Kolem Česka 2019

24.01.2021

cca 60 min


Třetí cesta po naší republice byla v přípravě na Tour de France klíčová. Kromě další haldy kilometrů, co mě zásadně posunuly dál, jsem nasbíral i několik kiksů - ovšem ty byly velice důležité. V komplexním pohledu na věc byly všechny ty problémy ze všech dosavadních cest po ČR to nejlepší, co se mi mohlo stát. Ačkoliv jsem potíže sám cíleně nevyhledával, kdyby se mně nestaly, jen těžko bych byl na TdF zcela připravený. Prošel jsem si snad všemi riziky, které na mě při tomhle způsobu cestování mohou číhat, a získal nedocenitelné zkušenosti, jak nekomfortní situace řešit.

Pokud jde o fyzickou výkonnost samotnou, tak při této cestě jsem se konečně dostal do bodu, kdy jsem si řekl, že už na to mám, že už vím, že jsem reálně schopen se o Grand Tour pokusit. V textu se k tomu bodu dostanu.


1. etapa - Janov / Švýcárna (164 km - 3 580 v.m - 7 hod 48 min)

Pověstné dlouhé měsíce čekání nakonec nebyly tak dlouhé a najednou tu bylo ráno s velkým R. Ráno výjezdové. Bohužel jsem vyrazil s tříhodinovým zpožděním, takže hned první den to měl být nejen boj s výškovými metry, kterých jsem si do cesty naházel tři a půl tisíce, a s počasím, ale i s časem.

Letní horka mi většinou nevadí, ba naopak, ale tentokrát byl problém v tom, že jsem si vybral první takové po velice dlouhé době. Vůbec jsem nebyl aklimatizovaný, což výrazně přispělo nastalým problémům.

Prvním opravdu náročným výšlapem byly po sto kilometrech Dlouhé stráně, které mě v tom počasí v podstatě vypnuly. Tentokrát jsem se k horní nádrži vydal po příkřejší cestě z Loučné nad Desnou a musím říct, že ta je opravdu ničivější než ta z druhé strany, již jsem testoval o rok dříve. Nejprudší úseky jakoby neměly konce, za zatáčkami jsem toužebně vyhlížel zlomy, ale ty si dávaly nechutně na čas. K vrcholu jsem se vylámal se značným sebezapřením.

Po sjezdu jsem začal pociťovat náběhy na křeče. Při okamžitě navazujícím stoupání na Červenohorské sedlo jsem musel hned z kraje zastavit a nějaký čas posedět u svodidel, abych svaly uklidnil. To mi bylo opravdu nepříjemně, vlastně jsem byl naštvaný, a stále víc jsem vzpomínal na loňský den číslo jedna, kdy jsem v podobných podmínkách taky trpěl.

Můžu hovořit o štěstí, že krátká pauza a rozumný způsob šlapání v nejkritičtějších chvílích pomohly k tomu, aby mě naplno nepostihla křečová krize. Stejně už jsem ale byl řádně prošitej, už dlouho jsem se na kole necítil takhle na pokraji sil.

Posledních 50 km byla otázka krystalické vůle. Moje palivo bylo vědomí, že tomuhle projektu věnuju tolik energie, že možnost krácení trasy nebo jiná omezení hned po vyjetí vůbec nepřicházejí v úvahu. Do Karlovy Studánky pod poslední dlouhé stoupání jsem dojel za soumraku, gumový, bez energie.

Celá etapa pro mě byla tak těžká, že na finálních devíti kilometrech k Pradědu jsem i zastavil a bez nejmenšího podráždění ega si dal chvíli na vydýchání. Uvědomil jsem si, že udělat si pauzu v kopci kvůli výkonnosti prostě není ostuda. Když je člověk za limitem, tak jdou někdy za čerstva stanovené hrdinské zásady mladého atleta stranou.

Na chatě Švýcárně mě přivítal opilý domácí, jenž na mě trpělivě čekal s přítelem pro dlouhou chvíli na kus řeči a slivovicí, takže jsem měl milé přijetí. Abych to vysvětlil - měl jsem se ubytovat do 19:00, ale přetáhnul jsem to do půl desáté. A za tu dobu už se dá ledacos polknout. Pozdě večer mi skvělý rozjařený vrchní natočil pivo, ohřál zelňačku i fazole a popovídal si se mnou o nástrahách prvního dne. Byl jsem plný tolika dojmů a mohl jsem je hned sdílet s někým, koho mé strastiplné předchozí hodiny zajímaly, byť si ráno pamatoval možná jen "Díky, dobrou noc."

Začal jsem velice, velice tvrdým dnem. Jedním z nejtěžších vůbec, jaký jsem kdy v sedle kola zažil. Byl jsem polomrtvý a zvědavý, co se mnou dnešek udělá zítra. Usínal jsem v rozpacích.

Dlouhé stráně
Dlouhé stráně
Červenohorské sedlo, strč do mě a spadnu
Červenohorské sedlo, strč do mě a spadnu

2. etapa - Švýcárna / Ostrava (258 km - 2 570 v.m - 10 hod 24 min)

Druhá etapa byla předlouhá, táhla se jako Krampolova anekdota, ale byla o to zajímavější a nabitější.

Probudil jsem se do ní s pocitem bolesti lýtka, což byla daň za dehydrataci z předchozího dne. Vyprahlé tělo dostalo dost velkou šlehu, a protože jsem neměl prostor pro delší, kvalitní spánek, regenerace před druhým dějstvím nebyla ani zdaleka dobrá. Naštěstí už jsem za život něco natrénoval, takže jsem měl potřebný kredit na to, abych vyjel.

Praděd
Praděd
Úryvek z konverzace dvou dam na pokladně: "Ten mladik je štihly jak laň. Přez něj vidim aj ven."
Úryvek z konverzace dvou dam na pokladně: "Ten mladik je štihly jak laň. Přez něj vidim aj ven."
Ostrava
Ostrava

Na úvod jsem si doplnil rest a dorazil na nedaleký vrchol Pradědu. Etapu jsem si tak vědomě o pár kilometrů prodloužil, ale v té celkové vzdálenosti byly ony čtyři kilometry vskutku zanedbatelným přídavkem. Bylo to tam pěkné, ale podíval jsem se na hodiny a řekl si, že už je nejvyšší čas sklesat do poněkud nižších letových hladin. Deset pryč a z té štreky jsem měl za sebou jen 1,5 %. 

Zase jsem musel řešit problémy s časem, přenesl jsem si do druhého dne určité manko, jelikož aspoň něco jsem naspat potřeboval. Pauzy jsem celý den musel minimalizovat a doufat, že nezvykle bohatou kilometráž bez delších zastávek vydržím. Jedno z krátkých zastavení jsem měl v Opavě, když jsem se zčistajasna ocitl v centru pozoruhodné situace:

Oddychoval jsem na schodech před divadlem a najednou přišel chlápek, přisedl si a dali jsme se do řeči, protože on vyloženě chtěl. Vlastně to byl spíš jeho monolog o víře a Ježíšovi. Na závěr projevu se za mne pomodlil, aby mě bůh opatroval na cestě, kterou podnikám. To proto, že bůh mě miluje za to, jak jsem k němu otevřený a kolik jsem pro něj prolil krve. Pán o mě zjevně věděl víc než Facebook. To se stalo, zatímco se k nám šouravě přiblížil muž s nemytým vzezřením značící absenci střechy nad jeho domovem. Řekl jen "Zaiju Babiše a Zeaa" a odešel. Tohle zažít Samuel Beckett, začal by se slzami v očích skákat metr do vzduchu...

Dlouhá jízda si žádá spoustu energie, kterou musíte tělu pravidelně dodávat. Stalo se mi ale, že jsem tuto povinnost zanedbal, situaci podcenil. Hlaďák je vedle protivětru, hmyzu a zamindrákovaných řidičů největší nepřítel cyklisty a jen na poslední chvíli jsem ho odvrátil. Rezervu z Bohumína jsem do sebe totiž dostal už dávno a tělo najednou potřebovalo víc šťávy, než jsem odhadoval. Dosud se mi totiž jelo vcelku pěkně, což mě falešně uklidnilo, a v té pokročilé fázi se organismus najednou přihlásil ráz naráz. Havířov pro mě byl záchytný bod na hraně - ještě pár kiláků a bylo by mi úzko.

Zbývalo mi pozdě večer už jen několik kilometrů, etapu jsem začal považovat za hotovou, když vtom... Faktor tma, faktor slábnoucí baterie v čelovce, faktor neoznačená rekonstrukce, faktor únava po 10 hodinách šlapání a hlavně faktor Ostrava, město, co se s nikým nesere, daly dohromady - nehodu. Prostě jedete a už chcete být v cíli, ale v momentě máte nohy výš než hlavu, nic vás nevaruje... Bohužel jsem neměl to štěstí, abych popřel fyzikální zákony, takže ta 30 čísel vysoká kláda napříč stezku mě katapultovala přes řídítka přímo na hlavu a loket.

Hned jsem si vzpomněl na onoho chlápka z Opavy, co mi o pár hodin dřív říkal, že bůh mě miluje za to, kolik krve pro něj proliju. Tohle by nevymyslel ani Čtvrtníček.

Délka druhé etapy byla opravdu prověřující, po 407 a 300 km to byla třetí nejdelší vyjížďka v mém životě. Nepříjemné bylo opět počasí a pak ten zpropadený stres z toho, že nestíhám. Nejlépe se mi paradoxně jelo až posledních 50 kilometrů, protože už ustoupilo vedro, které vysávalo. Konec hodnotím určitě lépe než začátek, což se může v této kilometrové dotaci zdát překvapivé, ale je to tak. Teda až na ten touchdown, to se nepovedlo.

Byl jsem plný tolika dojmů, dorazil jsem někdy o půl jedenácté, nacpal se a hlava mi pořád jela. Nebyl jsem s to kvůli tomu usnout, zadařilo se mi to až kolem druhé hodiny v noci. A budíček? Šestá ranní, takže asi tušíte, jak to bylo s regenerací.

Havířov
Havířov

3. etapa - Mosty u Jablunkova / Frenštát pod Radhoštěm (148 km - 2 340 v.m - 6 hod 39 min)

Pokračoval jsem třetí etapou, která rozhodně nebyla odpočinková. Zase mě čekal den, kdy jsem musel makat, vrátil jsem se do hor - Jeseníky vystřídaly Beskydy. 

Tentokrát jsem měl velmi pohodlné otevírací kilometry, protože přes Jablunkov, nejvýchodněji položené město v ČR, a ještě kus dál, se silnice svažovala. V centru města jsem při kratičké zastávce slyšel výhradně polštinu, zajímavé.

V rámci téhle etapy jsem si trochu poupravil představu spojenou s pojmem velký, protože Třinecké železárny jsou areálem, kde bych se tedy nechtěl ztratit doprovodu - to je město ve městě.

Lysá hora spolehlivě prověří. toto stoupání si rozhodně zaslouží respekt i pokročilých cyklistů, moc lepších tréninkových kopců v naší zemi asi není. Některé sklony můžou být zákeřné, jednociferné vyjádření rychlosti je něčím, s čím se musí počítat. K mé spokojenosti se mi jelo znamenitě, cítil jsem tu správnou sílu v nohách a poprvé od výjezdu jsem si připadal jako silný jezdec. Příjemně se zatáhlo, ochladilo a konečně mě nějaký kopec opravdu bavil. 

Po sjezdu, v údolí okolo Frýdlantu nad Ostravicí, jsem sledoval, jak Lysou obklopuje temnota bouřkových mraků. Sotva o hodinu jsem unikl nečasu s hromy a blesky, jež vrchol pohltily. Tmavá plachta se začala zvolna převalovat přes celou viditelnou část pohoří, hodně bouřilo a já se vážně obával, že smyčku na Pustevny budu muset z bezpečnostních důvodů zrušit.

Naštěstí jsem ale měl na úseku před sebou informující prarodiče, a ti mě zpravili o tom, že Pustevny jsou mimo epicentrum. Tedy volba byla okamžitě jasná - jedu, blesky nehrozí, měl jsem vjet jen do přicházejícího deště.

Tyhle letní vyjížďky s teplým deštěm mě nesmírně baví! Škoda, že jich do roka absolvuju většinou jen pár. Stoupání jsem si ve sprše, která se v horní části bohužel vypnula, hodně užil.

Zprávou č. 1 této etapy bylo to, že jsem do cíle konečně dojel za světla, což nebyl vůbec žádný krok pro lidstvo, ale byl to velký krok pro mě. Zprávou č. 2 bylo to, že mi cyklistika začínala velmi chutnat a dostával jsem se do jezdecké pohody.

Úvodní triptych etap hodnotím jako velmi náročný. Systém kolo-postel-kolo-postel ve stresu, že jsem někde měl být před dvěma hodinami, se ale nedá vydržet přes 2 týdny, maximálně pár dní. Bylo mi jasné, že z tohoto úhlu pohledu musím zvolnit.

Trochu jsem trpěl na bolest obou zápěstí, což bylo při jízdě nepříjemné při brždění, ale jinak bylo vše OK a těšil jsem se do dalších etap.

Pustevny
Pustevny
Mosty u Jablunkova. Doufal jsem, že ten medvěd bude jediný, kterého ten den na cestě potkám. Zase tak zajímavý tenhle blog být nemusí.
Mosty u Jablunkova. Doufal jsem, že ten medvěd bude jediný, kterého ten den na cestě potkám. Zase tak zajímavý tenhle blog být nemusí.
Lysá hora
Lysá hora
Hladké Životice
Hladké Životice

4. etapa - Valašské Meziříčí / Uherské Hradiště (166 km - 2 140 v.m - 7 hod 34 min)

Etapa dle propozic středně obtížná, však vybral jsem si špatný den. Dobré pocity na konci třetího dne vystřídaly pocity zlé na začátku dne čtvrtého. 

15% začátek etapy ve Valašském Meziříčí jsem si moc neužíval, okamžitě jsem byl zahlcený. To opravdu nebyl stav, který bych chtěl mít už v první třetině celé cesty, byl jsem konsternován! Jeden kopec za Valmezem jsem jel i rok předem a úplně jsem cítil, že ho jedu mnohem pomaleji, než před jedenácti měsíci. Prvních 30 km jsem si vyžral, měl jsem pocit, jako bych jel předposlední den. 

Ale ve správnou chvíli, když jsem se ve Viganticích v hospodě vzpamatovával z nastalé situace, mně přišla SMSka od jistého statného janovského fotbalisty: "Přestaň žrat a koukej makat" (používám sledovací funkci LiveTrack). To mě nakoplo a po zbytek dne to bylo přece lepší. Díky, Kubo, za takový pozdrav, opravdu mi pomohl!

Problém toho dne byl kromě dočasné ztráty formy i v protivětru, příroda nespolupracovala. Když jsem konečně neměl jazyk na vestě z vedra, tak pro změnu tohle. Příjemné ale na druhou stranu bylo to, že jsem, kromě jednoho telefonátu, nemusel nic řešit organizačně. Čas mi vycházel a měl jsem aspoň čistou hlavu - konečně.

Do penzionu v Uherském Hradišti jsem přijel ne zcela šťasten z průběhu dne, ale madam na recepci, která projevila větší než malý zájem o mou cestu, mě hned potěšila. A to jsem se spíš bál, že mi bude spílat za to, že jedu o hodinu později, než jsme se domlouvali - na recepci čekala jen kvůli mně, jedinému příchozímu dne.

Po etapě jsem měl vítanou možnost dát si točené pivko u živé hudby. Volba podniku k posezení byla velmi jednoduchá, prostě jsem vyšel do ulic a šel směrem, odkud se mi do uší linula muzika. Musím však říct, že toto mě v Hradišti pravůbec nepřekvapilo, při plánování trasy jsem si říkal, že by v těchto končinách mohlo k něčemu podobnému dojít. 

Uherské Hradiště
Uherské Hradiště

Na těchto akcích mě hodně baví i to, že když dojedu do města, které ještě neznám, tak ho po etapě můžu prozkoumávat. Když nespím u někoho známého, po dojezdu dám rychlou sprchu a hned za sebou zabouchávám dveře, abych si šel projít okolí. I toto je efektivní způsob, jak si udržovat motivaci ke šlapání po celý den. Když spojíte sportovní výkon s poznáním, nastává kombinace win-win. Je velmi důležité se na každý další den těšit.

Tentokrát jsem se ale dostal do problému, který jsem si nežádal. Dal jsem si k večeři tři jedenáctky a tak nějak se u jejich pití cítil relativně v pořádku. Ale pak jsem se zvedl od stolu a... cože? - trocha piva a byl jsem regulérně opilý. Byl jsem v takovém stavu, že tělu stačilo jen velmi málo. Do penzionu jsem se motal, nohy neposlouchaly a obraz ulic v mých očích určitě nebyl ve 4K. Musel jsem vyvinout značné úsilí, abych trefil na adresu, v jeden moment už jsem se snad cítil ztracen...

Problém byl ve spánku. Od chvíle, kdy jsem vyrazil od cedule "Janov", jsem měl na kontě přes 700 kilometrů a k tomu současně jen nějakých 17 hodin spánku. Byl jsem grogy - půl pole a celou kravku za jednu noc kvalitního hlubokého spánku! 


5. etapa - Uherské Hradiště / Brno (207 km - 2 090 v.m - 8 hod 17 min)

Ryzí jihomoravská etapa, na kterou jsem se zvlášť těšil. V pět ráno mě probudil do okna bubnující déšť, ale při odjezdu v devět už se mi do kůže zase opíraly ostré paprsky slunce. 

Kyjov
Kyjov
Hodonín
Hodonín
Brno. Anička ví, kde je v centru dobře, kam zaplout. Zvládla se mnou absolvovat něco jako etapu 5 a půl, což mě ale nepřekvapilo.
Brno. Anička ví, kde je v centru dobře, kam zaplout. Zvládla se mnou absolvovat něco jako etapu 5 a půl, což mě ale nepřekvapilo.

Byl jsem překvapený, že jsem se hned od prvních šlápnutí cítil velmi v pohodě. Večerní stav toto vůbec nepredikoval. Ale byl jsem za to samozřejmě rád a svižně jsem střádal kilometry, kterých bylo na programu víc než dost. Otevírací hodina do Kyjova mi utekla hodně rychle.

Jak jsem měl předešlého večera slabší chvilky, nezkontroloval jsem si nabíjení cyklopočítače, tudíž jsem přirozeně nemohl zjistit, že se jaksi nedobíjí. Se zbývajícími 30 % se celý den jet nedá a nechtěl jsem zbytečně ztrácet čas tím, že bych zařízení nechal někde v zásuvce a kvůli tomu stál. Sám sobě jsem si v Hodoníně pogratuloval k rozhodnutí vzít s sebou powerbanku a náplast.

Mám nesmírně rád jižní Moravu, v tom kraji cítím takový klid, pohodu, harmonii... Na Nové Mlýny jsem se tak těšil, až jsem dostal hlaďák. Došlo mi jídlo a před bufetem v Pavlově, který mě zachránil, jsem prožil několik dlouhých kilometrů, které bych nikomu nepřál. Není totiž o co stát.

Jedna věc mě krapet rozhodila. Během neplánované zastávky jsem si popovídal s cyklisty u sousedního stolu. Vždycky, když se takhle s někým dám do řeči, tak mé cestovaní u druhé strany vzbuzuje zájem, a většinou hodně pozitivní. Nikdy se mi nestal opak - až dosud. Od jednoho z chlápků jsem dostal otázky s takovým tónem podivu: "Co tě žere?" "Před čím ujíždíš?" "To tě nechala?" Zajímavá zpětná vazba, musel jsem nad tím pak nějaký čas přemýšlet. Vlastně ji ani neberu jako negativní, vždyť ve finále tahle cesta je i něco jako duševní terapie, ať už jde o třídění jakýchkoliv myšlenek. Dost často mám v hlavě ze všeho dění kolem sebe zmatek, a dotyčný kolař tak ani netušil, že mi nevědomky prošel okolo 13. komnaty.

Lednice
Lednice
Nové Mlýny
Nové Mlýny

6. etapa - Brno / Jihlava (124 km - 1 730 v.m - 5 hod 50 min)

Byť jsme s parťačkou, co taky neumí odcházet včas, do rozbřesku úspěšně zavřeli dva podniky ve stylu "prosim vás, už opravdu dopijte", samozřejmě beze změny mě čekala 6. etapa. 

Přiznám se ale, že mě těžce nebavila a jen jsem ji v suchém triku rezignovaně odšlapal. Bohužel mě celý den bolelo koleno, a to mi víc než nákupní vyjížďku nedovolilo. Jen jsem se potřeboval dostat z místa A do místa B, abych splnil etapu, jinak pro mě toto vyjetí nic neznamenalo, škoda. Ale i s takovými dny musím počítat, cesty mají své kouzlo díky své pestrosti, že každý den je něčím jiný, a tentokrát to vyšlo takhle. 

Nějakých patnáct kilometrů před cílem jsem ve sjezdu o šutr prorazil přední kolo. Bouchla mi duše a rána rozervala i plášť. Jednoduchá výměna se nekonala, protože když jsem hustil první náhradní duši, explodoval mi ventilek. Tu druhou a poslední jsem nafoukl, ale trnul jsem, aby vydržela. Kolo jsem tak měl na závěr etapy poloprázdné, což bylo nutností, jinak by duše lezla skrz díru jako nafukující se žvýkačka. I tak byla v podstatě venku a já byl kompletně v nervu...

Do Jihlavy jsem sice bez dalšího výbuchu dojel, ale oprava mě stála chytnutí posledního vlaku o půl osmé, abych se na noc dostal do Hradce Králové, což byl plán. Blbých deset minut.

Takže jsem zůstal v cílovém městě viset a snažil se nějak narychlo najít nocleh. Protože šestnáct set za noc se mi dávat nechtělo, anebo měli všemožně obsazeno (snad 5 odmítnutí), mávnul jsem nad tím rukou. Lepší pro mě byla volba dotrmácet se dlouze přes noc do Hradce s tím, že klidně až nad ránem budu ležet ve své posteli, než abych ještě zůstával v Jihlavě a řešil pozdě nějakou střechu nad hlavou s tím, že to je stejně velká nejistota. A taky s tím, že bych nový den měl rozkopaný dalším cestováním - dalšího dne jsem o volnu toužil po klidu a přes to nejel vlak.

Na ten poslední do Havlíčkova Brodu jsem tak trochu bezmocně nasedl.

Tam jsem udělal další faul. Dorazili jsme tak akorát, že se zrovna chystal odjezd posledního vlaku Havlbrod - Hlinsko. Bylo to něco zpožděného, nevěděl jsem o něm předem, abych se podíval, zda je to souprava pro mě. Průvodčí se mě jednou nohou ve vagónu dotázal, zda jedu s nimi, nebo ne, a já mu v té nejisté situaci řekl, že asi ne. Bylo by mi blbé ještě víc zdržovat, a tak jsem si svou záchranu poslal sám pryč... Až když se koncová světla tratila v dáli, dohledal jsem si na telefonu, že kdybych nastoupil, do Hradce bych se ještě díky dalšímu spoji v Hlinsku v nočních hodinách dostal. Od této chvíle jsem byl definitivně odsouzen k noci... k noci kdesi v Havlíčkově Brodě.

První myšlenka - vlakáč, respektive jeho čekárna. Tenhle nápad jsem však živil jen velmi krátce, než jsem zjistil, že prostora se v 1:00 zamyká.

Druhá myšlenka - hned vedle je autobusák a na něm lavičky - lavičky i se stříškou, vida. Natáhnul jsem se přes čtyři hrbolatá sedadla a nastavil si budík. Jenže tohle vážně nešlo. Kousek vedle byl jakýsi divný podnik s divnými osobami venku. Některé pak chodily i kolem mého nástupiště. Bál jsem se jen tak usnout přímo uprostřed města v takové situaci. Strašně nerad bych se probudil bez batohu a kola...

Třetí myšlenka - zákoutí u keřů na trávníku u Kauflandu, kam jsem po pár minutách náhodně došel. Byl tam zdánlivý klid i tma. Už jsem se uvelebil, když v tom vidím, že asi 50 metrů ode mě se před vchodem do obchoďáku zjevilo jakési individuum. Začalo tam nervózně přešlapovat, vypadalo to, jakoby na někoho čekalo. Co se tomu tajemnému chlápkovi honilo hlavou, co tam sakra v noci zamýšlel, kolik měl v sobě gramů - a co kdyby mě uviděl? Ne, ani tohle nebylo místo pro mě. V tichosti jsem se vypařil.

Čtvrtá myšlenka - nějaký zašitý park, kde už snad konečně budu mít klid. Ušel jsem dalších pár stovek metrů a nešel si vhodné místo na pěšince mimo dosah. Zabral jsem.

Po dvou hodinách jsem ale spaní pod širákem vzdal. Jednak mi u řeky byla zima, byl jsem jen spoře oděn a noc tehdy nebyla letní, a jednak jsem se znovu začal cítit v jistém ohrožení.

Nedaleko totiž byla párty. Evidentně velká párty. Najednou slyším blížící se kroky mým směrem - to kdosi přecenil své síly a musel jít mimo pozornost ostatních zvrátit obsah žaludku. Tedy ono to nebylo tak elegantní, jak takové sousloví může vyznít. Bylo to regulérní, opakovaný, dlouhý, dávivý, mocný blití se všemi doprovodnými jevy a vzhledem k tomu, že to ode mě fakt nebylo daleko, v nočním tichu se toto audio do mých uší neslo s nežádanou čistotou. To byla poslední kapka, a zatímco dotyčné osobě se před očima asi promítal celý život, já jsem okamžitě začal googlit nonstop.

Ano, nežli to, radši dobrej kozel v nonstopu bylo to, po čem jsem sáhnul. Sice jsem tam byl jediný střízlivý host, ale to nevadilo - měl jsem do půl šesté čas se trochu učit na zkoušku, na kterou jsem po návratu chtěl jít. Pecky z jukeboxu zněly lokálem a aktivní paní z baru se sama nabídla, že mi k tomu zapeče toasty. Jen mi trochu lezl na nervy jistý bezvládný salát, co furt u bedny předstíral, že hraje na kytaru a dokola volal: "je to pomalu a potichu!".

Ohřál jsem se a strávil tam čas do prvního vhodného ranního vlaku. Po osmé hodině jsem s pomocí boží dojel do Hradce, zatemnil okna, vklouzl pod peřinu a nechtěl vědět o světě.

Dukovany
Dukovany
Jihlava
Jihlava
Havlíčkův Brod
Havlíčkův Brod

1. volný den - Hradec Králové

9-16 hod - bezesný  hluboký spánek. To byla trochu čára přes rozpočet - moc toho dneska neudělám -, ale v tuhle chvíli nebylo nic víc než regenerace. Stihnul jsem akorát bazén, burgera a pak už byla zase večerka.


7. etapa - Jihlava / Doudleby (150 km - 1 660 v.m - 5 hod 28 min)

Sedmá zkouška byla vyloženě jednoduchá. Etapa po volném dni nebyla nijak dlouhá, nepotkal jsem žádné dlouhé kopce ani krátké zalamováky, vítr byl příznivý - a hlavně jsem měl dobré nohy.

Telč
Telč
Doudleby
Doudleby

Krátký úsek etapy vedl i přes Rakousko. Těšil jsem se po dvou letech na návštěvu Litschau, kde jsem chvíli poseděl. Dal jsem si Spargelcremesuppe mit Oberschäubchen und Weißbrotcrôutons, přesně jak jsem na posledních kilometrech před městem uvažoval, že si dám.

Přisedl si ke mně jakýsi starší pán, který si se zájmem chtěl povídat, a já si uvědomil, jak jsem starý. Protože německy jsem se učil před takovou dobou, že už jsem významnou část toho, co jsem uměl, zapomněl. Na objednání jídla a zeptání se na cestu má jazyková vybavenost stačí, ale dostat se do konverzace s myšlenkou... Tak je nejvyšší čas oprášit sešity s gramatikou a začít znovu studovat.

Předešlý den volna mi moc pomohl, konečně jsem srovnal zhruba dvouhodinový deficit, který se se mnou od vyjetí z Janova táhl, a dobře si odpočinul. S odstupem vidím tenhle odpočinek jako klíčový pro další průběh. Nadechnul jsem se do nových, povzbudivých výkonů, strasti prvního týdne byly zapomenuty. Fyzicky jsem byl jednoznačně na výši.

Hnalo mě i to, že jsem se opět po roce těšil na své jihočeské přátele a že se vykoupu v Malši. Na Doudleby nedám dopustit, vybudoval jsem si k ním pouto, jež přetrvá časy. Zatím byly součástí všech tří cest a rozhodně budou i jedním ze základních stavebních kamenů těch příštích. Sedmou zkoušku jsem v nich dokončil ve veliké pohodě, vlastně neunaven.

Tuhle etapu považuju za pravděpodobně nejlehčí, když nebudu brát v potaz slavnostní dojezd do Prahy. Moje psychické nastavení se během několika desítek hodin otočilo o sto osmdesát stupňů. Z pobytu v non stopu na pocit, že můžu jet non stop.

Jedinou nepříjemností bylo žihadlo od včely. Ale jak jsme ho dostal! Srazili jsme se ve sjezdu čelně, hmyz mně narazil mi do helmy, a od ní se odrazil přímo zadečkem do mého levého lýtka. Solidní buzar, takový strk by nezahrál ani sám Ronnie O'Sullivan.


8. etapa - Doudleby / Domažlice (180 km - 2 720 v.m - 7 hod 23 min)

Tak jsem dostal do nohou další etapu, už osmou, a musím říct, že patřila spíš mezi ty náročnější. Tady jsem nemohl moc kalkulovat, bylo třeba vyložit karty na stůl a hrát s gravitací, přírodou i vlastním tělem férovou hru. 

Hlavně v prvních 40 kilometrech jsem těžko hledal rytmus a nejelo se mi dobře. Ovšem v průběhu etapy jsem se celkem rozjel a ve zbytku dne mi organizmus za dobré vyspání se zpožděním poděkoval dobrými nohami. Je opravdu zajímavé pozorovat, jak se tělo s dlouhodobou zátěží pere, je náladové. 

Jihozápadní příroda je velmi, velmi koukatelná a dost se mi líbí i ty vesničky á la Slunce, seno... Pupkatý borec s hráběmi, zralá paní na procházce po ulici v kalhotkách... Docela to tam na člověka dýchne - hlavně při průjezdu okolo kravína

Sice mě osmý aktivní den celkem unavil, ale na druhou stranu jsem si ukázal, že i těžší etapu jsem byl pořád schopný jet se solidním nábojem, a to byla dobrá zpráva pro příští dny. Chléb se začínal pomalu lámat a tušil jsem, že kůrka ještě není tvrdá. 

Za odměnu jsem si po etapě poručil maďarské razítko na české listině zvyků, tedy guláš s pěti, a několik kusů Chodovaru, což je značka, která se v těchto končinách zřejmě nosí.

Domažlice
Domažlice
Doudleby
Doudleby
Vimperk
Vimperk

9. etapa - Domažlice / Aš (150 km - 1 930 v.m - 6 hod 2 min)

Na hodnocení téhle etapy musím použít hlavně superlativa. Byl to perfektní den na protočení nohou. Jestli jsem si v tom předešlém máknul, tak v nejzápadnějších Čechách to byla brnkačka. 

Mariánské Lázně
Mariánské Lázně
Františkovy Lázně
Františkovy Lázně

Ráno jsem neměl ponětí, že jedu už 9. etapu, připomínalo mi to předešlý rok, kdy jsem se první částí cesty taky protrápil až do lehkých nohou. Dokonce i proti větru v druhé půlce jízdy mi to odsýpalo, což bylo vynikající zjištění. 

Dorazil jsem však relativně pozdě, ale to bylo zapříčiněno odpustitelnou tříhodinovou pauzou v Mariánských Lázních, kdy jsem si udělal takové pohodové literární, respektive korespondenční okénko. Lázeňské město si přece žádá lázeňské aktivity. Dopřál jsem si luxus, na který jsem se těšil od prvního dne, ale zatím to nějak nevycházelo: dlouhou pauzu s jídlem bez hodinek uprostřed etapy. 

Cílová Aš na mě neudělala moc dobrý dojem, nezalíbila se mi, což mě docela mrzí. Teda až na jeden podnik, kde se mi líbilo: hambáč, tanková plzeň, servírka.

Byla to etapa přesně podle narýsovaných představ - dobré vyjetí po té předchozí a příprava na následující Krušné hory. V rukou jsem držel karty vysokých hodnot.

Aš

10. etapa - Cheb / Loket (138 km - 2 200 v.m - 6 hod 10 min)

Desátého dílu jsem se před vyjetím poměrně bál, ale v reálu nebyl vůbec těžký, pokud jde o jízdu samotnou. Ovšem na tuhle etapu musím koukat dvojí optikou, pohledem technickým to byla příšerná bída. 

Ten fyzický pohled byl ale úplně super, Krušné hory ani náhodou nebyly krušné, byl jsem volný jako pták, jízda do prudkých pasáži na nejlehčí převod desetikilometrovou rychlostí mě vyloženě bavila. Měl jsem proklatě dobré nohy.

Velmi mě oslovila tichem čišící příroda, vynikající, tam se rozhodně ještě vrátím. Krušnohorsko se mi zalíbilo, navíc pro cyklistiku je to prostředí přívětivé i soudě dle té zkušenosti, že jsem v něm zažil jen opravdu slabý provoz. 

Horší pohled na etapu je tedy ten technický. Těsně pod vrcholem třetího stoupání na 77. kilometru jsem serval řetěz. Po chvíli klení jsem začal konat, a sice tím jediným nabízejícím se řešením, když jsem se pěšky vydal směr 7 kilometrů vzdálený Boží Dar.

Tak jsem chvíli šel, chvíli se odrážel jako na koloběžce, chvíli se i svezl na volnoběh, než osud přispěchal s částečnou omluvou. Zastavila u mě totiž dodávka lehce nekonformního páru, který mě do Božáku hodil, a to přímo k pánovi, co měl mít nýtovačku. Ten, v modrákách na domě pracujíc, odložil lžíci, nechal maltu maltou, odebral se do dílny ku bedně s nářadím, načež mi dal řetěz do pořádku. 

K mému pohoršujícímu zjištění se mi ale taky začal rozedírat zadní plášť. Mně prostě nebylo souzeno dojet s plášti, se kterými jsem vyjel, po předním byl odsouzen k výměně i zadní. Kolo začalo cukat, musel jsem ho upustit, abych trochu umravnil na světlo světa tlačící se duši, a snížil tak riziko defektu. Úplně nehořelo, na dojezd to stačilo, ale bylo nabíledni, že budu muset zase do cykla...

Cíl se v původním itineráři nacházel v Karlových Varech, ale využil jsem přátelské nabídky v nedalekém podhradí Lokte, tudíž jsem si etapu o nějakých deset kilometrů prodloužil. S Jířou jsme si dali dostaveníčko na večerní debatu daleko od naší dobré vsi. Bylo to fajn jednání, poměrně intenzivní, snad by se dalo nazvat etapou číslo 10 a půl. Číslice na alkoholtesteru spatřené před usnutím určitě nemůžu zveřejnit. 

Toto byl velice, velice pestrý den. Někdy se dá za dvacet hodin zažít tolik, co jindy nedáte za týden, za měsíc... lovci pokémonů za celý život.

Klínovec
Klínovec
Loket
Loket
Jirka, pán vrtulí mezi nebem a zemí
Jirka, pán vrtulí mezi nebem a zemí

11. etapa - Loket / Teplice (162 km - 1 600 v.m - 6 hod 33 min)

Mnoho z nás asi během roku zažije několik ranních vstávání, které bychom nejradši prodali někomu cizímu na Aukru, ale nejde to a musíme to nepříjemné dopoledne ustát. Já si jedno z takových probuzení vybral před 11. etapou do Teplic. 

Karlovy Vary
Karlovy Vary
Most
Most

Nepříjemný bolehlav na začátek etapy si mě vyhlédl. Já to nechápu, vždyť jsme to s ničím nem... počkat, aha, byl tam i Budvar...

Ale mám vypěstovanou vůli, tak mě to zase tak netrápilo. Víc mě mrzelo obutí mé silničky. Doufal jsem, že víc než dohromady čtyři pláště za tuhle cestu už nepoužiju. Sakra, nemám formuli, abych furt přezouval!

Dost jsem se těšil na malebnou restauaraci Severku, protože Most! se mi v zimě vryl pod kůži. Nebýt pár kolařů, kteří tam byli ze stejného důvodu jako já, byla by to knajpa fakt s pár štamgasty tam, co seděl Luďan a další. Už bylo po obědech, tak jsem si dal jen limču a razil dál. Bylo fajn vidět to místo na vlastní oči, ale že bych tam jednou chtěl mít svatební hostinu, to ne. Hádám, že seriáloví tvůrci před natáčením nemuseli moc do hospody sahat, už byla připravená se ukázat taková, jaká je. 

V Chanově jsem zažil trochu horké chvilky. Projížděl jsem tím národním unikátem, lehce nervózní, a jakýsi vykutálený mládenec na mě křiknul: "Aby si chcip, ty mrdko s kamerou!" No, tak nechal jsem to bez odpovědi a jel od těch zákusků pro statiky radši rychle pryč. Nicméně na okraji sídliště jsem píchnul. Naštěstí už jsem byl spíš mimo dosah, za rohem, spíš jen na doslech než na dosah. Kdybych si měl před výjezdem vybrat jen jedno místo, kde bych na těch 2 500 kilometrech fakt nechtěl mít defekt... Jen jednou jsem v minulosti vyměnil duši rychleji, ale to bylo v rámci cílené soutěže na turisťáku.

Následovaly podobně stylové Obrnice, prý bašta to pro exekutory. Na titulní stránce webu má obec transparentně uvedené číslo nezaměstnaných občanů. Snad aby se obhájila, že to je jen 11 % a ne víc?

Pak už byl nevšedním zážitkům konec a dotočil jsem slabou hodinku do cíle. V Teplicích jsem byl ubytovaný vedle skvělého podniku, kde to mělo šťávu. Byla tam parádní živá hudba, decibely vibrovaly barem... Ťuknul jsem si s jedním Ostravákem, co seděl vedle, a dokonce jsem mu bouchnul i lístek na nadcházející koncert, který jsem vezl s sebou navíc. 

Chanov
Chanov

2. volný den - Teplice

Druhý volný den byl vyloženě volný, nemusel jsem vůbec, ale vůbec nic řešit. Jen tak jsem proplouval hodinami dne, spíš jsem ani nevěděl, kolikátá zrovna je, cáral jsem se po městě, polehával, posedával, přemýšlel o budoucnosti a jediná povinnost byla dojít včas Na Stínadla.

A večer burácel vlků dávnej chorál z hor. Na domácí koncert Kabátů v rámci výročního turné jsem se těšil půl roku.

Tohle psychické vypnutí posloužilo ku prospěchu věci znamenitě - doslova jsem se nedotkl kola, měl jsem den, který byl jakoby vytržený z kontextu cesty. Díky tomu jsem další ráno mohl být zase plně nabuzený do následných etap.


12. etapa - Ústí nad Labem - Křižany (107 km - 1 350 v.m - 4 hod 51 min)

Děs. Dvanáctá etapa probíhala zvláštně a skončila hrozně. Bylo mi najednou skutečně smutno. 

Start etapy jsem umístil do Ústí nad Labem, kam mě táhlo pokušení nahlédnout do jisté vyloučené lokality periferie. V nechutně vypadající čtvrti jsem potkal jen asi tři jedoucí auta - nejdřív policii a pak i sanitku. Ale lidi u oken se mnou prohodili i pár slov, a přívětivě. Snědá slečna z patra mi s úsměvem zamávala, špinavá děcka o mě měla strach, že zmoknu... Určitě jsem byl klidnější než v Chanově, když pominu agresivně štěkající psy sápající se po plotech nebezpečně vysoko. Tady to průšvihem nesmrdělo... i když...  laciným oslím se můstkem dostávám ke vzpomínce čichové. Buďte rádi, že fotky zprostředkovávají jenom vjem zrakový...

V prudké stěně někde na 15. kilometru jsem začal cítit, jak mi s každým šlápnutím začíná škubat v řetězu - spojení dvou článků povolilo, nýt se otevřel, takže řetěz mohl v podstatě kdykoliv prasknout. Sakra, proč tohle v neděli? Jediný záchytný bod, kde bych mohl problém opravit, byl cyklosport v Liberci - asi za sto kilometrů.

Šlapat jsem musel lehce, tlak by řetěz serval hned, celý den jsem byl nucen šolíchat lehké převody. A dařilo se, vydržel jsem spoustu hodin, než... 20 km před Libercem mi nejen že nevydržel řetěz, ale nezávisle na tom prasklo i lanko od přehazovačky...! Zachtělo se mi hlasitě křičet.

Zkroucenou přehazovačku jsem dokázal napnout tak, abych měl aspoň jeden jediný převod - volný konec lanka jsem v potřebném napětí omotal kolem košíku na bidon a k rámu přilepil elektrikářskou páskou. Ale ani takto v potu tváře vytvořené řešení nebylo ve finále nic platné. To proto, že řetěz se opakovaně rozpojoval. Praskl tak, že sousední články šly spojit, ale po chvíli šlapání se zase rozpojily, takže jsem se vpřed posouval dost kostrbatě. Po asi šestém zastavení a spojení v několika minutách jsem to v Křižanech vzdal. To nemělo cenu.

Měl jsem ale štěstí v neštěstí na milou rodinu, kterou jsem stopnul. Bylo to hned první auto, které jsem požádal o pomoc - normálně při stopování takovou úspěšnost nemám, jelikož nemám ňadra, ale teď to vyšlo. Tito dobrosrdeční lidé se dokonce vrátili domů pro střešní stojan na kolo, aby mě mohli vzít, poněvadž byli naloženi. Dovezli mě do Liberce a díky těmto zachráncům jsem stihl poslední vlak do Harrachova, kde jsem měl rezervované ubytování.

Harrachov tak, jak ho mám rád
Harrachov tak, jak ho mám rád
Ústí nad Labem
Ústí nad Labem
Liberec
Liberec

13. etapa - Tanvald / Hradec Králové (224 km - 4 150 v.m - 11 hod 29 min)

Královská etapa se rozprostřela do dvou dnů a byla velkolepá. Dokončil jsem ji ve 4:03 hod ráno, jel jsem 110 km přes noc na prázdném zadním kole, jen po ráfku a plášti! 

Harrachov
Harrachov
pramen Labe
pramen Labe
Památník obětem Krkonoš
Památník obětem Krkonoš
Úpice
Úpice

Ráno jsem se nuceně přesunul vlakem z Harrachova do Tanvaldu, kde byl nejbližší servis, ve kterém jsem si mohl nechat řetěz a přehazovačku spravit. 

Třináctý den v sedle a samé prudké kopce - a přece cítil jsem se nesmírně silný a motivovaný. Hezky mi to odsýpalo, kupil jsem jeden výškový metr za druhým, ohromně mě to bavilo, protože jsem byl vděčný za fungující kolo.

Podruhé jsem vystoupal do Harrachova, tentokrát konečně kolmo. Toto městečko jsem si za uplynulý rok oblíbil, líbí se mi hlavně jeho ikona, mamutí můstek, na kterém už se ale pár let bohužel nelétá. Je to přitom takový unikát, na světě je jenom 5 (slovy pět) mamutů a my si necháme ten náš tak smutně chátrat...

Bavil jsem se o tom pár měsíců předtím s provozovatelem tamního Ski muzea a situace je tak vážná, že jestli se nepodaří s tím stavem hnout v nejbližších měsících, tak už asi nikdy. Politická vůle je minimální. Ale věří, naděje umírá poslední. Mluvil i o veřejné sbírce v krajním případě... a ten už nastal. Když si ctěný čtenář mého blogu odpustí pár pátečních piv, krábu retek či pojede jednou do práce busem namísto autem, tak by třeba to ušetřené kilo mohl věnovat na pomoc záchrany můstků, hm? Já poslal.

Stoupání z Pece pod Sněžkou k Památníku obětem hor jsem zvládl o 20 minut lépe než o rok dříve, za 43 min čistého času (9,2 km/h). Kdybych nemusel dofukovat kolo a nenatáčel, po fyzické stránce bych to zvládl vylámat v kuse, perfekt. Ve 23 % úsecích jsem sice v 5 km/h velmi trpěl, ale nepovolil jsem. Trochu jsem si i poupravil názor - když přežijete ty dva úseky přes dvacet procent, které jsou otázkou vítězství a pádu, zbytek kopce není až tak vyčerpávající. To samozřejmě platí v případě, že máte natrénováno.

Jenže - už bylo pozdě a já měl pomalý defekt, ten den druhý. Na vrcholu bylo zadní kolo víceméně prázdné. Bylo před devátou, slunci jsem dával chvíli, ochladilo se, já vyřízený, zpocený - začal se klepat. Najednou jsem nebyl třesoucíma rukama schopný zalepit díry na žádné z duší, vždycky to nějakou skulinkou pod záplatou utíkalo...  a novou jsem po výměně o několik hodin dřív už neměl.

Lepení došlo - ocitl jsem se v šeru s prázdným kolem uprostřed Krkonoš. Chtělo se mi regulérně brečet, nicméně musel jsem udělat důležité rozhodnutí.

Nasadil jsem plášť na ráfek s tím, že dodrncám dolů těch 7 km do Pece a uvidím, co dál. Sjel jsem a - zjistil jsem, že to prázdné kolo jede solidně! Tak jsem si řekl, že sjedu ještě dalších 15 km do Trutnova a uvidím. Stalo se a já se utvrdil v myšlence, která mi v hlavě zatím vznikla - že to takhle celé dojedu až do Hradce.

Přes noc se mi jelo nejdřív nepohodlně, ale pak jsem si na specifickou jízdu tmou, v chladnu a po ráfku zvyknul, až mě to i místy bavilo. Měl jsem jednu slabší chvilku kolem půlnoci, ze které mě vysvobodila návštěva hospody v Úpici. Na dvacet minut jsem se ohřál, doplnil vodu, dal si něco sladkého a popovídal si s barmankou a posledním připitým přeživším. Dost mi to pomohlo, tímto bych chtěl složit hold všem knajpám, které mají v pondělí otevřeno až do jedné.

Jet v noci 110 km po ráfku z Krkonoš do Hradce bylo riskantní rozhodnutí, ale jsem nesmírně rád, že jsem do toho šel. Tohle byla královská etapa, ve finále jsem hlavně na ni trénoval tři čtvrtě roku a zakázal jsem si ji zkrečovat. 

Jde o to, že jsem věděl, že na Tour mě takových těžkých etap s podobnými parametry mělo čekat spoustu. V cíli této jízdy mně došlo, že už v tom umím chodit a jsem připraven. Třináctý den, čtyři tisíce výškových metrů a fyzicky jsem to zvládnul, myslím si, výborně - bylo rozhodnuto, PŘÍŠTÍ ROK PROJEDU TRASU TOUR DE FRANCE.

Po zbytek tohoto etapáku už jsem vnitřně trochu bojoval se ztrátou motivace. Věděl jsem, že jsem jinde a dokončení bylo víc formalitou než výzvou.


14. etapa - Hradec Králové / Ledeč nad Sázavou (103 km - 1 110 v.m - 4 hod 3 min)

V deset dopoledne mi zazvonil budík, načež jsem se ještě chvíli dojímal z toho, jakou rošťárnu jsem to vlastně provedl, než jsem před pátou ranní znaven vplul pod peřinu. 

Fór měsíce byl ten, že ráfek i plášť byly po té šestihodinové jízdě přes severovýchodní Čechy úplně v pořádku! Stačilo jen koupit duše a bez nejmenších technických komplikací jsem mohl pokračovat.

V zimě při plánování jsem odhadoval, že po náročné královské etapě nebudu vypadat jako Jakub Železný na značce v 18:59, budu spíš ztrhaný, a tak jsem si pro tento den připravil jen sto kilometrů. 

Jasně, po předcházející etapě jsem byl unavený. Vždyť už to bylo přes dva týdny od výjezdu, takže občasné pálení ve stehnech jsem bral s nadhledem. Zaplatil jsem určitou daň za to náročné dobrodružství uplynulé noci.. 

Golčův Jeníkov. Vietnamské večerky mívají velmi příznivou otevírací dobu, to se musí nechat
Golčův Jeníkov. Vietnamské večerky mívají velmi příznivou otevírací dobu, to se musí nechat
Hradec Králové
Hradec Králové
Ledeč nad Sázavou, čtyři řízky na dobrou noc
Ledeč nad Sázavou, čtyři řízky na dobrou noc

15. etapa - Ledeč nad Sázavou / Kladno (163 km - 2 520 v.m - 7 hod 0 min)

Předposlední etapa byla dost intenzivní, jestli jsem z těch sto šedesáti kilometrů jel po rovině padesát, tak je to hodně. Samé krátké kopce, jeden střídal druhý, až se mi to zajídalo. 

Ledeč nad Sázavou
Ledeč nad Sázavou
Slapy
Slapy
Karlštejn
Karlštejn

První polovina se mi jela těžce, nejspíš i kvůli velkému teplu, ke kterému člověk po dvou týdnech v sedle už nevzhlíží tak toužebně jako uprostřed ledna na autobusové zastávce. Ale po projetí nádrže Slapy se přehnala dvacetiminutová intenzivní přeháňka, která mě příjemně osvěžila a nabila novou energií. 

Tahle zkouška byla vpravdě důkladná, pořádně mě prověřila a myslím, že jsem obstál se ctí. Dorazil jsem unaven tak akorát, načež jsem si dal hned jednoho kozlika na ex, protože dokončení v pořadí patnácté etapy si to žádalo. 

Ještě jsem ale úplně neslavil a koncentraci aspoň nějak udržoval - z předchozího roku jsem byl poučen, že i epilog si můžu protrpět, když mi předčasně vypne hlava. Navíc jsem si pořad ještě mohl třeba zlomit stehenní kost.

Kladno
Kladno

16. etapa - Kladno / Dolní Břežany (58 km - 550 v.m - 2 hod 38 min)

Poslední etapa byla papírově tak snadná, že by ji moderní generace cyklistů zvládla i s vypnutým elektromotorem.

Igor Timko v písni Čím to je zpívá:

Prečo sú veci tak, jak sú
Život má chuť zápasu
A človek ním len preletí

Tahle cesta se vším všudy byl kus života a byl to zápas. A proletěl jsem jím.

Uvědomil jsem si, jak mi to od vyjetí rychle uteklo. Celou cestu jsem měl cíl v nedohlednu, ale když už jsem se do něj dostal, jakoby to celé byla chvilka. Když jsem si při jízdě představoval časovou osu, tak to, co mě čekalo, bylo pořád daleko, to, co jsem měl za sebou, bylo pořád nedávno, a když jsem se dostal až na její konec, zjistil jsem, že úplně všechno bylo včera.

Martin se Zůzou jsou pro mě jasná volba, u koho v okolí hlavního města zakončit celou jízdu. Martinovo bydliště v Lese u Dolních Břežan je krásná schovka, kterou prozradí jen tomu, kdo je toho hoden.

Znáte ten pocit, když úspěšně dotáhnete poslední díl Rubikovy kostky, aniž byste ty barevné samolepky přelepovali? Já taky ne, ale tohle dojetí do cíle je určitě ještě lepší pocit. A vhodná pro takovou chvíli je samozřejmě Bohemka za kilo pade.

Večer jsme si rozdělali táborák a bylo nám fajn.

Praha
Praha
Dolní Břežany
Dolní Břežany

2 501 kilometrů, které opět stály za to

Zase jsem si trochu rozšířil obzory a zjistil, co všechno lze zvládnout. Za každý absolvovaný kilometr jsem rád, i když to někdy bylo hodně tvrdé. Ale někdy zase jednoduché...

Máknul jsem si dost, ale po dojezdu jsem nebyl unavený tak, jak bych očekával. Celkové vysílení bylo snesitelné, rozhodně jsem nebyl vyšťavený jako v ročníku předchozím, a to jsem ujel o 765 kilometrů víc a nastoupal o 12 295 metrů víc. Taková zlepšení mě hodně baví. Šestnáctá etapa se mi jela docela dobře, možná bych zvládl i něco delšího, ale asi jsem byl rád, že už jsem nemusel. 18 dní v bublině stačilo, rád jsem se vrátil zase zpátky.

Byl jsem nespokojený jen s jednou věcí, kterou byl rychlostní průměr. Třiadvacet kilometrů v hodině jistě není nic, na co bych mohl být pyšný, bohužel.


Kolem Česka 2019:

2 501,45 kilometrů

108:08:54 hodin jízdy

34 224 výškových metrů

průměrná rychlost 23,13 km/h