Jizerská 50. Proč jsem se nezačal účastnit už dávno?
cca 15 min
2018 - nová věc, ambice nula
Poměrně dost mi vadí stereotyp a i když ho ve sportu snáším lépe než při překonávání dní všedního života, přece čas od času potřebuju i v něm hledat nové příležitosti. A z těchto pohnutek jsem se před pár lety jednoho podzimního dne rozhodl, že okusím novou, dosud nepoznanou výkonnostní formu soutěžení. Přihlásil jsem se poprvé na Jizerskou padesátku.
Ačkoliv mám běžky odmala rád, přes zimu se na ně nedostanu tak často, jak bych si přál. Navíc závodní zkušenosti v tomto původem skandinávském oboru jsem měl ještě mizivé, takže jsem opravdu vplouval do neprozkoumaných vod.
Jako nováček jsem startoval ze 7. vlny, proto to ze začátku závodu vyžadovalo jaksi pevnější nervy v rámci proplétání se mezi pomalejšími účastníky. Prvních 20 km mi ovšem pocitově uteklo dost rychle, jelikož jsem byl ještě při síle. Hezky mi to odráželo, a to ne ani tak díky celým dvěma tréninkům, jež skrývaly kompletní běžkařskou přípravu na závod, ale spíše díky máze, která se mi kupodivu povedla. Často přimazávám i na podstatně kratších distancích, ovšem tentokrát jsem v kapsičce vezoucí vosk pro úpravu vůbec nepoužil. Vychytal jsem to parádně, celou trať jsem z tohoto pohledu zvládl ve stylu pokus-neomyl.
Moc mi v průběhu pomáhaly občerstvovačky, kterých bylo na trati 5. Protože bylo pod nulou, většinou jsem si dával jeden kelímek teplého ionťáku a dva kelímky čaje. K tomu padl kousek nějaké té čokolády, banánu, sušenky nebo pomeranče.
Jo, pomeranč... to byla vlastně i taková psychická pomoc. Na úseku za druhou stanicí jsem na něj dostal ohromnou chuť, protože jsem si ho předtím ještě nedal, a tak mě spoustu kilometrů ke třetí zastávce hnala právě myšlenka na ten oranžový dar.
Poslední občerstvovací stanice okolo 40. km mě víceméně zachránila před nepěknou krizí, protože jsem se v pokročilé fázi už začal cítit slabý, bez energie a prochladlý. Měl jsem i kus štěstí, že mě takový problém potkal ne příliš daleko od stolů s energií...
Velkým plusem téhle akce je krásná česká příroda. I když jsem se snažil jet, jak umím, stíhal jsem u toho i pokukovat kolem sebe do dálek Jizerských hor. Stálo to za to, hlavně na hřebenech kopců bylo všude bílo, což se ještě nikdy nikomu neokoukalo.
Byť moje místo patřilo do druhé půlky startovního pole, většinu závodu jsem strávil v jedné ze tří až čtyř připravených stop, které se těšily dobré kondici i po projetí tolika běžkařů. Nutno ale podotknout, že jednou mi ublížila, a sice když mě během jakéhosi sjezdu vytrestala za nepozornost, když jsem v rychlosti příliš bohorovně přešlapával z jedné lajny do druhé. Pád to byl sice trochu vtipný, ale pro mě hlavně nebolestivý. Obešlo se to bez nějaké zlomené hůlky nebo bez srážky rychle se blížících závodníků s mojí kostrbatě se zvedající osobou.
Za nejtěžších považuju posledních cca 15 km. Na úvodní lehkost už jsem jenom nostalgicky vzpomínal, soupaž jsem používal míň a míň a i střídavý běh se v mém podání stával poněkud vlažným. Dobrou zprávou ale bylo to, že nejvíce výškových metrů se nasbíralo do třech čtvrtin závodu a závěr byl profilově o dost příjemnější.
I když mi závod relativně utekl, do cíle jsem se dostal ve stavu hodně unaveném, řekl bych až zničeném. V tomhle směru jsem totiž chorobný makačenko. Bolelo mě celé tělo, od lýtek až po krk a v převlékacím stanu jsem nepohrdnul regenerační masáží zad. Díky tomuhle závodu jsem na sobě zřejmě vůbec poprvé zaregistroval existenci něčeho, co jsem dosud znal jen z atlasů, totiž tricepsy. Samozřejmě jsem už dávno věděl, že horní část mého těla je na tom dost bídně, že bych s tím měl něco dělat, a tento závod mně pomohl to konečně přestat brát na lehkou váhu. I když je mi jasné, že nikdy nebudu mít strach nahánějící bicáky jako Marit Bjoergenová, mám už toto zaneseno v projektové dokumentaci mé anatomické rekonstrukce...
V cíli po gulášovce jsem si říkal, jaká je škoda, že jsem padinu jel poprvé až letos. Jizerská 50 je hodně pěkný závod, rozhodně ho doporučuju všem, kteří aspoň trochu rádi lyžují. Byť je to akce s přívlastkem masová, to mačkání mezi tolika hlavami - hlavně tedy ze začátku - mně nepřišlo tak hrozné.
Jelikož jsem si nedával žádné ambiciózní cíle, celkové 2104. místo mě nechávalo vcelku chladným. S premiérovým umístěním nejsem ani nespokojený, ani spokojený. Prostě jsem byl rád, že jsem se v pořádku dostal do cíle, což byl jediný úkol, který jsem sám sobě dal. Na první účast se mi to teď od klávesnice zdá vcelku solidní, jsem zvědavý, jak se budu výsledkové ještě vyvíjet. Už mi pomáhá i vyjetá lepší startovní vlna, o kterou jsem se vstupním časem 4:10:58 hod. zasloužil.
Jediný škraloup na tomhle dni vidím v tom, že jsem si ráno v ubytování zapomněl peněženku, pro kterou jsem se pak vracel. Ovšem ani to, že jsem řídil devadesát kilometrů bez dokladů, mi nemohlo nijak zkazit celkový krásný dojem z tohoto víkendu.
2019 - stále málo zkušeností, máza nula
Druhá účast pro mě byla podstatně těžší než první. Na vlastní kůži jsem poznal, že na rozdíl od klasického běhu v jeho lyžařské varietě hrají při akci významně větší roli přírodní podmínky. Ledovatá rozjebaná polostopa a silný nárazový vítr byly tentokrát zcela zásadním faktorem dne.
Navíc jsem si špatně připravil lyže a během první třetiny závodu třikrát přemazával, což mi ve výsledku přidalo takových 6 minut navrch. Na 15. kiláku jsem měl odvařené ruce, protože do té doby jsem to na věčné podkluzujících lyžích musel do kopců rvát jen vrchní půlkou těla. Začátek jsme měl zoufale špatný, byl jsem hodně daleko byť jen od náznaku toho, že mě to nějak baví.
Okolo 20. km jsem se spojil s panem běžcem Honzou Benkem, který mě ze zadnější vlny doskočil, a v jeho společnosti jsem konečně chytl nějaké tempo. Vypadalo to v mém podání o poznání lépe, ale před 40. km jsem zaplatil za katastrofální rozvržení sil. Na otevřené rovince jsem se skupiny před sebou neudržel už ani za oči, zůstal najednou sám, schytal silný protivítr a úplně mi vysadil motor. Závod v podstatě skončil.
Setrvačností jsem prázdný dokončil, abych však v cíli ku svému velikému překvapení zjistil (běžel jsem bez hodinek), že jsem dorazil tak o půl hodiny dřív, než jsem odhadoval! Výsledkem byl čas 4:14:05 hod a 2034. místo. Příliš jsem tomu nerozuměl, považoval jsem to celou dobu za velmi špatný výstup...
2020 - dobrý vklad do příštích let
Poprvé to bylo o zkoušce nové věci, podruhé o těžkém promázání - až potřetí se dá hovořit o nějaké solidní záležitosti, se kterou bych byl pragmaticky spokojen. Zaznamenal jsem objektivně velké zlepšení o půl hodiny na 3:43:05 hod a také posun o nějakých sedm set hlav na 1338. místo.
Na to, že týden před startem to vypadalo sněhově dost bídně a už jsme se předběžně registrovali do různých bloků na párkilometrové okruhy, výsledná nedělní realita byla po odvolání nouzové alternativy takřka perfektní. Několik dní před závodem napadl čerstvý sníh a nakonec byly po celé trati v podstatě ideální běžkařské podmínky.
Protentokrát jsem si ze své semistudentské peněženky vytáhl několik svých stokorun a konečně si pořídil kvalitnější vosky, které jsem nanesl na své stále více dojebané lyže značky Fischer. Jinými slovy nekoupil jsem si ty nejlevnější, co existují, a to byla skvělá investice, když vezmu v potaz, že jsem na trati opět ani jednou nedomazával. To bylo dáno také tím, že jsem se konečně nedostal svozem na start akorát před výstřelem, ale dokázal si konečně vyčlenit půlhodinku na to, abych nanášený stoupací vosk předem otestoval a jeho objem vyladil.
U této procedury jsem se mimo jiné pozdravil s Lukášem Bauerem, když se mi potvrdilo, co jsem o něm slyšel - že je to hodně solidní a skromný chlápek i přes to, co v kariéře dokázal. Ve stopě mě při očním kontaktu pozdravil dokonce první, i když jsem musel být asi tak stý člověk za hodinu... Myslím, že takoví lidé to musejí mít v civilním životě dost těžké a pan Bauer bude spíše z těch, kteří se s profláknutým obličejem dokázali ve všech výhodách i nevýhodách vyrovnat dobře, lidsky.
Na trati jsem se cítil komfortně, škoda jen, že jak mám celý rok ruce opřené o řídítka, tak nemám moc silné už zmiňované pletence horních končetin, takže hovořit o naplnění potenciálu atletovy jízdy soupaží by bylo v mém případě poněkud liché...
Prvních deset, stoupavých kilometrů jsem byl sem tam limitovaný ucpanou trasou, ale posléze už jsem si mohl na čtyřicet kilometrů nastolit sobě vyhovující tempo, což jsem logicky kvitoval s povděkem. Celé ty kilometry závodu mi v hlavě jela libová pecka Ohroženej druh, což je dvacet let nikde neohrávaný skrytý poklad kapely Kabát, který dobře znají jenom ti skalní.
Dá se říct, že třetí účast na Jizerské 50 jsem si opravdu užil, s čistou hlavou jsem podal vyrovnaný výkon, na který jsem v rámci možností měl, a na konci jsem si mohl říct, že to celé opravdu hezky vyšlo. Předem jsem si nastavil cíl dát to tentokrát pod čtyři hodiny, tudíž bych s časem 17 minut pod touto hranicí měl být spokojený, což jsem tedy byl.
Když si však vezmu, že ve chvíli, kdy jsem protínal cílovou bránu, první už měli po tiskovce, masáži i obědu, tak si přece říkám, jestli je vlastně nutné o tom veřejně reportovat... Ale řekněme, že to někoho zajímá, tak tu službu dělám. Baví mě psát, takže...
Pokud jsem se zmiňoval o tom, že v meziročním porovnávání jsou velmi důležité povětrnostní podmínky, tak v tom měření sil přímo mezi závodníky na trati jsou velmi důležité podmínky materiální. Jakmile se někdo jde zúčastnit jen tak pro dobrý pocit z pohybu na čerstvém horském vzduchu, tak netřeba nic vymýšlet, ovšem pokud účastník vstupuje do startovního koridoru se skutečnými závodnickými myšlenkami, lepší materiál je pro úspěch poměrně zásadní.
Přiznám se, že často mě ve stopě zžíralo vědomí toho, že spousta mých soupeřů je na tom kondičně hůře než já, ale kvalitnější lyže jim výkonnostní deficit zadarmo kompenzují. Tolik lidí jsem ve stoupáních snadno předbíhal, kondičně jsem byl zcela jinde, avšak dotyční pak kolem mě v klesáních projeli jakoby nic, třeba i bez jediného záběru, zatímco já už musel odpichovat, abych se jejich rychlosti vůbec přiblížil... Proto svá čtyřciferná umístění beru zatím s nadhledem, do budoucna jistě musím zainvestovat do lepších běžek a hůlek.
Otázka zní, kdy bude toto budoucno. Letos, jak známo, mají amatérské akce zatím prázdniny, takže Jizerskou padesátku absolvuju - vzhledem k zítřejšímu, nedělnímu profistartu v 8:00 - bez běžek a budíku v posteli mimo stopu i bdělý stav.