Jaro '23

cca 15 min

Několik zápisků z kouska života

Já, Sean

Známe to asi všichni, každý jsme v dětství chtěli být jako naši oblíbení filmoví herci. Vyplatí se počkat si – hrdě hlásím, že si připadám jako Sean Connery ve filmu Past.

Na dny v týdnu a víkendy si moc nehraju, od maturity mi to všechno nějak splývá, prostě ráno vyjde slunce, a to je den boží. Ve dni, jak mu říkáte sobota, jsem si řekl – proč si odpoledne nedat do těla? Trochu si vyčistit hlavu, něco vydělat. Střídám v poledne kolegy, oni mizí, já beru do rukou sbíječku.

Úkol zní jasně: jeď tady všude po modrejch čárách, šlice na trubky; voda, topení, klasika… Tak jde všechno přes odpoledne v pohodě, v pauzách to občas proložím Linkin Parkem a vzpomínám na Chestera. Ale pak se dostávám k jedné lajně a koukám – ty kokos, tady takhle u vrchu je jako železo – roxor, kari síť? To se mi nějak nezdá. Sobota odpolko, venku tma, nebudu s tím nikoho otravovat, taky už chci asi za chvíli končit, dojedu to a zdarec. Modrá tam byla, debil snad nejsem a prdel si ze mě taky snad nikdo nedělá. To ale asi musí být hlubší, než jen takhle oddělat slupku, počechrám to níž. Protože jsem pořád ještě mladej bejček (ještě 2 roky a 3 měsíce), tak stačí dva tři štrejchy trochu na sílu…

…cukám lehce do předklonu, sbíječka po kořen v železe, suť se sype dolů do prázdna. Tak jdu na čtyři a nechápu – cože, všude se dá jít do hloubky a tady má strop fakt 10 čísel? Koukám do temné díry, víří se tam prach, ještě cosi padá dolů, rozhodně to dopadá na "něco". Prostorová představivost mi nikdy moc nešla, snažím se zamyslet nad tím, jak se stačí schodiště nahoru, že jsem směrem k oknu do náměstí, asi tak takhle… takže tam to asi vychází nějak… Jo, já jsem vlastně ještě neřekl, že pode mnou je banka, že ne? Ale ne, to bude něco tam ještě vedle. No nechávám to být, kašlu na to, už na to nemakám, ať si to vyřeší ti, co si to tady vzali, vymysleli a počmárali…

(...)

Dneska se vracím na místo. Na místě vedoucí i domácí. A tak přece to byla banka, lidičky. Na tom místě je klenba, to jsem nevěděl. Mno, tak prej to nebylo úplně fajn, jsou tam prej nějaký trezory, že suť zasypala kopírky, ale pan domácí je sympaťák, říkal oukej, oukej, nějak to zahladil. Tak jen ať se tam pak někdy dolů zastavíme, normálně vyšalujem a zalejem. Kluci, co mi to tam v sobotu modře posprejovli, už to byli včera zametat. Včera, když jsem po předchozím večerním vniknutí do zavřené banky doma celý den spokojeně prospal.

Vlastně jsem trochu překvapený, že se nic nedělo. Popravdě, nemám tucha, jak to v bankách ohledně zabezpečení funguje, ale tady pohyb, hluk a suť zjevně nevadily. Sean to měl v Kuala Lumpur na Petronas Towers rozhodně těžší.

Ale stejně, prachy budou, my nebudem. Byl jsem nakrátko Sean, ale místo vniknutí do banky bych stejně raději spíš bral Catherine Zetu-Jones (tehdejší samozřejmě). Jak jen toto nasimulovat?

Nocleh

Běžel jsem z Janova z knajpy po mnoha kusech do České Třebové na vlak, ale v Kozlově jsem zjistil, že ho nestihnu. Tak jsem to otočil do Litomyšle – směr Kotelna. Že si dám drink a počkám do pěti na bus. Ta už ve tři zavírala, na schodech jsem potkal Jiříčkovy, přesvědčivě mě nabrali k sobě domů na nocleh. Po nočních 18 km jsem znaven a stále připit neodmítl.

TV Nova

Urggh, to bolí.

Jedu do Varů, přespávám v Praze. Sedím na recepci u stolku, bouchám cosik do počítače a omylem, opravdu omylem na mě vyskočí pořad TV Nova. Nějaká kriminálka. Nechci to slyšet, ale neubráním se. Že by přišel zrovna nyní ten čas, kdy dám Nově šanci v této desetiletce svého života a alespoň si to odškrtnu? Ale přichází to proklatě brzy, sotva pořádně zvednu hlavu, nadechuji se, když:

1) Paní ohledává mrtvolu v kontejneru a konstatuje: "Příčina smrti je zlomený nos." A už jenom lapu. Ještě než vydechnu to málo a nadechnu se znovu:

2) Na scénu přichází policejní vyšetřovatel Martin Dejdar. Martin Dejdar. Ty kokos, tak tohle jsem fakt nečekal, i když jsem si řekl, že budu čekat všechno. Přiběhne ještě Lucka Vondráčková a zastepují? Rychlý dvojitý kopanec do břicha. Opírám se takřka o stolek, jako po doběhu ostré desítky, když v tom střih – policisté klepou na dveře bytu.

3) "Dobrý den, máme špatnou zprávu, (...) je po smrti, někdo ji zabil." "Cože? Ale to není možné, za chvíli má přijít na oběd!"...

Mých 30 sekund s TV Nova. Ohlásím se zase, až mně potáhne na čtyřicet. 

Brněnská chemie

Sakra, teď mě tak štve, že zrovna moc nestíhám. Moc rád píšu, ale mám problém s hledáním námětů a rozvíjením čehokoliv, co si musím vymýšlet. Většinou to musím sám zažít, jinak to bolí. A teď by byla taková krásná šance napsat solidní povídku jako nic. Kočuju s notebookem po městě, potřebuju dodělat pár prací. Mám hlad, tak jdu do KFC. Dojím a když už sedím, vytáhnu laptop a jedu... Přichází banda cikánů a je to hnedle, jako když silný vítr zaduje do klidného přístavu a lodě se začnou kymácet. Bylo by toho vážně hodně k zaznamenání, ale zkrátka termíny jsou termíny, ach jo. Tak jen ilustrativně: Jak čekají na jídlo, tři z nich (dvě holky, jeden kluk) otevřou téma:

"Já myslim, že mezi vama je něco, co vas bude už navždycky spojovat. To je chemie."

Borka se obrátí na borce: "Vidiš? Mezi nama je chemie, co nás spojuje."

On: "To není chemie, to je dítě."

Sakra, musím makat, sakra, sakra, sakra... Tak snad někdy příště. Tohle by šlo fakt samo. Cokoliv vyskládaného na jednom hlodu za druhým. 

Skutek

O půl druhé v noci jsem zachytil na křižovatce přímo uprostřed města, v samotném centru Brna ježka. Odnesl jsem ho 3 km do velikého Wilsonova lesa. Otázka zní: Půjde teda Michal do nebíčka? Odpověď zní: Nepůjde do nebíčka, pač 30 minut nespraví 27,9 let. 

Nasranej jak pes

(psáno pod vlivem alkoholu)

Jsem nasranej jak pes. Připadám si zase jak někde v Dar-es-Salám nebo v náhorní vesnici v Jižní Americe v roce 1970. Ok. Chápu, že třeba nemělo smysl živit noční vlak, tak to proste ve dvě ráno z Třebové do Brna vypustili. Ok. Tak proste pojedu na Prahu do Ustí nad Orlicí a pak zpět na Moravu. Ok, hoši, Ok. To je úplně v pohodě. Ale do psí prdele, doběhnu 11 km přes les z pivka a automat s bagetama hlásí karty nefunkční, bereme jen hotovost, hotovost propadá jak v tobogánu a můj vlak neexistuje, prosím pěkně náhradní autobusová doprava. Jako je jich po ČR málo? Pojebaneho půl roku se na téhle trase od Blanska do Brna jezdilo busem, 100 let na téhle trase vlaky z Chocně do Svitav jezdí těch 50 km nebo kolik rychlostí jízdního kola a teď člověk přijde a když náhodou velkoryse nevidí zpoždění 30–190 min, tak v dementní noci, kdy svět spí, na něj svítí "BUS"?

Ne, nepotěšilo mě to. Ne proto, ze bych byl zpovykaný. Ale proto, že kdybych se nechal zmrazit jako Demolition man a vrátil se sem za 50 let, tak to bude stejně jako dnes. Přijdu v roce 2070 do centra města v ČR, v ležérně luxusní střední Evropě, snad na nejlepších možných souřadnicích na světě pro fungování homo sapiens sapiens, a bedna s primitivní technologii principiálně z 20. století bude rozbitá a vlak nepojede z důvodu toho, ze se někde něco musí opravit, aby příště fungovalo to a to, aby to v reálu příště stejně nefungovalo a dělalo se to znovu jinak. Zatímco na severu, kde všechno 24/7 mrzne nebo v subtropu/tropu, kde se všechno 24/7 roztéká nebo uklízí po hurikánu, tak tam si lidi podle vlaku řídí hodinky. (Ok, přeháním) Nejsou to přemnožení divočáci, co nás trápí, ale Švejci, kterým stačí Ordinace, smažák, teplo a klid. A třeba borci za Krušnejma horama s tahem na branku se jen mimoděk pochechtnou a u moučníku si nás koupi za kapesné svých dětí.

Sorry, mám par piv, nemam náladu, jsem hladovej a nejsem to já. Jsem nasranej jak pes, a ještě mám škytavku.

Pětikačka, nebo pajcka?

Někdy je opravdu těžké se soustředit. Mám rád, když můžu jít upustit páru do knajpy, vezmu si svoji košili Skoťačku, svoji manšestrovou bundu, obuju si svoje Vasky, vezmu svoji knihu do ruky a jdu. A jsem v pohodě. Po více či méně náročných časech to vždy bodne, je to jednodušší než se drkotat na Mácháč a efekt s "parou z komína" je stejný. Navíc mi taková kombinace zlata ve skle s zlata v tisku přijde jako lepší projev češství než tajtrlíkování a znásilňování české vlajky na Vaclaváku. Pospal jsem si přes den, už nejsem nasranej jak pes, chci večer mezi lidi. Nemám je rád, ale potřebuju je. Je těžké tenhle způsob introvertství vysvětlovat. Tak si dám sakra dobrou svíci, ještě slečnu lesbu poprosím, ať mi přidá dva tři knedle, že je to fakt špica, a plzeň ať se taky nestydí nosit.

Jenže dnes jsem vzal místo u stolu hned vedle sousedního se čtyřma holčinama. Věkově jsme si tak na stejno. To je normální situace, tak člověk je v knajpě, prostě normálka. Ale dojím a začítám se – a najednou mi nějak nejde se soustředit. Fenky vedle totiž mají dosti nakoupeno, což jsem tak nějak tušil už od začátku, ale teď už mě to reálně zasahuje. Zkusím přiblížit. Na stůl jim nesou 33., 34., 35. a 36. pivo. Pracují na tom ve čtyřech. Nejsou najebané, ale v prima náladě. Občas prohodíme jako sousedi pár slov, ony jsou tu už od oběda a zkrátka se to nějak sešlo, že se pozdržely. Tak jim to jde do kebule postupně.

Jo… pointa… Mi nevadí číst si v hluku, ale mám problém se soustředit, kdy si děvčata začnou povídat o tom, jaké mají bradavky.

"Tak co ty, pětikačka, nebo pajcka?"

"Ukáž."

"No já je mám jak maliny."

(…)

Zkratka pochopte, že i když se cizí hovory neposlouchají, tak mozek někdy poslouchá za nás a zkratka to slyšíme. Čtu Božku, klasika jak sviňa, a je to vlastně tematické, páč ona taky nebyla úplná jeptiška. Tím více se uzavírá kruh, když otočím list a tam se píše:

"Pepinka obyčejně šukala po domě nebo na poli…"

Já vím, je to infantilní, ale jsem prostě jen odkojen vesnicí, Izerem, Alem Bundou a vším, co k tomu patří. 

Někdy je to těžké, udělat si čas sám pro sebe, vypnout, odpočinout si. Možná už mě tohle město trochu svádí tam, kam zatím asi nechci. Je čas jít jinam? Jeden velký pátek zde… Ale já chci růst.

Jdu si odskočit, na záchodech popsaná omítka, vyplněná jako Sixteenská kaple, pod klenbou čtu: "ZŠ Masarova, Brno-Líšeň". Možná ten čas je... asi jo. Ale Lokál u Caipla miluju. A samozřejmě jsem rád, že normální ženy stále existují.

Plzeň?

Pátek večer, vlastně sobota. 0:40 hod. Dodělal jsem dnes po 15 hodinách zakázku a konečně to jdu spláchnout. Beru jako vždycky literaturu. Že toto samo o sobě není úplně normální výchozí stav a atributy pro jedince-člověka v hospodě? Usedám ke stolu a sotva otevírám…

"Jé, dobrý den. To je fajn, to mám radost, že jste dneska přišel. Dneska jsou tady jen samí divní lidi. Plzeň?"

Brněnská chemie 2

Decentně rasistický bonus 

Krátká črta na téma, jak je v životě (téměř vždy) důležité věnovat se sportu (ale ne vždy)...

Před časem jsem se poznal se dvěma Finkami (žádný velký příběh, prostě jsem v pátek dostal chuť na drink…). A mrkaly na drát, když jsem jim pověděl o Kontiolahti. Takový městys kdesi… leč má pravidelný světový pohár v biatlonu. Nebo o Janne Ahonenovi....

Co mě však zahřálo u srdce více, bylo zabroušení do mého primárního oboru. Skamarádil jsem se zrovna se dvěma Kazaškami (žádný velký příběh, prostě jsem v sobotu dostal chuť na pivo…). A mrkaly na drát, když přišla řeč na Alexandra Vinokurova.

Ale protože příroda má ráda rovnováhu, musí přijít selhání. Zrovna sedím v oblíbené kavárně-kanceláři, zvedám hlavu a mrkám na drát – Monika Bagárová. Stojí u baru, čeká na kafe s sebou. Několik málo chvil, párkrát se střetáváme pohledy, skoro mám tendenci něco říct. Ale dochází mi, že o nočních pouličních rvačkách s dýkami dva na jednoho vim úplný hovno... To nemá cenu. Bere kávu, odchází a já se vracím ke střihu videa.