Doma se neprohrává

15. října 2016

Wejda M. (Kubíček) – Knap (Wejda V.) 

 Kramář (Jirásek) – Zvěřina A. – Bureš – Boháček (Čapek)

Zvěřina L. – Šváb (K) – Jireček –  Johan 

Beránek

Desáté kolo okresního kolotoče se z našeho hlediska uskutečnilo v domácím, listím lehce zapadaném areálu. Na regionální poměry nebývale důstojně, totiž autobusem, dorazil tým z Březové nad Svitavou, se kterým jsme se na podzim měli střetnout už podruhé. Před pár týdny jsme u něj na hřišti pod jednou z hlavních železničních tepen republiky nastoupili v rámci poháru a vítězstvím na penalty si zajistili účast v jarní fázi soutěže.

Zatímco se někteří příznivci ještě trousili ke svým místům v hledišti, na hřišti se už odehrávala spousta zajímavých věcí. Ponejprv zahrozili hosté, když div že neskórovali hned ze své první vážnější akce. Naštěstí nakonec pálili slepými, takže to na stav utkání nemělo vliv. Ostrými už však zaútočil náš mnoholetý kapitán Lukáš Šváb poté, co se vydal prozkoumat bílá místa stoperských map na pravém křídle. Zakončil sice lehce, zato však s golfovou přesností a my se po kalibrovaném zapadnutí míče ke vzdálenější tyči mohli začít těšit z rychlého vedení.

Jakoby tím však soupeři našli o to větší motivaci a na oplátku chtěli dobýt bránu naši. Hned dvakrát během prvního poločasu se míč dostal do kontaktu s břevnem, když jsme trestuhodně dovolili střelcům zakončovat. Zároveň ale platí, že šance jsme si vytvářeli i my, jen se je nedařilo kvalitně dokončovat. Nezapomenutelný novácký sporťák Pavel Poulíček by dějství komentoval snad nějak takhle: "Akce Janova jsou efektivnější, byť bez gólového efektu."

V útoku jsme přitom měli silnou zbraň – nabuzeného Míru Wejdu, jehož nedocházejícím palivem posledních dní a týdnů jsou vodopády endorfinů pramenící z poznání nového ženského objektu formujícího jeho libido. I když jsme ze hry měli víc než soupeř, snahu jsme zkrátka nedokázali přetavit v úspěch. Poločas nás tedy zastihl při nejtěsnějším možném vedení.

Po výměně stran se ve slušném tempu pokračovalo – možná i proto, abychom nevychladli v nesmlouvavém podzimním počasí. Jen stoper Tomáš Jireček se za hranici anaerobního prahu nedostal ani jednou, jelikož špatné zkušenosti spjaté s problematikou ofsajdové pasti z minulosti ho pronásledují natolik, že už před zápasem se jakéhokoliv razantního "vybíhání ven" otevřeně zřekl. A jiné možnosti k většímu pohybu jeho pozice běžně nenabízí.

S postupem času se začalo přiostřovat, čili ani nebylo velkým překvapením, že se nám dostalo šance kopat přímák z nějakých osmnácti metrů od branky. I když to bylo hezky zprava pro leváka, exekuci jsem s vědomím oblíbenosti takových standardek Patrika Bureše soudně přenechal právě jemu. "Já to trefim," stihl mi ještě prozradit a pak už jsem jenom sledoval, kterak si to balón míří přesně do bližší šibenice, bezpečně jako jablko k noze nejbohatšího uchazeče o pantofel krávy Angelíny. Tak se stalo v 63. minutě.

Snažili jsme se přidat nějakou pojistku, která by znamenala spadnutí kurzu na naše vítězství na hodnotu 1.00, ale ani jednou jsme slibný útok nedotáhli do šťastného konce. Namátkou vyberu nájezd Honzy Boháčka, jenž trefil jen vyběhnutého gólmana, nebo únik fotbalového veterána a nově i tanečníka Tondy Zvěřiny, který dopadl víceméně obdobně.

Hosté se o možnost zdramatizovat zápas připravili deset minut před koncem, jeden z jejich hráčů byl totiž předčasně poslán do sprch. Hlavnímu sudímu to sice chvilku trvalo, ale po pečlivém přemítání si správně uvědomil, že onomu hráči udělil žlutou kartu už podruhé. Pak si ještě cosi zapisoval do poznámek a strávil u toho času, jako kdyby to dával do veršů, ale nakonec přece dopsal.

Zápas jsme se ctí dotáhli do vítězného konce, což znamená, že tři body zůstaly pěkně v teple vyhřáté klubovny, kde také proběhlo původně distingované oslavení výsledku.