Jeden takový podzimní trénink

08.03.2021

cca 10 min


Poznámka k tréninku z 28. listopadu 2020


Moc na kole nepadám. Tak jednou dvakrát za rok.

Dneska jdu jako obvykle trénovat. V poslední době jsem dostal pocit, že když budu dost makat, možná bych mohl v tomhle odvětví lidské činnosti něco vážně zajímavého zažít a nemusel bych být jen běžný pěšák společnosti. Tím můžu nakrásno být, až mi nebude dvacet a chlup (zoufalý pokus nevidět, že už mám blíž ke 30 než ke 20) v plné síle, až budu ve stádiu práce - gauč - práce - gauč... Což se ale stejně nestane. No to je teď jedno.

Je chladný podzimní den, tři stupně na teploměru, list a mrak. Nemám rád ty kecy, že je venku zima, že se nehodí. Prostě neprší, tak jdu, neexistuje špatné počasí, jenom špatné oblečení.

Problém v těchto teplotách jsou periferie - prsty na rukou vyřeším dvojitými rukavicemi, prsty na nohou trojitými ponožkami. Více se mi jich do treter nevejde, ale tohle stačí. Pořád si říkám, že si na zimu musím konečně pořídit zateplující návleky na tretry, ale v teplých dnech předchozích měsíců jsem to nechal na pak a v psích salonech je teď bohužel nemají. Nicméně vím, že i bez návleků jsem okolo nuly schopný trénovat až dvě hodiny, aniž bych přestával cítit prsty.

Dnes mám trasu na 48 km z Brna do Hrušovan a zpět. Jedu tam za jedním týpkem, abych mu prodal nějakou elektroniku, co už nepotřebuju. Mám z toho celkem radost, většinou do tréninku investuju celkem dost peněz, ale tentokrát vlastně za trénink dostanu 600,-, super! Myslím si, že jízda proběhne jako vždy a ještě si něco vydělám.

Nasedám a vyjíždím. Hned po pár metrech je křižovatka, odbočuju doleva pod kopec, zprava z vrchu se pomalu blíží šalina. Je ještě dost daleko, neudělal jsem nic zbrkle, ale možná proto, že jsem se soustředil až moc na to, abych na hlavní vjel bezpečně z dopravního hlediska, zapomněl jsem nějak, že tam jsou koleje.

Teď pozor, na tohle vážně vždycky hodně myslím, dávám si sakra pozor, abych v rýze kolo nenechal, ale tentokrát jsem jenom na vteřinu zaváhal a už nejde odvrátit, co se má stát. Je to mžik - přední kolo se chytá do koleje a už ležím na zemi, pravý bok to schytal. Ani nepřemýšlím, co jsem vlastně udělal blbě, bleskurychle sahám po kolu a stahuju se na chodník. Řidič to viděl, přibrzdil... tak mu jen mávám, že jsem oukej a nechci se mu koukat do očí, kdyby se mi chtěl posmívat...

S kolem se nic nestalo, s tělem taky ne. Na fyzickou bolest jsem zvyklý, koleno ani zápěstí tohle nemohlo šokovat, tak nasedám jakoby nic a pouštím to pod kopec. Trvá to tak půl minuty, maximálně minutu, když v tom se pod kopcem objevuje druhá křižovatka dne. Já vím, že tam je, ale ještě si v hlavě přehrávám, co se mi stalo před malou chvílí. Ptám se sám sebe - je tohle na mikropovídku z podzimního dne cyklisty? Hm, asi ne. Nebo by k tomu šlo dopsat nějakou omáčku a z pádu pointu nějak vyždímat? Hm, tohle asi nebude dost zajímavý. Anebo...

Ale ne, myslím na blbosti, jedu celkem rychle, silnice je vlhká, křižovatka je tu... Brzdy mám celkem opotřebované, ale ještě jsem špalky nekoupil nové, protože jsem si řekl pak a v psích salonech je teď bohužel nemají. Rychle brzdím, ale hned je mi jasné, že to nestihnu bez problému. Je to mžik - nepříjemně blízko před sebou vidím zadní světla taxíku a mezi nimi čtyři propojené kruhy. V té vteřině dvou třech nemáte čas ještě přemýšlet, jednáte intuitivně. Ať už je to auto nové, nebo je to ten typ taxi, co má namotáno mega kilometrů, prostě cítíte, že určitě nechcete najebat Audi. Třeba bych to i dobrzdil včas, ale jak ve mně hrklo, jdu do smyku, kolo se vychyluje ze směru jízdy, mířím lehce vlevo a - co je tam?

Kolej. Druhá strana těla.

Zase se rychle zvedám, aby si mě všimlo co nejméně lidí a nemůžu uvěřit tomu, že jsem se dvakrát za minutu vyštípal. Taxikář otevírá dveře a ptá se dozadu, jestli jsem dobrej. Odpovídám, že jojo, v pohodě a nechci se mu koukat do očí, kdyby se mi chtěl posmívat...

S kolem se nic nestalo, s tělem taky ne. Na fyzickou bolest jsem zvyklý, bok ani loket tohle nemohlo šokovat, tak nasedám jakoby nic a na zelenou jedu dál. Moc, moc se soustředím na kolejnice a jak vyjíždím z města, vím, že jsem to ustál.

Jedu konečně v bezpečí a ptám se sám sebe - tohle už je na mikropovídku z podzimního dne cyklisty? Hm, asi ne. Nebo by k tomu šlo dopsat nějakou omáčku a z dvou pádů něco literárně vyždímat? Hm, tohle asi nebude dost zajímavý. Anebo... Ještě se soudem počkám, mám před sebou pořád dost kilometrů, může stát něco dalšího.

Bohužel se nic moc během zbytku jízdy neděje. Trochu vkládám naděje do týpka v Hrušovanech, což je nakonec takový dvojbradý bytovkář, u kterého mě nepřekvapuje, že si pořizuje elektroniku a ne kyblík jonťáku, ale nic. Dává mi pár svých bankovek, podiví se, že se v chladnu dopravuju na kole, popřeje hezký den a já jedu zpátky.

Zablácený z podzimní plískanice dojíždím zpátky na parkoviště poblíž kolejí a lovím v batohu klíče od auta. V autě mám vak na kolo. Mám blbé zkušenost s necháváním kola ve venkovní kolárně, silničku si radši vždycky skládám do bagu a nosím na pokoj. Bag mám po dobu tréninku nechaný v autě, ať s nim nemusím pořád lítat po schodišti nahoru a dolů. Nojo, ale klíče tam nikde nej...

...Michale!

Obcházím auto - a jistě. Klíče jsou v zámku v řidičových dveřích. O dvě hodiny dříve, chvíli před tím, než jsem poprvé letěl přes řídítka, jsem je tam zapomněl, když jsem se chystal k jízdě. Moje Polo (Das Auto) naštěstí nikdo nechtěl.

Ve skutečnosti mě to nepřekvapuje, často něco zapomínám... kdo mě zná, tuší, že jsem něco jako ADHD nebo OCD člověk, nebo já nevím co vlastně, koncentrace mi nikdy moc nešla. Ale mám vlastně trochu radost - tohle už je dost příhod na jeden den, abych z toho mohl poskládat mikropovídku z podzimního dne cyklisty! Bezva, můžu si jít po delší době zase něco psát a nemusím přitom nic vymýšlet, protože přemýšlení bolí víc než pád na kole, a to se mi většinou moc nechce.

Ovšem - když už píšu - toto není tak úplně konec.

Ještě si jdu koupit jídlo na večeři. Jídlo a regenerace je taky trénink. A tu vidím lososa a vzpomínám si na své odhodlání si každý týden dát rybu. Tak jo, to je ono. Chci jen kousek, trochu masa na osmahnutí do těstovin. Tak slečně prodavačce říkám, že chci jen kousek - plátek tak zhruba 3 cm. Ona odvětí, že si teda musí dojít pro "mačetu", načež čekám, až si dojde pro mačetu a vrátí se s mačetou.

"Tolik?" ptá se a přikládá nůž dobrých deset jedenáct čísel od kraje filetu.

"Nene, tři jsem chtěl"

Načež reaguje slovy "Nemám pravítko" a je překvapená, že nechci nabízených půl kila ryby, ale jen tolik, kolik jsem říkal před dvaceti sekundami. Myslím, že jsem s ní mluvil celkem slušně, takže pravítko nebude to, co jí schází nejvíce...

Ale je mi to jedno, rybu už mám v sobě, regenerační pivo taky, trénink mám proplacený, mikropovídku z podzimního dne cyklisty dopsanou, tréninkovou jednotku v tuto chvíli považuju za dokončenou a můžu si jít číst.