Míro, dej si góla!

cca 5 min

Hradec nad Svitavou 1:6 Janov 

hráno 2. června 2018 – psáno 5. srpna 2018 

K sepsání tohoto článku jsem se dostal ještě později než Jiří Krampol k pointě svého vtipu, což věru není zrovna lichotivá vizitka. Snad mi ctěný čtenář mé zatmění odpustí. Postavím se k věci čelem a nebudu toto zpravodajské ztroskotání svádět jen na plný diář. Pravdou je, že kdyby mi někdo daroval knihu o tom, jak se zbavit prokrastinace, nejspíš bych si ji odložil na jindy... Z mlžného oparu vzpomínek na zápas z kraje června se pokusím vylovit pár smysluplných vět, které by pokud možno pravdivě vykreslily události 24. kola, jež se v Hradci nad Svitavou odehrály.

Vstup do utkání jsme měli znamenitý. Běžela teprve šestá minuta, když si Míra Wejda udělal dobrý den z obránců při levé lajně hřiště a předložil více než zajímavou nabídku Honzovi Boháčkovi do malého vápna. Útočník jeho zkušeností neměl žádné potíže s dopravením míče do soupeřovy sítě, aby zklamal nejen vyšachovaného brankáře.

Rusovlasý Míra Wejda, zvaný též Kory (když je hodný) nebo Koroz (když není hodný), ráno vstával evidentně správnou nohou, neboť ten den byl jednoduše při chuti. Ve 25. minutě si svým šikovným průnikem vysloužil pokutový kop a následně ho sám bezpečně proměnil – po levé ruce doleva nahoru. Penalty v jeho podání jsou vždy symbolem jistoty i razance. Ovšem s tím dodatkem, že víc než v zápasech, kdy je kope vzácně, se takhle projevuje spíš na trénincích a sedmiboji Vaška Boštíka. Tentokrát však dostal šanci i v soutěžním mistráku. V poslední fázi sezóny tak konečně dal svůj (teprve) druhý gól. A to muselo dojmout zejména jeho patrona ze stráně.

Podobně jako slova "with or without you" nezní od nikoho jiného na světě lépe než od Bona nebo "kampaň" jako od Andreje Babiše či "gól" jako od Roberta Záruby, tak nikdo jiný neumí z okresních ochozů tak krásně vybarveně, libozvučně zvolat: "Míro, dej si góla!" jako náš skalní příznivec Jaromír Prchal. Vždy to tak rezonančně projede areálem, jako když o sebe třískneš dvěma lešeňovkami. Zápas za zápasem, měsíc co měsíc, rok co rok. No a konečně bylo jeho životní přání zase jednou vyslyšeno. Konečně! Jaromír vydržel a po téměř celosezónním půstu se zase dočkal tolik vzývaného balzámu na jeho fanouškovskou duši. Ach – klik, splněno.

Korymu to ale musel přát každý. Za to, kolik černé práce odvádí pro tým, na kolika gólech se jinak podílí.

Do konce poločasu se dokázal prosadit ještě Vláďa Novotný, aby zvýšil na uklidňujících 0:3. Z akce, na jejímž konci stál, si už ale po tolika týdnech nepamatuju zhola nic. A nebudu se ani mučit tím, abych z paměti vydoloval jakýsi nejistý útržek, protože to si dřív začneme u táboráku zpívat písničky Vlasty Horvátha, než bych si na něco vzpomněl. Jsem majitelem jenom té informace, že to bylo ve 38. minutě.

Zdánlivý mladší bratr Lewise Hamiltona  se radoval i po výměně stran, v 66. minutě. Vláďa totiž zakončoval akci, jejíž kostrou byl křižný pas Patrika Bureše na zadní tyčku. Třiadvacetiletý záložník si připsal svůj druhý gól odpoledne a zároveň sesadil domácí šance na body do roviny pouhé teorie.

Tím spíš, že o čtyři minuty později se gólu dočkal i střídající Mára Hájek, který do odkryté brány uklidil předchozí střelecký pokus Patrika Bureše.

A aby toho nebylo málo, de facto hned potom se druhým, krásným gólem do vinglu blýskl Honza Boháček. Volný přímý kop v jeho podání byl něco jako recept z kuchařky pro pokročilé, protože ukázal přesně to, co je v takové situaci potřeba – ideální techniku, směr, výšku i razanci. Zkrátka parádní kousek bez umělých sladidel. Kopy přes zeď jsou, zdá se, jeho oblíbeným zákuskem. 0:6.

Na závěr ale můžeme mluvit i o škodě v podobě jediné hradecké branky, kterou jsme inkasovali v úplně posledních vteřinách hry. Korekce stavu na konečných 1:6 znamenala slabý škraloup na pestrém brankovém koktejlu, který jsme si v tomto venkovním zápase namíchali. Jinak jsme prokázali, že papírová role favorita nás nijak nesvázala, a potvrdili jsme ji zaslouženým vítězstvím.