Kolem Česka 2018

06.01.2021

cca 30 min


Když se mi o rok dříve povedlo dát ten pokus o etapák až do konce, okamžitě po skončení jsem věděl, že to musím zopakovat. To byla najednou taková motivace vymyslet a uskutečnit druhý ročník, že jsem snad ani nechtěl, aby byl zima a podobné věci, ale aby za měsíc přišel hned další červenec. Došlo mi, že tohle je přesně ta věc, při které můžu krásně rozvíjet svoje silné stránky. Objevil jsem způsob, jak mohu spojit výkonnost, kreativitu a touhu po poznání do jednoho balíčku, což mě nadchlo.

Měl jsem z tedy první cesty danou jakousi základní metu v podobě 1 156 km, což jsem při té další chtěl pozvednout na nějakých sedmnáct set. Říkal jsem si, že dva tisíce by byly ještě příliš, na téměř dvojnásobný růst jsem si nevěřil. Pokud šlo o počet etap, ze 7 jsem se chtěl určitě dostat na dvojciferné číslo, takže jsem naprojektoval (původně) 12 dílčích dní. Výškové metry, což je parametr snad důležitější než vzdálenost, jsem zatím - až nepochopitelně - ještě nijak neřešil. 


1. etapa - Hradec Králové / Špindlerův Mlýn (108 km - 2 300 v.m - 6 hod 10 min)

Když jsem si plánoval podrobný itinerář, nějak jsem to podělal a krkonošský úsek si nepřekontroloval. Celou trasu jsem na internetu pomocí satelitních snímků předem procházel, abych měl jistotu, že všechny cesty vedou po asfaltu. Tedy téměř celou. Byla to piplačka a zdá se evidentní, že zrovna tyto důležité kilometry jsem neprošel a nechal je v mapování tak, jak to systém podle pár zadaných bodů nafrkal.

Za Vrchlabím přišla hrůza v podobě dlouhého stoupání nezpevněnou lesní cestou, kde kamení, kořeny i potůčky tvořily její podklad. V nejstrmějších úsecích jsem musel jít pěšky, protože jinak se kvůli hrabajícímu zadnímu nedalo. Snad jsem se měl zavčasu vrátit, nesnažit se s tímto bojovat a racionálně zareagovat na logistickou chybu. Jenže jsem byl až příliš zabejčený, věřil, že to každou chvíli přejde a nechtěl se vracet. Jinými slovy jsem nechtěl přiznat takhle ostudnou logistickou chybu. 

Dostal jsem se do velkého časového skluzu, následkem čehož jsem provedl kardinální blbost. Místo toho, abych jednu prkennou turistickou stezku přešel pěšky, snažil jsem se ji kličkováním rychle přejet. Stalo se to, co hrozilo, totiž nechal jsem zadní kolo ve spáře a se zacvaknutými tretrami se s kolem převážil na stranu. Jak ráfek asi mohl dopadnout? Kompletně se zkroutil tak, že při pokusu s ním jen pootočit byl beznadějně zadrhnutý v čelistech brzdy...

Naštěstí jsem ho pomocí svěráku z těch samých prken stejně brutálně vycentroval a dostal do provozuschopného stavu, aby kolo bylo nouzově pojízdné. Z místa uprostřed ničeho jsem tak mohl pokračovat a po dalších překážkách se konečně dostal do Pece pod Sněžkou.

Následovala 6,5 km dlouhá střecha od baráku (11,2 %) k Památníku obětem Krkonoš u Luční boudy. Abych si úvodní den vyžral úplně, přišly na mě celkem silné křeče do stehen. Několikrát jsem šel potupně pěšky vedle kola, na posledním kilometru jsem musel i úplně zastavit a na příkré silnici posedět. Okolnosti horkého dne mě dostaly na fyzické i duševní dno.

Slunce pomalu zapadalo a Liberec byl daleko, daleko - neměl jsem šanci. Se štěstím jsem narychlo před soumrakem našel penzion ve Špindlerově Mlýně, kde bylo na noc místo. Navíc po druhém defektu dne jsem s prázdným kolem už neměl nejmenší chuť cokoliv ve tmě vymýšlet..

Dal jsem si dvacetiminutovou sprchu, abych se trochu srovnal, zalepil duše a vymýšlel, jak to provedu s dalším průběhem. Měl jsem co přeorganizovávat.

První den mě velmi nemile překvapil. Čekal jsem toho hodně, ale takové problémy teda ne. Vlastně jsem se docela styděl.

Památník obětem Krkonoš
Památník obětem Krkonoš

2. etapa - Špindlerův Mlýn / Liberec (62 km - 1 300 v.m - 3 hod 54 min)

Špindlerův Mlýn
Špindlerův Mlýn
Dvoračky
Dvoračky
Harrachov
Harrachov

Cesta byla i dál divoká - nebudu to více s trapností popisovat -, ale nejhorší jsem měl za sebou. Už jsem nebyl naštvaný, už mě to snad i bavilo. A dostal jsem se do míst, která jsem znal z běžek, takže jsem konečně získal pocit alespoň nějaké jistoty.

Do Harrachova jsem nejel náhodou. Právě v březnu na běžkách jsem tam objevil restauraci se špičkovým hamburgerem, Proto jsem si itinerář vedl i tudy, abych si ho dal znova. A bylo mi docela jedno, že ne až po výkonu, ale uprostřed etapy. Některé věci za porušení nepsaných pravidel teda stojí!

Nicméně jsem dostával stále větší obavy o zadní kolo kvůli té velké osmici. Bylo mi jasné, že na tomhle prostě nemůžu absolvovat objetí státního útvaru.

S jistou úlevou a pomalým defektem jsem se akorát dostal do Liberce. Zvážil jsem možnosti a nejlepší bylo, abych etapu ve městě pod Ještědem ukončil. V servisu mi nepomohli - že to srovnat nejde a nový ráfek neměli. U mlynáře byste teda mouku čekali, ale budiž... Poslední vlak v Ústí nad Labem, kam až jsem původně chtěl dojet, bych už nejspíš nestihl, tak jsem dal na zdánlivou jistotu a do Karlových Varů na rezervované ubytování se rozhodl dojet vlakem už z Liberce.

Cestou po železnici však ještě došlo ke změně změny plánu. Ústí nad Labem, 13. patro kolejí - takový jsem měl nakonec nocleh. Spoje do Varů drhly, to bych hlavu složil spíš v Chomutově na nádraží, tak jsem si ve vlaku rychle zařídil nocleh v Ústí.

Psi vyli a mně se nechtělo spát - napumpoval jsem se Red Bullem, Colou i masem a nakonec nešlapal tak dlouho, abych palivo spálil. A budík na čtvrtou... 

Život je boj. Představoval jsem si trochu hladší průběh, ale aspoň jsem se cvičil v improvizaci. To se mi v budoucnu ještě mockrát hodilo.

Ústí nad Labem
Ústí nad Labem

3. etapa - Stříbro / Doudleby (201 km - 2 300 v.m - 8 hod 4 min)

To je přesun mezi etapami jako na Grand Tours. Kde mám to doprovodné týmové auto? Potřebuju měnit zadní... nebo mi radši ze střechy sundejte celou dvojku. Po velmi brzkém vlakovém přesunu z Ústí nad Labem do Stříbra jsem měl až překvapivě dobrou náladu.

Ve startovním městě jsem našel cykloservis, kde mi zadní kolo na počkání několika hodin opravili - mechanik vyměnil ráfek a kolo znova zapletl. Vyrážel jsem proto ale až v jednu odpoledne. 

Do cíle etapy jsem se dostal čtvrt hodiny před půlnocí. Potřeboval jsem se povzbudit kvalitní denní kilometráží a třetí etapu jsem byl odhodlaný provést podle plánu, ať už měla trvat jakkoliv dlouho. Už jsem nechtěl další kompromisy nebo úlevy, předlouhý den plný dalších nástrah jsem jednoznačně potřeboval ukončit pokořením mety 200 km. 

Musím se ale přiznat, že když jsem ve čtyři odpoledne měl na kontě jen okolo 40 km, tři píchlé duše v batohu, jednu na kole a předtím jel náhodným autobusem do prvního města pro vteřinové lepidlo, měl jsem myšlenky dosti chmurné. Ale zaťal jsem zuby a po dojezdu mě hřál velmi dobrý pocit. 

Na posledních 2 hodinách do cíle mi začaly vláčnět ruce, opora o řídítka slábla, ale nohy naštěstí jely slušně. 25 km před cílem, po desáté večerní, mi psychicky moc pomohla jemně opilá partička šipkařů v hospodě v Žabovřeskách, kde jsem si dal poslední cukry a s hospodským krátkou milou debatu.

Doudleby
Doudleby
Stříbro
Stříbro
Stříbro
Stříbro

1. volný den - Doudleby

S mými jihočeskými přáteli Votřelovými jsme chvíli stěhovali nějaký nábytek, ale jinak jsem po většinu dne regeneroval úplným klidem. V meandru Malše jsem téhle možnosti využil naplno, protože jsem se v předchozím dni trochu ztrhnul... Celý den byl vlastně jen o třech věcech - jídle, pospávání a povídání.


Třeboňsko
Třeboňsko
500 km od začátku
500 km od začátku

4. etapa - Doudleby / Znojmo (158 km - 1 540 v.m - 6 hod 3 min)

Itinerář této etapy jsem stavěl na dvou pilířích - třeboňských rybnících a centru Znojma. Obojí jsme navštívil prvně v životě.

Tento den byl konečně takový, jak jsem si to v klidu představoval - ráno normálně vstanu, normálně vyjedu, normálně jedu bez nervů, normálně nekoukám na hodiny, normálně mi to odvaluje, normálně dojedu do cíle, normálně se ubytuju a normálně se trochu podívám po cílovém městě.

První poklidná etapa ve mně probudila dokonce jakéhosi cyklistu-básníka. Jelo se mi pěkně, ale mohlo být tepleji. V létě, když neprší, nosím větrovku docela nelibě. Garmin mi po jízdě ukázal průměrnou teplotu během aktivity 13,5 stupňů Celsia. 

Svižně krájím kilometry,
už jen dvacka do cílové brány;
dnes je léto na dva svetry,
v dáli vidím Dukovany.

V pangejtu, 17.46 pm


Přijel jsem do města, zabydlel se a hned šel za hlukem ohňostroje. Na stadionu se hrálo utkání amerického fotbalu, znojemští Knights se rvali o každý yard. Skvělá hudba, neustálý komentář moderátorů, maso, pivko, hrad pro děti, sanitka na oválu, drama na hřišti... Díky, Znojmo, za pěknou akci a let's go Knights! 

Dukovany
Dukovany
Znojmo
Znojmo

5. etapa - Znojmo / Valtice (124 km - 900 v.m - 5 hod min)

Pasohlávky, Nové Mlýny, Dyje, Věstonice, Mikulov, Lednice, vinice, sklípky, jižní Morava sama... Těšil jsem se velice, a co jsem si naplánoval, to jsem dostal.

Den to byl organizačně znova takový uvolněný, nenastaly žádné komplikace, což bylo druhý den po sobě uklidňujícím zjištěním.

Trochu mě však trápilo lýtko. Doufal jsem, že v šesté etapě nazítří to bude lepší. Hlavně jsem potřeboval, aby bylo fit směrem k beskydskému dějství čekajícímu za dva dny. Přeci jen, tady jsem moc nemakal a další etapu jsem taky mohl pojmout zadrženěji, kdežto v prudkých kopcích by problém tak důležitého svalu byl znát. Ovšem počínaje tímto dnem už jsem si v rámci regenerace zařídil nějaké masáže a ty pomohly velice.

Nové Mlýny
Nové Mlýny
Valtice
Valtice
Nové Mlýny
Nové Mlýny

Břeclav
Břeclav

6. etapa - Valtice / Zlín-Lešná (122 km - 720 v.m - 4 hod 42 min)

Cestou mi přišla SMS, že se přátelům Pirklovým narodil syn. Takže jsem už před Zlínem začal pomalu přemýšlet, jak poupravit noty následujících dní, aby mi víkendové zapíjení v Janově ladilo s cyklistickými plány.

Nejjednodušším řešením by bylo vypustit čtvrteční volný den a udělat ho právě v tu sobotu v Janově. Byl bych ale schopen zvládnout blok 6 etap v řadě za sebou včetně dvou horských? To jsem si o sobě tehdy ještě netroufl tvrdit a celé mi to vrtalo hlavou. Řekl jsem si, že vyčkám na pocity po Beskydech a těm se uzpůsobím.

Den to byl podle představ, pěkně se mi jelo mezi slunečnicemi, hezká města a vesnice jsem projel, i na Slovensku byl, celou jízdu v krátkém dresu, lýtko moc netrápilo; až ke konci za Uherským Hradištěm přišel protivítr. 

Cíl etapy byl u zlínské zoologické zahrady se zámkem v Lešné. Tam jsem se sešel s prarodiči, prošli jsme si spolu náš oblíbený areál a pak se autem přesunuli domů do Hladkých Životic, kde jsem měl zázemí pro příštích pár dní a nocí.

Hodonín
Hodonín

7. etapa - Hladké Životice / Hladké Životice (203 km - 3 400 v.m - 8 hod 53 min)

Druhá horská etapa ze tří přinesla spoustu výškových metrů hlavně díky třem dlouhým kopcům - 5km za Valašskm Meziříčím, 11km k Radhošti a 8,5km na Lysou horu, nejvyšší vrchol Beskyd.

Ještě před vrchařinou jsem musel navštívit zajímavé místo v regionu - fotbalové hřiště ve Viganticích, kde se svoje první kousky učil Milan Baroš. Z Vigantic na Anfield Road, skvělé.

V Prostřední Bečvě na mě čekali babička s dědou, aby mi byli v kopci na Pustevny podporou v doprovodném voze. Stoupání bylo velmi přijatelné, mírnější, než jsem očekával. Po nezpevněné cestě na posledních pár kilometrech jsem se dostal až k samotnému vrcholu Radhoště.

Mnohem náročnější byl devítikilometrový výšlap na Lysou. Kopec sám je velmi prudký a navíc mi před nájezdem začalo pršet. Déšť později ustal, ale po dosažení vrcholu se zase spustil. Nahoře bylo šest stupňů a mizerná viditelnost.

Uvědomil jsem si v takových podmínkách, že jsem na tom velmi skvěle, takže ještě z Lysé jsem babičce zavolal, ať na mě v původním cíli ve Frenštátu s autem nečekají, ať s dědou jedou už domů, že si přidám a dojedu na kole až tam. Posledních 70 km jel v dešti a 12 stupňích, nebyl to však problém

Toto byla možná královské etapa ročníku, které jsem se bál, ale nakonec jsem si ji užil od prvního do posledního šlápnutí. Beskydy jsou nádherné. 

Pustevny
Pustevny
Hladké Životice
Hladké Životice
Vigantice
Vigantice
Radhošť
Radhošť
Lysá hora
Lysá hora

Havířov
Havířov

8. etapa - Český Těšín / Ostrava (80 km - 530 v.m - 3 hod 20 min)

Původně plánovaný den volna jsem odložil, program příštích dvou etap o den posunul. Byl jsem v ráži a odpočívat nepotřeboval. 

Před nádražím v Českém Těšíně na mě nastoupil borec: "Šefe, takové uzke gumy, to bych nebral na takové zkurvené silnice." Větším testem odolnosti než všeobecný stav našich byl ale spíše déšť. Pršelo od začátku do konce etapy a tentokrát už mě to na vodě moc nenadchlo.

Měl jsem v tenhle den šanci si trochu zvýšit rychlostní průměr, ale na kluzkém povrchu mi nestálo za to riskovat a ani jsem se nechtěl moc vydat před následující etapou, kdy mě čekalo poněkud jiné řemeslo. Přeci jen jsem se už dostával do fáze, kterou můj organismus ještě neznal. Tak jsem spíš jen tak točil nohama a koukal kolem sebe.

Padla mi nezvykle už dopoledne a z Ostravy jsem jel vlakem zpět do Životic - na masáž celého těla (na regeneraci dokonalé) a na oběd. Vedeme s babičkou malou tradici - rýžový nákyp se švestkami.

Ve zbytku dne mě začala trochu bolet hlava. Snad za těch pět hodin v mokrém oblečení v nezaplatím... uvažoval jsem.

Ostrava-Svinov
Ostrava-Svinov

9. etapa - Krnov / Janov (200 km - 3 680 v.m - 8 hod 42 min)

Když jsem o beskydské etapě psal, že byla možná královská, schválně tam bylo to možná. Tato ji minimálně dorovnala, rovněž tři dlouhé kopce byly na trase: Praděd, stoupaní z Bělé pod Pradědem a Dlouhé stráně

Desátý den, devátá etapa - to znamenalo posunutí hranic zase někam dál. Byl jsem najetý, hodně jsem se těšil, až z Krnova vyrazím.

Praděd je náročný, ale není těžší než Lysá hora. Nepříjemná příprava měla pět a půl kiláku a kopec samotný devět. Jel se mi dobře, a to i z toho důvodu, že jsem potkával nějaké ty závodní cyklisty, kteří tam trénovali. Jeden z nich mě na posledním kilometru předjel rozdílem třídy. Chvíli jsem se mu snažil sekundovat, ale neměl jsem šanci. Dobrý srovnávač ega.

Nejnáročnější částí dne byly Dlouhé stráně. stoupání dlouhé přes 10 km. Panorama nahoře bylo jednou z nejpěknějších odměn celé dobrodružné cesty. Rozehnaly se mraky a oteplilo. Celou horní nádrž jsem si objel a bylo to skvělé.

V centru dění naší dobré vsi - v Janově Na Rychtě - jsem se po etapě dobře odreagoval. Bylo fajn, že jsem měl za kým večer jít a mohl se pobavit. Trochu jsme se zdrželi...

Dlouhé stráně
Dlouhé stráně
Janov
Janov
Praděd
Praděd

2. volný den - Janov

Na rozdíl od prvního volna jsem odpočinek nijak nepotřeboval. Byl jsem ve veliké formě.

Pekl jsem františky se skořicí, abych do lesa na chatu Říhajdu, kde jsme připíjeli na zdraví novorozeného Jonáše, nešel s prázdnýma rukama. U trouby to bylo zajímavé naboření zajetého stereotypu a večer to bylo ještě zajímavější. Zase jsme se trochu zdrželi...


10. etapa - Janov / Ledeč nad Sázavou (107 km - 1 380 v.m - 4 hod 4 min)

10. etapa měla být spíše spojovací než prověřovací, a taky že byla. Dost jsem si pospal a vyrazil až kolem jedné hodiny po poledni.

Poprvé jsem nejel sám, ale domluvil si na chvíli sparing partnera. Nohy se mnou protočil Marek Votroubek, člověk inspirující. Namotali jsme společně několik kilometrů, dali řeč a na chvíli si i vyměnili kola. To bylo docela vtipné, vzhledem k našim hodně odlišným postavám. Vyzkoušet si jeho raketu pro mne ale bylo dost motivační do budoucna... 

Známe se spolu už od poměrně dávných dob na gymplu, kdy já, drzý sekundán, si na něj, sextána, docela dovoloval. Kdybych si ale tehdy netroufal, dnes bychom se nejspíš vůbec nevídali. Mára mi v současnosti moc pomáhá při tom, aby moje dokumentační výstupy z cest za něco stály. Bez jeho podpory bych se strašně složitě prokousával uměním střihu, ať už jde o hardware nebo o software. Tak prosím mějte na paměti, že za filmovými projekcemi v kulturáku vždy z části stojí tenhle chlapík.  

Jelo se mi opravdu skvěle, nebylo poznat, že jsem se předtím dva večery zmačkal. Sotva jsem se rozjel - a už jsem v Chotěboři měl jen 35 km do cíle.

Už jsem si sám před sebou připadal trochu trapně. Tak kde je ta únava? ptal jsem se. Já pořád čekal... dokonce jí šel naproti a pořád nic.

Ledeč nad Sázavou
Ledeč nad Sázavou
Chotěboř
Chotěboř

11. etapa - Ledeč nad Sázavou / Kladno (149 km - 1 600 v.m - 5 hod 58 min)

Celý den jsem měl před sebou vidinu toho skvělého kozla, která mě hnala vpřed. Pár týdnů před výjezdem jsme byli s filtraři pracovně v Kladně a po návštěvách tamní Kozlovny mi bylo jasné, že itinerář cesty, který tou dobou už byl vytvořený, dozná změny. Jágrovo Kladýnko tam tehdy ještě nebylo.

Krátce jsem navštívil mimo jiné i Buštěhrath - snažil jsem se tam porozhlédnout po nějaké krabici, nejlépe od vína, ale nic - ani mega.

Jedenáctá etapa proběhla celá v naprostém poklidu. Začalo mi být líto, že už se blíží konec. Nějak to uteklo, popravdě. Zbývalo mi necelých dvě stě kilometrů, abych udělal avizovaných sedmnáct set dohromady, s čímž bych byl spokojený, Po etapě jsem se definitivně rozhodl, že dalšího dne smažu resty z původně druhé etapy. Zpackaný úvod cesty mě pořád trápil. Měl jsem dost sil i organizační prostor na to, abych se mohl nějak zahojit dnem navíc.

Buštěhrad
Buštěhrad

12. etapa - Ústí nad Labem / Karlovy Vary (156 km -  1 680 v.m - 6 hod 12 min)

Že se ráno vlakem přesunu z Kladna do Ústí nad Labem a pojedu do Karlových Varů, bylo po přihlédnutí k možnostem poměrně jasné řešení. Šlo o značnou část oné originálně plánované etapy číslo dvě, jejíž trasu jsem měl uloženou v cyklopočítači.

Byla to hodně zajímavá etapa, nejdřív krajem šedivého průmyslu a pak i místy jakoby v zapomnění. Ve Varech jsem se ubytoval u nějakého Asiata, kterému jsem porozuměl tak každé osmé slovo. Ten mi při platbě velmi blbě (pro něj) vrátil nazpět. Nechal jsem ho v tom - myslím, že každý by měl aspoň bazálně ovládat jazyk a měnu země, ve které chce žít a pracovat. Mě život za chyby taky trestá... Za ty čtyři holé stěny a postel vlastně mimo město to bylo i tak drahé.

Přiznám se, poslední desítky kilometrů už mi to moc neodsýpalo. To vědomí, že je hotovo, mě dohnalo. Při dvanácté jízdě se všechna nakumulovaná únava konečně projevila.

Za odměnu jsme šli na film v rámci známého karlovarského festivalu. Šli, protože náhodou jsem se sešel i s bandou bývalých spolužáků ze střední! Vary jsou moc hezké, zažili jsme spolu dobrý čas. Potom pozdě večer jsme šli ještě na pivko, já už spát nepotřeboval. Zbýval kousíček cesty - a pak jsem se mohl dospat doma.  

Ústí nad Labem
Ústí nad Labem
Kadaň
Kadaň
Kladno
Kladno
Litvínov
Litvínov
Karlovy Vary
Karlovy Vary

Kladno
Kladno
Praha
Praha

13. etapa - Kladno / Praha (67 km - 600 v.m - 3 hod 8 min)

Tak jsem svoji cestu končil ve stejném duchu, jako ji začínal - defektem zadního kola. Dokonce ještě v neutrální zóně před startem etapy, cestou z vlakáče na oběd.

Nějak to na mě všechno dolehlo... únava, kilometry, hodiny, stereotyp... potřeboval jsem si dát na srovnání nějaká piva ještě před výjezdem. Skončil jsem na šesti. Musel jsem se k poslednímu vyražení dost přemlouvat. 

Nedlouho po výjezdu jsem ale hodně rychle vystřízlivěl. Přijel jsem do Lidic a tamní památník, kde jsem byl skoro sám, mě v tom děsivém odpoledním tichu emočně celkem zasáhl. Musel jsem pryč.

Vůbec se mi ze začátku nechtělo jet, stehna mi v kopcích hořela, motivace šlapat chyběla. Ale postupem času jsem se začal těšit z dokončení mise. 

V Praze jsem si přidal 15-20 km, neboť není ulice Ztracená jako ulice Ztracená! Symbolicky jsem cestu ukončil navigačním zkratem, hostitel kamarád Martin pro mě nakonec musel za tmy dojet autem... Už se mi opravdu nechtělo ve večerních hodinách unavený více zmatkovat po hlavním městě a celé ho dál projíždět. 


Lidice
Lidice
Praha
Praha

Tyhle dva týdny byly školou fyzična, vůle a improvizace. Bylo to opravdové dobrodružství, prožil jsem chvíle radostné, vtipné, zběsilé, více či méně nebezpečné, pohodlné, poučné i takové, kdy ve mně byla dušička malá.

Jako naprosto perfektní věc se ukázal týdenní odpočinek u moře těsně před výjezdem. Trochu mě mrzí rychlostní průměr, který jsem rozhodně chtěl vyšší, ale dramaticky ho ovlivnila spousta pěších kilometrů v prvních dvou etapách. Chtěl jsem to pojmout poctivě, a tak jsem cyklopočítač nevypínal - byla to prostě součást přesunu.

Abych byl upřímný, ulevilo se mi, že jsem to zvládl. I přes všechny překážky jsem plánovanou celkovou kilometráž převedl z papíru ve skutečnost s přesností na 2 km, takže příliš velké sousto jsem si nakonec neukousl.

Všeobecně jsem měl pocit, že po fyzické stránce jsem našim silnicím nepředal úplně vše. Snad jsem mohl přidat ještě trochu na výkonu. Vystřílel jsem se ale zcela jistě po psychické stránce. I s přesunem do Hradce Králové před první a s přesunem z Prahy domů po poslední etapě to bylo dohromady sedmnáct dní soustavné koncentrace na dobrý chod akce. A to už teda nebylo málo, docela mě to vysálo... stále jakoby mezi lidmi, ale přece sám.

Tady jsem proto viděl největší výzvu pro další ročník - přidat si dvě etapy a dostat se na číslo 15. Pokud jde o kilometráž, tak už jsem nemohl mít jiný cíl než odškrtnout metu 2 000 km.

Ale o tom zase jindy.


KOLEM ČESKA 2018:

Hradec Králové - Praha:


13 etap

2 dny volna

1 736,7 kilometrů

74:10:12 hodin jízdy

21 929 výškových metrů

23,5 km/h


PARTNEŘI PROJEKTU