Kypr, rozdělený kočičí ostrov

17.02.2021

cca 20 min


Svižná reportáž pojednává o pětidenním čundru na malém ostrovním státě ve Středozemním moři.

Naše výprava čítala 8 členů a konala se na konci října roku 2018. S sebou jsme si vezli karimatky, spacáky a stany, protože přespávat jsme chtěli výhradně v přírodě. Další představu o využití volného času jsme však měli víceméně takovou, že nebudeme nic moc plánovat a navštívíme ta místa, která nás nějakým způsobem osloví až tam.

Po tříhodinovém letu z polského Krakova do tamního letoviska Pafosu jsme si půjčili dvě auta a s nimi v příštích dnech projeli řeckou, západní část ostrova, končící na úrovni měst Larnaka a Nikósie (Lefkosia).

Pro řidiče byl malým oříškem volant na pravé straně auta a jízda vlevo - Kypr byl totiž do roku 1960 kolonií Velké Británie.

První den jsme strávili v nejbližším pafoském okolí.

Prošli jsme si centrum města, poprvé ochutnali místní kuchyni a začali vymýšlet, kde bychom mohli rozbalit stany na noc. Večer jsme našli příhodné místo na pláži a po klidném posezení u vody si popřáli dobrou noc.

Ale. V nevině šumějící noci jemného příboje se absolutně změnilo počasí. Přepadl nás nepříčetný liják, což byl dost výrazný budíček. Brzy jsem přišli o všechny naděje, že je to jenom přeháňka. Vichr strhal stany a rychle nás donutil v myšlence přespání v nich kapitulovat. Úplně promoklí jsme se skrz proudy vody valící se úzkými průchody k pláži museli vyškrábat k parkovišti a schovat se do aut, kde jsme nakonec většinu první noci strávili.

Skutečný fór je ale v tom, že ta pláž, kde jsme hlavy složili, není jen tak nějaká. Jde o Afroditinu pláž, což jsme po příjezdu pozdě večer nějak... nevěděli. My jsem tušili, že jsme někde u ní, ale že se nám za tmy dostalo až takové přesnosti...

Afroditina skála
Afroditina skála

Takže jsme kempovali na docela posvátném místě, kde se podle pověsti Afrodita, bohyně krásy a lásky, z mořské pěny zrodila. Kdyby nás nepřepadla ta průtrž, nejspíš bychom ráno ze stanů vylezli přímo mezi první dopolední turisty. 

Na místo brzy přijela skupinka zřejmě místních žen a vykonala květinový ceremoniál na počest známé bohyně.

To byla z pohledu uctivosti k místu poměrně obrátka oproti mému ceremoniálu večer. Ano... pochcal jsem a při čistění zubů poplival Afroditinu skálu... Se omlouvám, nemyslel jsem to nijak špatně. Já nic, já Čech.

Zasmáli jsme se naší úvodní příhodě, dopoledne na sluníčku usušili promoklé oblečení a vyrazili za poznáním dál. Druhý den jsme cestovali po jižním pobřeží směrem na východ k městu Lemesos (Limasol).

Lemesos
Lemesos

Pro další nocleh jsme se přesunuli do vnitrozemí, abychom se přiblížili hlavnímu městu Kypru, které jsme následujícího dne měli chuť navštívit.  

Hlavním městem státu je Nikósie (Lefkosia) a zajímavostí je, že jí prochází státní hranice! Východní část ostrova si totiž nárokují Turci.

Tedy nejen Nikósie, ale i ostrov jako takový je rozdělen na řeckou a tureckou část. Když jsme vstupovali do turecké části, museli jsme projít regulérní hraniční kontrolou. Mezinárodně však žádná nezávislost nikoho na nikom uznána není, ty vztahy jsou tam trochu na levačku... Celý ostrov je oficiálně Kyperská republika.

Kypr je zemí koček. Je jich tam velká spousta a ve městech žijí bez problémů tak nějak v souladu s lidmi. 

Musím říct, že z celého výletu na mě největší turistický dojem udělala turecká část Nikósie. Atmosféra místa byla silná, exotika mně dýchla do tváře přesvědčivě.

Byli jsme navštívit dvě mešity. Pro vstup do nich muslimové vyžadují umyté bosé nohy, dlouhé nohavice a pro ženy navíc platí i to, že musí mít zahalené vlasy.

Překvapilo mě, že centrum města je relativně hezky udržované, ale jakmile jsme se dostali trochu mimo něj, jeden oprýskaný dům střídal druhý.

předvolební kampaň připomínala spíš vývěsky hledaných zlodějů na Divokém západě...
předvolební kampaň připomínala spíš vývěsky hledaných zlodějů na Divokém západě...

Nové ráno bylo lehce nepříjemné, jelikož na nocleh jsme se přesunuli do větší nadmořské výšky. Byť přes den bylo ve Středozemí i v říjnu velmi hezky, noci na výše položených místech měly příchuť podzimu.

Mimochodem v týdnu před naší návštěvou byly na ostrově takřka třicítky, my jsme si vybrali ty dny, kdy se trochu ochladilo, a v týdnu po nás už šly teploty zase hodně vysoko.

Velmi rádi jsme ráno vyšplhali na nejvyšší kopec v okolí a na sluníčku se nahřáli. Naše výprava se bez váhání shodla na tom, že poslední noc už strávíme zase někde při pobřeží. 

"Erik sa šmýká na klzáku" - máme rádi slovenštinu
"Erik sa šmýká na klzáku" - máme rádi slovenštinu

Do denního programu jsme dosadili návštěvu nejvyšší hory ostrova, která nese jméno Olympos. Její vrchol je 1952 metrů nad hladinou moře.

Na závěr jsme se na pláži probudili do krásného slunečného dne. Největší benefit na plážovém stanování je bez debat výsostný první ranní pohled ze stanu ven.

Rozlučkovou neděli jsme strávili kousek od letištního Pafosu a vypadalo to tak, že jsme se vykoupali v moři a pak si dali poslední túru přilehlým kopcovitým terénem.

Zpáteční let se vyvinul vskutku zajímavě. Na začátku nám sice kapitán nabídnul krásný pohled na Istanbul, ale nakonec jsme zažili málo vídaný manévr.

průliv Bospor v centru Istanbulu - z tohoto pohledu nalevo od něj, blíže k nám, je Asie, napravo od něj, dále od nás, je Evropa
průliv Bospor v centru Istanbulu - z tohoto pohledu nalevo od něj, blíže k nám, je Asie, napravo od něj, dále od nás, je Evropa

V Krakově byla velice hustá mlha. Už jsme sice přistávali a byli doslova pár desítek metrů nad ranvejí, když v tom pilot na poslední chvíli zvedl letadlo vzhůru a přistání pro naši bezpečnost zrušil. Zřejmě přistávací plochu vůbec neviděl...

Tak jsme letěli do 300 km vzdálené Varšavy, kde už bezpečně dosednout bylo možné. To, co jsme nečekaně letěli patnáct dvacet minut, jsme ještě v noci jeli autobusem nazpět do Krakova pět hodin.

Zvídavým lidem Kypr rozhodně můžu doporučit, teplomilcům dvakrát tak. Je to destinace vcelku po ruce, letí se tam 3 hodiny, což je tak stejně času, jako kolik typizovaný člověk denně prozevlí... Jen snad bacha na ty silnice. Ze začátku to pro mě byl trochu nezvyk. Hlavně při přecházení křižovatek si vytvoření automatismů - odkud vlastně očekávat auto - může dát trochu na čas. Jazykové bariéry se netřeba bát, ovládáte-li bazálně angličtinu. Alespoň tedy ta řecká část je kompletně dvojjazyčná, od dopravních značek po jídelní lístky je vše v řečtině i angličtině.