve svém volném čase na sál zhlédnout dokument, jenž z cesty vytvořím.