Maturita napočisto
Zápis snu z neděle 23. 4. 2017
Čeká mě další maturita! Nejsem navíc sám, myslím, že se Na Rychtě schází skupina našich fotbalistů. Pája Záleský už všem ostatním gratuluje ke splnění. Jedná se jen o krátkou slohovku. Já ještě zatím sedím na chodbě a přezouvám se u toho. Jsem ze všech poslední. Když vcházím do místnosti, najednou se ocitám v našem obývacím pokoji. Dostávám papír a píšu. Píšu lžící (!), protože propisku nejdřív nemám. Mám na příběh, o kterém jsem věděl, že ho budu vyprávět, patnáct minut. Po chvíli mně mladá žena, která si zatím něco dělá, oznamuje, že už jsem v druhé půlce. A já mám sotva pár vět! Tak rychle beru čistý papír a rovnou píšu zrychlenou, finální verzi mého cyklistického tréninku, kdy jsem vjel do strniště, píchnul obě kola a šel několik kilometrů pěšky zpátky domů. Když mám pocit, že se blíží konec, tak se na něj raději zeptám. Odpověď zní: jedna minuta. Rychle proto ještě doplňuju ponaučení, aby ta práce měla hlavu a patu. Myslím, že to za moc nestojí – je to krátké, naškrábané, celou dobu mě vyrušoval nějaký chlápek u počítače, který si pouštěl hudbu! Slečna hodnotitelka si esej bere do rukou a začítá se. Zařízne mě, anebo tu maturitu udělám?
(procitnutí)
Zvláštní je, že ke konci už jsem si uvědomoval, že jsem v polospánku a že to je jen sen, ne skutečnost. Stejně jsem se ale rozhodně snažil úplně neprobrat, abych tu slohovku dopsal a zkoušku udělal.
23. 4. 2017, 8:35