Moje knihovna

cca 10 min

Až budu stár, počítám tak za mnoho let, možná o něco dříve, budu ji mít. Tak, jak ji již nyní nosím ve své hlavě. Budu mít svou knihovnu. Bude to knihovna zcela dle gusta mého, každý detail bude hrát s druhým. (Tedy detaily ještě promyšlené nemám, to se dovyřeší časem.) Má knihovna bude plná knih. Bude úplně, zcela, natřískaně plná knih. Bude tak plná knih, že bez fyzického zásahu, bez posunu regálu, nebude přítomný pobývající s to svým zrakem spatřit vlastní zeď za policí. Každý jeden centimetr čtvereční všech stěn bude ukryt za rozličnými vazbami, za svazky rozličných knih od rozličných autorů. Jen špalety snad budou mít povoleno být obnaženy. Tedy vlastně – přeci strop bude knihprostý, ale to se snad rozumí. Stěny, ty však budou mít postaveny předstěny z myšlenek zanesených do (papírové) věčnosti krásně moudrými lidmi. Tak to přesně bude – omítka ze Cervantese, Verna, Hemingwaye, Čapka, Němcové, Jiráska, Nerudy, Ferlingettiho, Balzaca, Rollanda, Kundery, Austenové, Stendhala, Dostojevského, Tolstého, Remarquea, Seiferta, Morgernsterna, Prousta, Lermontova, Puškina, Škvoreckého, Havla, Brechta, Becketta, Ginsberga... a nespočtu, nespočtu dalších... Kafky! Kafka, ten tam vezme místo zajisté, toho musím pročíst do poslední slabiky. (Slyšel jsem o chlápkovi, co přečetl Kafku kompletního najednou a skončil na adrese psychiatrické. To bych vlastně chtěl někdy taky zkusit.) Ale ať nerozpínám text více jen o pojmy neuchopitelné – zpět k věci. Má knihovna bude spíše menší, ale ne příliš. Nechci zdaleka mít knihovnu městskou, chci mít knihovnu pokojovou. Takakorátní. Bude čtvercového, případně obdélníkového tvaru. To se ještě rozhodne. Jistě nebude tvaru žádného jiného. Všechny knihy musejí být vidět najednou, musejí sdílet společný zorný úhel čtenáře příchozího – zpravidla tedy mé osoby. Regály s knihami budou vysoké, určitě vyšší než dva a cosik. Poslední řada knih bude i pro člověka nadstandardně urostlého nedosažitelná. (Já si to vytopím, čtenáři, to mi věřte.) Pro sejmutí knih z vrchu bude třeba užít posuvné schůdky. Regály budou dřevěné, to se ví. Mám rád dřevěné kusy čehokoliv. Tedy ano, pod nohama přítomného budou praskat dřevěné parkety. Uprostřed místnosti bude nějaký decentně vzorovaný koberec, barvy ještě vyberu, a na něm bude dominanta. Pokud nyní opomenu samotné knihy všude okolo, srdcem prostory bude veliký, masivní dubový stůl, přesně v geometrickém středu. Ten bude mým tvořivým útočištěm, když se zrovna rozhodnu hodnoty ne pouze konzumovat, nýbrž i sám vytvářet. Neměl by být nikdy prázdný. Na pravé straně od židle bude lampa dnešního, respektive soudobého typu, ale jako alternace bude v záloze připravena i lampa petrolejová. Bytelný stůl bude dostatečně prostorný, abych na něm mohl pracovat s rozloženými archy v klidném, přehledném komfortu. Myslím, že na stole nebude žádná moderní technika, konkrétně počítač. Žádný displej v této oáze staronormálnosti, místnosti pro zastavení se, vydechnutí a nadechnutí. Nechci ho tam, kéž se ubráním, odolám. Co tam však zajisté bude, to je psací stroj. Chci ho používat. Ne pravidelně, ale někdy jistě. Třeba na první verze textů při procesu. Pro přepis rukopisů. Představuji si již nyní nahromaděné stohy papíru, ať už popsané mým neumělým leváckým písmem (ale jsem hrdý levák), nebo vyťukané na stroji. Budu je odkládat asi doleva. Osobní korespondenci – té vyčlením neděle – budu ukládat do šuplíku (jednak příchozí, jednak koncepty odchozí). Doprostřed stolu, na dosah ruky před sebe, umístím sestavu nějakých prima švýcarských per – a ostatně celou výbavu pro potřeby psaní i kreslení. Atmosféru místnosti bude mít na starosti gramofon. Ten bude mít svůj vlastní stolek, kdesi v koutě poblíž police s vinyly vetknutými mezi desítky a stovky okolních knih. Když zavřu oči, už teď docela dobře slyším, jak se přehrává deska The Joshua Tree od U2. Důležitá věc – francouzské okno. Nebyl jsem úvodem zcela upřímný, ony knižní stěny nebudou tak úplně čtyři, ale spíše tři a půl. Okno bude směrem na jih, snad, případně na západ. Akceptoval bych i východ, sever nikoliv. Přesně mezi středovým pracovním stolem a sklem bude, rovněž na decentně vzorovaném koberci, umístěno pohodlné kožené křeslo. Tak pohodlné, že se mně z něj nebude chtít odcházet pro novou knihu. Což ale vždy udělám. V něm budu číst. Nesčetné hodiny, někdy více, někdy méně – ale pravidelně až do konce svých dní. Někdy ale dílo či dílko zaklapnu a budu hledět z okna a přemýšlet o životě. Nebo jen tak poslouchat hudbu. Na každý pád, vždy budu mít na dosah ruky konferenční stolek s lahví... třeba koňaku.

Těším se, až bude vycházet či zapadat slunce, až bude padat listí, až bude sněžit, až bude dout vítr, až budou padat kroupy. Jen si to představte – otevřete si Edgara Allana Poea, nalejete si něco ostřejšího, do okna začne bubnovat déšť, tu a tam uhodí blesk a zahřmí – a pustíte se do prvních stránek Zániku domu Usherů... Nechci toho v životě moc, ale toto chci jako sviňa. Jednou, jednou. Bude.

Středa, 31. 5. 2023, 0:50 hod.

Hostimil, Brno