Kolem Česka 2017

02.01.2021

cca 35 min


Před nějakým časem jsem po dobu tak dvou tří let nahodile přemýšlel o tom, že bych někdy v létě chtěl uskutečnit takový menší etapák. Líbila se mi představa, že bych simuloval formát mých oblíbených silničářských profi závodů. Zprvu jsem ale téhle ideje nevěnoval tak velkou pozornost. Nenapadalo mě, že by to v budoucnu mělo být něco, co mě takovým způsobem chytne a v čem se najdu.

Vždycky jsem se ve sportu chtěl zlepšovat, ale vězte, že až do doby, o které je tenhle článek, jsem nikdy předtím nejel aspoň sto kilometrů třeba jen dva dny po sobě. Jezdil jsem dost pravidelně, ale většina tréninků měla tak mezi 30 a 70 kiláky. Občas jsem dal to kilo a opravdu párkrát do roka dvoustovku. A po takové štrece jsem v příštích dnech rozhodně neměl chuť a sílu takto trénovat znova.

Ale ve dvaadvaceti jsem se konečně odhodlal. Sice jsem netušil, jestli na takovou akci mám, ale otevřel jsem si jednoho dne Mapy.cz a naklikal si bez kdovíjakého přemýšlení okruh po naší republice. Dal jsem si závazek, že když už, tak teda chci zvládnout aspoň 1 000 km. Vycházelo mně z toho 7 až 8 etap s jedním volným dnem. 

Jedna věc pro mě byla naprosto nová. Na kole jsem výkony podával už celé roky, ale ještě nikdy v životě jsem neměl na starost si úplně sám bez cizí pomoci zorganizovat spaní různě po Česku po dobu celého týdne. Je to trochu úsměvné, toto byla také vcelku výzva.

Do batohu jsem k cestě vybral jenom ty nejnutnější věci, abych byl co nejlehčí. Musím říct, že tohle je moje silná stránka - na takové cestování mi stačí fakt absolutní minimum. A protože jsem toho času ještě neměl žádné filmařské ambice, sbalil jsem si toho na týden života snad až směšně málo.

Před třemi a půl lety jsem ještě nedisponoval Garminem se sofistikovanou navigací, ale měl jen obyčejný tachometr. Na cestách jsem se orientoval pomocí vytisknutých mapek, které na sebe navazovaly, a do kterých jsem si fixou vyznačil namyšlenou trasu. Pro každý den jsem měl připraveno většinou tak od osmi do dvanácti takových podrobnějších obrázků. Výjimku tvořila jen první etapa a kus poslední, jejichž trasu jsem už měl naježděnou a znám ji zpaměti.

Jednu A4 jsem vždy vozil složenou v boční kapsičce batohu, abych si pro ni mohl kdykoliv za jízdy sáhnout a přesvědčit se o správnosti svého směru. Takhle jsem do neznámých míst jezdil už několik let a fungovalo to. Papírová metoda měla svoje kouzlo a jako hendikep jsem ji vlastně ani nepovažoval. V méně přehledných oblastech jsem sice občas tápal, ale to dobrodružství k tomu patřilo. I když jsem pak nadával, tak zpětně jsem aspoň měl na co vzpomínat. Jak totiž říkal jeden náš instruktor na divoké vodě: "Zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně, když je intenzivní." To platí napříč sportovním spektrem.


1. etapa - Janov / Hladké Životice  (158 km - 1 620 výškových m - 5 hod 35 min)

Jako úvodní etapu jsem si naplánoval takovou jistotu na rozjetí. Jde o trasu za babičkou a dědou na Moravu, kterou jsem z Janova jezdil vcelku pravidelně a znám ji jako svoje tretry.

Ráno před odjezdem byla taková zima, že to vypadalo jako někdy na podzim - deset stupňů a studený vítr. Pro všechny případy jsem si tak s nelibostí musel do batohu přibalit i návleky na nohy, což se mi s myšlenkou vyrazit jen s nutnými věcmi "pro přežití" trochu příčilo. Ale co se dalo dělat. (Ovšem po třetí etapě jsem se jich stejně zbavil, protože předpověď počasí pro příští dny byla příznivá.)

Vyjížděl jsem s tradičním zpožděním oproti plánu, avšak s větrem víceméně do zad, takže také s vědomím, že ztracené minuty můžu získávat zpátky.

První desítky kilometrů mé nové sebepoznávací akce mně utíkaly nezvykle rychle, cítil jsem se správně namotivovaný. Dva kopce za Dětřichovem a Maletínem byly ideální na dostání se do toho správného tempa.

Mezi Maletínem a Mírovem je dost rozbitá cesta jakoby v zapomenutí, která není vůči silničnímu kolu moc hodná. Je tady ale jeden pádný důvod, proč jsem opakovaně ochotný onen úsek absolvovat, přestože bych se mu mohl objetím vyhýbat. Zhruba pětikilometrová hitparáda kličkování mezi dírami končí zajímavým pohledem na mírovskou věznici. Náhlé vyloupnutí se z lesního stromového tunelu přímo pod jedno z nejznámějších českých vězení mě vždycky tak trochu překvapí, i když jsem ten obrázek viděl už tolikrát.

Naučil jsem se jezdit v tahu až na 105. km do Moravského Berouna a výjimku jsem neudělal ani tentokrát. Tam jsem si dopřál hodinovou přestávku na oběd. Když si nedám nic těžkého, tak mi menší oběd obvykle neškodí, ale tentokrát to bylo jinak. Česnečka a pstruh s bylinkovou bagetou mně dali na zbývajících padesáti kilometrech celkem zabrat. Po pauze jsem poznal neuvážlivost svého rozhodnutí nad jídelním lístkem. Naštěstí to na moji rychlost a kadenci zas tak velký vliv nemělo, jen jsem se cítil trochu nafouknutý a dostal varování do dalších dní.

Až do konce etapy byl profil většinou rovinatý nebo klesavý, což mi s lehkým větrem v zádech hrálo do karet. Přišly pěkné úseky, kde se to i po rovině dalo celkem dlouho hrnout mezi 35 a 40 km/h. Pořád mě to nutilo zrychlovat a lákadlo vylepšení rychlostního průměru se ve mně pralo s vědomím spousty a spousty kilometrů před sebou. Lehce jsem projel dvojici měst Budišov nad Budišovkou a Vítkov a blížil se k Fulneku, městu dvojnásobné wimbledonské šampionky Petry Kvitové. Po něm už mě čekalo jen posledních pár kilometrů do cíle v Hladkých Životicích.

V rámci regeneračního vyšlapání po etapě jsme si s babičkou a dědou dojeli do pět kilometrů vzdálených Stachovic na pivo. Chodím tam s nimi často, když dojedu, oni jsou tam známými hosty. Vždyť kolikrát už místní hospodský začal automaticky rozmotávat dva kousky pro penzisty, jen co známé firmy zahlédl mihnout se v okně...


2. etapa - Hladké Životice / Brno (160 km - 1 340 v.m - 5 hod 55 min)

Pro druhý den jsem si přichystal etapu od prarodičů do našeho druhého největšího  a prvního nejsympatičtějšího města.

Ze začátku etapy mě dost bolel zadek, až jsem si říkal, že to snad není možný, že mě další dny čeká dost velké nepohodlí. Tenhle pocit měl ale jen jepičí život a po nějaké půlhodince přešel. Po první etapě se mi nakonec nejelo vůbec zle, a to i přes to, že úvodní desítky kilometrů byly docela kopcovité. Mé tělo se na druhý den v dlouhém zápřahu adaptovalo slušně. Jak jsem psal výše, takto dlouhé dny hned po sobě pro mě byly úplnou novinkou a nevěděl jsem, co se mám očekávat.

Nedaleko od našich Životic je obec Vražné, kde se narodil veliký mozek, průkopník genetiky Johann Gregor Mendel.

Už jsem se dostal do míst, která jsem neznal, a používal jsem tudíž ony představované mapky, Ve větších městech vždycky hrozilo nějaké odklonění od linie - v Hranicích na Moravě i v Přerově jsem měl v obou případech problémy při hledání té správné výjezdové cesty z centra.

Taková ztráta orientace v etapáku znamenala několik kilometrů navíc oproti plánu. Jak kdy. Někdy jsem se "našel" ještě ve městě a jindy jsem z něj vyjel silnicí jinou a na původní trasu se napojil až po projetí dalších pár obcí. Tak jsem to vyřešil zrovna za Hranicemi, a neplánovaně si tak alespoň projel pěkné lázeňské středisko v Teplicích nad Bečvou. 

Na programu nebyl žádný dlouhý kopec, ale silnice se tak různě houpala nahoru a dolů, rozhodně to nebylo pianko, při kterém bych nějak významně pošetřil síly. Navigačně to v druhé půlce etapy bylo  velice snadné. Do Brna mne v posledních šedesáti kilometrech vedla víceméně jedna a ta samá silnice, takže tady jsem nemohl vybočit z itineráře ani já, který jsem čas od času duchem mimo. I Vyškov, jediný potenciální vykřičník, jsem projel, jako když střelí, takže pohodka. Etapu jsem dokončil v pořádku, unaven přiměřeně.

V Brně přišel můj první opravdový problém, a sice když jsem se hlásil na recepci sjednaného ubytování. Zjistil jsem, že mi chybí kartička pojišťovny, ale co hůř, hlavně občanka. Já vůl obojí nějak dokázal nechat doma. Naštěstí to šlo vyřešit tím, že jsem brnknul domů a recepční následně nadiktoval číslo pasu, který naši v mém pokoji našli.

Volný večer jsem využil tak, že jsem se trochu prošel do centra, v drogerii si koupil potřebnou hygienu, dal si zaslouženou zmrzlinu a pak zapadnul do knajpy kouknout na záznam etapy probíhající Tour de France. Dva kousky taky přišly vhod.


3. etapa - Brno / Doudleby (230 km - 2 670 v.m - 9 hod 23 min)

S vědomím dlouhého dne před sebou jsem měl budíček nastavený už na šestou ranní. Třetí etapa měla prověřit moji kondici na více než dvousetkilometrové spojovačce jižní Moravy a jižních Čech.

Na tuhle etapu jsem se předem moc těšil, i když respekt před její délkou v kombinaci s třetím dnem v sedle v řadě byl samozřejmě na místě. Byla to výzva jaksepatří, a to mám rád.

Hned od úvodních kilometrů ještě v Brně jsem začal kupit spoustu výškových metrů, což byl společně se silným protivětrem typický rys třetího dne. Navíc zhruba okolo čtyřicátého kilometru, kdy jsem minul elektrárnu Dukovany, začalo i pršet.

Tentokrát už svoje účinkování na našich silnicích můžu směle označit za boj. Letní déšť mám sice při jízdě rád, vždycky se na něj celý rok těším, ale v kombinaci s chladnem a protivětrem ho naopak nemusím. A teplo toho dopoledne rozhodně nebylo.

I když jsem zrovna nestoupal nebo výjimečně nesjížděl, tak mi to nechtělo pořádně táhnout. Místy jsem i na rovině točil vpředu malý převodník, přičemž jsem měl pocit, že to je spíš mlýnské kolo a s vypětím spousty svých sil tak tak držel dvacetikilometrovou rychlost. Co chvíli mě vytáčelo, že mě to vede jenom do kopce a i ta sebemenší nakloněná rovina mi notně ubírala fyzické i psychické síly. Hranici tisíce nastoupaných metrů jsem překonal už po 68 kilometrech.

Alespoň déšť po nějaké hodince ustal a zanedlouho poté jsem minul ceduli s nápisem Moravské Budějovice. Tam jsem si dal první delší pauzu, abych se vzpamatoval ze studené sprchy na začátek.

Vítr mě přestal trápit snad až po 150 km jízdy. Toto byl vskutku náročný test a myslím, že i když jsem ze souboje proti tomuto přírodnímu živlu vyšel dobře, sebralo mi to tolik sil, že jsem právě za to v rakouské části etapy posléze přece zaplatil.

Návštěvu jižních sousedů jsem měl absolvovat v rámci cca pětatřiceti kilometrů, ale věc se nakonec měla trochu jinak. Mimochodem do Rakouska jsem vjel bez občanky nebo pasu, bez kartičky pojišťovny, bez pojištění do zahraničí, bez hotovosti, s minimem jídla. avšak s odvahou a úsměvem na rtech. Někdy je vzrušující věci pojmout punkově. 

Rakouské silnice byly úplně wunderschön a parádně mi to po nich odvalovalo. Projel jsem dohromady čtyři nebo pět zákazů spojených s objížďkami. Slézt z kola jsem však musel jenom jednou jedinkrát. Za celý pobyt za hranicemi jsem potkal jen málo lidí, v sobotu je tam sobota a je přirozeností, že se nepracuje. I mimo objížďky byly ulice prosté lidu. Ten zjevně odpočíval v klidu domova a užíval víkend. Jenom na jedné louce jsem minul malý fesťáček nějakých smažek a to bylo vše. 

Bohužel jsem se nevyhnul bloudění. Špatně jsem se zorientoval v názvech dvou velmi podobných obcí a v cedulích směřujících k nim, což mě donutilo nastřádat asi dvacet kilometrů navíc,

Během dlouhého dne pro nohy i hlavu mě po 160 kilometrech přepadla energetická krize.  Měl jsem už jen trochu vody, žádné jídlo, žádná eura, kdybych na venkově snad na něco narazil, a zbýval kus cesty do nejbližšího města pomoci. Bylo to nepříjemné, ale nakonec jsem to ustál - ono mi taky nic jiného nezbývalo - a úplně prázdný dojel do města Litschau.

Přijel jsem na jedinou benzínku, kterou jsem v Rakousku potkal, a s kočičíma očima vznesl dotaz jednadvacátého století: "Kann ich bitte hier mit card zahlen?" Borec pumpař ukázal prstem na platební terminál a řekl: "Nein, das ist kaputt." 

Naštěstí byla dál v centru restaurace, kde na můj dotaz měli kladnou odpověď, a tak jsem byl zachráněn. Okamžitě jsem do sebe vylil Coca Colu a objednal si celou pizzu. Zatímco jsem seděl u stolu a čekal, až mně ji kuchař připraví, začal jsem klimbat. Myslím, že kdyby ji servírka přinesla o pět minut později, tak by ji dala před spícího zoufalce s čelem na stole. Rychle jsem polknul vše, co bylo na talíři, vysrknul ještě jednu Colu a vyrazil dál.

Najednou jsem však byl úplně čilý, můj projev před a po Litschau byl jako den a noc. Splacení energetického dluhu mi ohromně pomohlo, tohle bylo snad nejlépe investovaných jedenáct euro v mém životě! O něco později jsem v lese přejel hranice, vjel zpět do vlasti a s optimismem se vrhnul na ukrajování závěrečných asi padesáti kilometrů. Tyto kilometry, během kterých jsem projel i Žižkovým Trocnovem, už byly z velké části rovinatého rázu.

Takřka přesně se západem slunce jsem dojel do Doudleb.

Po prvních třech etapách jsem cítil celkem značnou únavu, volný den mně přišel vhod. Zničený jsem ale nebyl, před výjezdem z domu jsem to v téhle fázi čekal možná horší, tedy to bylo spíše milé překvapení. Myslím, že jsem se dostal do bodu, odkud už nebylo návratu. Už jsem ujel dost na to, abych věděl, že na to celé mám a případné odstoupení bych považoval za zklamání.


Volný den

Vyšel symbolicky na neděli, a tak jsem se snažil dodržet podstatu tohoto dne vyplývající z jeho názvu a strávil ho co nejvíc odpočinkově. Zázemí mně poskytli moji doudlebští přátelé, jejichž domovina byla jedním ze styčných bodů mého týdenního dobrodružství, když jsem ho plánoval. Po odšlapaných dnech jsem mohl vypnout, což mně díky milé hostitelské péči s nejvyšším stupněm pochopení pro sportovní odhodlání moc pomohlo. Z postele jsem se vykopal kolem desáté dopolední a bez hodinek strávil příjemný den. Po vzoru těch nejlepších profesionálních borců Grand Tours ovšem byla na programu i krátká bezzátěžová vyjížďka na kole, abych udržel nohy v pohotovosti směrem k dalším dním. 


4. etapa - Doudleby / Plzeň (184 km - 1 620 v.m - 7 hod 6 min)

Relativně odpočatý jsem pokračoval severozápadním směrem do našeho hlavního města piva.

Hned ráno po vyjetí se ale ozvaly první známky dlouhodobější únavy. Než jsem se pořádně rozšlapal, chtělo se mi první desítky minut na kole trochu spát. Ne že by mi snad přímo hrozil mikrospánek, ale víčka mně nahoře rozhodně nedržela sama, musel jsem jim vědomě pomáhat. Zvýšit tělu příkon svačinou jsem se proto snažil už po dvanácti kilometrech v Českých Budějovicích. 

Dále jsem pokračoval přes Hlubokou nad Vltavou až k Temelínu, který jsem si hodně přál vidět pěkně zblízka. Chladící věže elektrárny na samotném okraji areálu jsou přímo u silnice, co by kamenem dohodil. Mezi spodními žebry majestátných staveb byly pěkně vidět a slyšet vodopády.

Mým dalším zajímavým bodem v itineráři byl Kamenný most v Písku - ten vůbec nejstarší dochovaný u nás, jehož historie sahá až do 13. století. Hned vedle něj je kavárna, takže jsem toho využil a na její zahrádce si s výhledem na památku dopřál tři kousky zákusků s cappuccinem. Po 76 kilometrech jsem tak vyřešil otázku delší pauzy na jídlo.

Na otavském nábřeží mě čekal milý cestovatelský bonus. Město si totiž krásnými uměleckými díly z písku připomínalo 50 let od výtvarného ztvárnění Rumcajse pro Večerníček.

Následujících 60 kilometrů bylo poměrně stoupavých, ale příliš mi to nevadilo. Naopak jsem se s přibývajícími kilometry cítil spíše lépe. Je to zajímavé, že mi druhá půlka etapy opět sedla víc než ta první. Trojciferné číslo v kolonce ujeté vzdálenosti mě pravůbec netrápilo, nohy fungovaly dost dobře.

Byla to druhá etapa po sobě, která měla takový závěr. V té do Doudleb se mi po překonání rakouské krize taky jelo víceméně lehce. Lidský organismus je neobyčejná mašinka a v takhle mimořádném režimu pracuje jinak než za normálních podmínek. Po čtvrté etapě v pěti dnech jsem to na sobě docela poznával a byl za to rád, protože to byl jeden z důvodů, proč jsem se do této akce pustil. Sebepoznávání je velmi důležitá věc.

Jinak musím říct, že jsem byl mile překvapený z ohleduplnosti řidičů na jihu a západě Čech. Lidé v naprosté většině dávali při předjíždění bezpečný odstup a v místech, kde před sebe stoprocentně neviděli, neměli žádný problém přizpůsobit se cyklistické rychlosti. Až jsem si kolikrát říkal, proč už nejedou, vždyť už dávno mohli valit. Myslím, že jsem za ty dvě etapy zažil dost příkladů na to, aby to nemohla být jen náhoda na jedince. Spíš už to vypovídá o nějakém charakteru řidičů v oblasti, a to je fajn zpráva. Taková vstřícnost mi jinde kolikrát dost chybí. Jenom pak teda nechápu ten kontrast s tolika křížky u cest. Těch jsem tam minul víc než dost...

Do cíle jsem dojel včas a v hospůdce kousek od ubytování se odměnil ďábelskou směsí a dvěma plzněmi. Kupodivu jsem z toho byl i po výkonu plný jak žok a v deset večer šel do kina, protože v ten čas bych určitě ještě neusnul. 


5. etapa - Plzeň / Praha (90 km - 880 v.m - 3 hod 42 min)

Toto byla papírově nejsnazší etapa ze všech. Pouhých 90 kilometrů mezi Plzní a Prahou mělo být podle předvýjezdových plánů lehkých a měly sloužit spíše jako taková vata mezi etapami delšími.

Jenže v téhle prognóze jsem se pěkně sekl. Od začátku až do konce mi to nejelo. Nejenže jsem opět schytal protivítr, ale měl jsem i špatné nohy. Poznal jsem, jaké to je, když se sportovec na etapu prostě dobře nevyspí. Ještě jsem ani pořádně nevyjel z Plzně a nohy už jsem tahal jako sýr z česnečky.

Navíc to asi neustála ani hlava. Kdybych měl dlouhý den jako jindy, tak by to pro mě byl standard a ta devadesátka by byla jen částí něčeho. Takhle to bylo celých sto procent etapy a pocitově se mi každých pět deset kilometrů velice táhlo.

Ani trasa kopírující dálnici nebyla kdovíjak fotogenická. Summa summarum pátá etapa byla první, která mě upřímně moc nebavila. Nikde jsem se nezdržoval a spíš si přál, abych byl konečně v Praze. Když jsem doma před výjezdem viděl načrtnutý celý itinerář, tak jsem si říkal, že tohle by měl být letecký den, že tady bych mohl nahnat průměrnou rychlost. Ne.

Dokodrcal jsem se do Zličína a hned to stopil do metra. Neměl jsem chuť proplétat se až do Dejvic k noclehu. Okolo cedule Praha - hlavní město jsem projel, nemohl jsem si tak nic vyčítat, úkol byl splněn.

Únava se přirozeně střádala, s tím jsem počítal, ale tohle mě vylekalo. O den dříve se mi jelo slušně a najednou taková bída. Doufal jsem, že jsem si jen vybral špatný den a po vyspání to bude zase lepší. Protože jestli ne - a mělo by to jít to po křivce dolů -, tak by mě čekaly ještě krušné stovky kilometrů.


6. etapa - Praha / Liberec  (131 km - 1 430 v.m - 5 hod 10 min)

Šestá etapa v pořadí byla sice taková středně dlouhá, ovšem na závěr jsem si přichystal nejnáročnější vrchařskou prémii celého týdne - cestou do Liberce by byl hřích vyhnout se Ještědu.

Den jsem načnul probuzením hlady ve tři čtvrtě na šest. Pro všechny případy jsem při sobě ovšem měl tyčinku Snickers, abych vyšel vstříc svému žaludku a mohl pak ještě na hodinku zabrat.

Konečně jsem měl příznivé povětrnostní podmínky. Poprvé od úvodní etapy jsem se nemusel obávat žádného větru proti nebo z boku a své síly jsem si mohl rozvrhnout úplně libovolně, aniž by mi přírodní živel mluvil do toho, jaké úsilí mám v různých místech vynakládat. I to přispělo k tomu, že jsem se cítil téměř čerstvý. Tak, jako jsem měl předtím den špatný, měl jsem tentokrát den dobrý - moc dobrý. Nijak zvlášť jsem nepociťoval bolest nohou ani ničeho jiného, jízda mě opravdu bavila a cestování si užíval. Do Mladé Boleslavi to uteklo rychle.

Ve městě oficiálního partnera Tour de France jsem si původně chtěl dát hodinovou přestávku na oběd, ale nakonec jsem to zavrhnul. Bylo krátce po jedenácté a při aktuální pohodě jsem uvážil, že by bylo lepší dojet do cíle co možná nejdříve, abych měl odpoledne hodně času na plánovaný program v Liberci. Kratší pauzu jsem si udělal v jedné obecní samoobsluze později, fungovat mi stačilo hlavně na sladké tyčinky.

Ještěd jsem poprvé viděl už krátce za Boleslaví, když se mi díky slunci začal jako malá tečka lesknout na obzoru už nějakých čtyřicet kilometrů předtím, než jsem na něj začal stoupat.

Jestliže první půlka etapy byla rovinatá, za Mnichovým Hradištěm se silnice lehce zvedala a začala jakási příprava pod velkým stoupáním. Byla taková táhlá, ale díky dobrým nohám jsem s ní neměl nejmenší fyzický ani psychický problém. Vždyť ještě před onou vrchařskou částí jsem měl rychlostní průměr na mě pěkných 27 km/h. Na Ještěd jsem se hodně těšil, navštívil jsem ho totiž jenom jednou před léty, a to pěšky. Pohled na něj ze sedla kola mi navíc trochu asocioval slavné Mont Ventoux. 

Samotné stoupání začalo někde za Českým Dubem a výšlap k vrcholu pěkně zrcadlil všechny ujeté kilometry dne - jelo se mi moc dobře a odsýpalo to. Denních sto kilometrů ani celkových devět set mi nebylo překážkou, až jsem z toho byl překvapený. Nejprudší byly závěrečné tři kilometry od parkoviště pro auta, jež měly takřka parametry Grand Tour. Jednak svým sklonem, ale také díky lidem, turistům, kteří byli při okraji silnice. Někteří z nich mě dokonce povzbuzovali, když jsem jim před jejich zraky předváděl kus poctivého vrchařského řemesla.

Nějaký čas jsem pobyl na vrcholu, pak se svezl dolů do Liberce, kde jsem se ubytoval, a hnedka šel do restaurace kouknout na aktuální etapu Tour. Najedený a spokojený jsem si pak šel udělat procházku do nitra města, jejíž cílem bylo CENTRUM BABYLON, kde jsem poctivě zregeneroval v aquaparku. Symbolické bylo, že jsem prošel i kolem prodejny, odkud mám své kolo, na kterém jsem tuhle akci podnikal. 

Ocitnul jsem se v předvečer buď předposlední, anebo poslední etapy. Jestli to příští den dotáhnu až do úplného konce v Janově, jsem se chtěl rozhodnout až během samotné jízdy podle toho, jak na tom budu. 


7. etapa - Liberec / Janov (204 km - 1 970 v.m - 7 hod 46 min)

Nakonec to tedy byla poslední etapa, takže domů jsem se vrátil o den dřív, než jsem sobě i svému okolí předem naznačoval.

Plynule jsem navázal na poslední jízdu a pěkně svižně točil klikami už od "KM 0". Jen mě teda nemile překvapila objížďka hned mezi Libercem a Jabloncem. Takové zákazy často projíždím, protože na kole se většinou dá někudy prosmýknout, případně projít pěšky. Tentokrát jsem ale dojel na rekonstrukci celého mostu, kde pro mne nebylo místa, ani co by se za nehet vešlo. Tak jsem se vrátil a byl nucen jet dva kilometry dosti nepohodlnou objížďkou po silnici třídy pro motorová vozidla. Cítil jsem se na ní dost nesvůj. Naštěstí ale opravdu jen chvilku.

V Jablonci jsem trošku tápal a vyjel z něj vedlejší silnicí, než jsem chtěl. Protože jsem schytal několik bonusových serpentin, alespoň jsem si do profilu etapy mohl za odměnu zakreslit dobře vypadající vrchařskou prémii na Maršovický vrch.

Po jejím zdolání přišel desetikilometrový sešup do Železného Brodu. Byl to druhý nejzábavnější sjezd z celého etapáku, hned po tom z Ještědu. Dokonce jsem se musel i hlídat a přibržďovat, i když mě lákalo to ještě víc pustit, protože v jedné vesnici měli radarem měřený úsek.

Projel jsem Semily i Novou Paku, a když už jsem si byl jistý svým výborným rozpoložením, tak jsem se rozhodl, že etapu neskončím v Hradci Králové, ale pojedu až do Janova. Také lehká větrná podpora do zad mi přála, a přišlo mi tak vhodné to v klidu dotáhnout domů a neriskovat, že bych zítra měl třeba vítr proti nebo špatné nohy.

Před Hradcem přišel úsek, který mě až vytočil. V jistých zapadlých vesničkách jsem se těžko orientoval, protože jsem je vůbec neměl v mapách. A aby toho nebylo málo, najel jsem na tak šílený asfalt jako snad ještě nikdy dříve. Na jednom možná pětikilometrovém úseku jsem mezi dírami namotal kilometrů snad šest, s nadsázkou popsáno. Po menším seriálu nadávek jsem se z té šlamastyky sice dostal, ale myslím, že jsem si pak připadal jako Zdeněk Štybar po výjezdu z Arenberského lesa při Paříž - Roubaix.

V Hradci Králové jsem se po nějakém čase zase přiblížil škole, u supermarketu si udělal pauzu na jídlo a pak pokračoval s elánem dál. S vidinou cíle se mi jelo skvěle a navíc jsem se nemusel dívat do map, protože závěrečných sedmdesát kilometrů této trasy mám z dřívějšího dojíždění bezpečně otisknuto v paměti. Hradecké lesy jsem proletěl se suverenitou a pak bez větších obtíží udržoval slabou třicítku i do Borohrádku.

Docházet mi začalo až na úplně závěrečných kilometrech z Chocně. Byl jsem najednou s každým kilometrem prázdnější a prázdnější, ale po výjezdu z Bohuňovic jsem v dáli uviděl Janov - jako tu poslední motivaci. V Litomyšli už bylo takřka hotovo.

Těch sedm kilometrů mezi Litomyšlí a Janovem byly jedny z nejutahanějších, jaké jsem na tomhle úseku kdy absolvoval, ale to je úplně fuk. Úkol byl splněn a s pocitem velikého zadostiučinění jsem na naší Rychtě ukončil svoje dobrodružství s naháněním kilometrů po České republice.

Byl jsem nadmíru spokojený, že jsem se do takové akce pustil. Ukázalo se, že moje limity jsou daleko jinde, než jsem si dřív mohl myslet, což mě zavázalo k dalšímu tréninku. Toto byl iniciační proces, který určil směr, kterým budu v příštích letech po sportovní stránce směřovat svou energii. 


Kolem Česka 2017:

8 dní | 7 etap | 1 155,7 km | 44:37:33 hod | 11 529 v.m | 25,9 km/h

průměrná délka etap byla 165,1 km

nejdelší měřila 230,2 km, nejkratší 90,2 km

průměrně jsem za etapu nastoupal 1 647 m


nejvíce jsem nastoupal 2 669 m, nejméně 878 m


nejvyšší průměrnou rychlost v etapě jsem měl 28,2 km/h, nejnižší 24,4 km/h


navštívil jsem 12 českých krajů (nebyl jenom v Karlovarském a Ústeckém) a 1 spolkovou zemi Dolní Rakousy


neměl jsem ani jeden defekt


neměl jsem ani jednu křeč


měl jsem jeden hlaďák


6 etap mě bavilo, 1 mě nebavila


projel jsem okolo obou našich jaderných elektráren


kromě Prahy, kde jsem použil metro, jsem jednu etapu končil a další začínal vždy ze stejného bodu


3 etapy považuju za větrně příznivé, 2 za nepříznivé, 2 za něco mezi


z téměr 45 hodin mi pršelo asi hodinu a půl

4x jsem spal u rodiny/známých, 3x jsem spal v penzionech


najezdil jsem asi 25 - 30 regeneračních kilometrů, které jsem nezapočítával (po první etapě a o volném dni)


po třetí etapě se mi každodenní jízda na kole začala zdát stejnou samozřejmostí, jako je jezení, pití nebo spaní


pil jsem odhadem 5 - 7 litrů tekutin denně


vypil jsem zcela přesně 14 piv a dvojku vína