Jan Kopka - Ve spárech Aljašky (2007)

01.01.2021

Jan Kopka je extrémní biker, jenž v našich končinách nemá příliš obdoby. Věnuje se totiž cyklistickým závodům transkontinentálního charakteru. Pod tím si čtenář představí třeba přejezd Aljašky v třeskutých mrazech nebo naopak cestu skrz vyprahlou Austrálii, tropické peklo ve Střední Americe či přejezd Skalistých hor z Kanady do Mexika za přítomnosti medvědů. 

Pokusím se představit knížku, kterou tento obdivuhodný vytrvalec napsal o své druhé účasti v závodě Iditarod Alaska, 1000 mil dlouhém podniku skrz přísnou a férovou Aljašku.  

Na začátku by bylo dobré si uvědomit, že tenhle reportážní spis pojednává o něčem pro autora prožitkově velice intenzivním. Zřejmě těžko se nekovanému spisovateli musí popisovat něco, co se svým způsobem vlastně ani popsat a převyprávět moc nedá, nýbrž se to musí jednoduše prožít. Janu Kopkovi se to ale pěkně poutavě povedlo, a za to mu každý člověk s jen trochu dobrodružnou povahou rád poděkuje.

Tento závod je mimořádný tím, že když se závodník vydá na trať, nikdo o něm moc neví, a jakmile u něj nastane nějaký problém, více či méně to znamená problém ohrožující jeho život. Je proto třeba jednat správně, bez nároku na chybu. Cyklistu během závodu vlastně nikdo nehledá, protože to prostě nejde. Teprve když se někde - ve velmi řídce obydlené oblasti - objeví v civilizaci, roznese se zpráva, jak si vede. Zpět do známého světa se účastník vrátí většinou letecky až z cíle, případně z nemnoha zapadlých městeček na cestě, pokud vzdá - jestli se ale aspoň do něj dostane.

V divočině je to (někdy doslova) chůze po tenkém ledu. Jistotu lidské podpory skýtá jen několik kontrolních bodů na trase dlouhé tisíc mil. Mezi nimi si autor knihy musel poradit s nekonečnými hodinami samoty, kdy v nehostinné přírodě v teplotách hluboko pod bodem mrazu jel, šel, spal i doufal a byl odkázaný jen na svůj smysl pro přežití. Rychlost pohybu třeba 4 km/h mohl ne zřídkakdy považovat za úspěch, protože skútrem vyhrnuté cesty tam zdaleka nejsou samozřejmostí. Jednotky vzdálenosti a času v tomto světě nabývají úplně jiných rozměrů.

Jak se tento zocelený muž dokázal vypořádat s aljašským nocováním pod širákem, s komplikovaným stravováním, s nevyzpytatelným Yukonem, s orientací bez GPS, s defekty, s hustým sněžením, s ledovým větrem, se silnými i zoufalými soupeři? Jak se Kopka vypořádal s vědomím, že v druhé polovině závodu jsou možné už jen dva scénáře - buď konec jako cíl, nebo konec jako konec?

Najdete zde odpovědi i na to, od kdy se tenhle závod organizuje, jaká je jeho ušlechtilá myšlenka, tedy z jakého důvodu se koná, i jaké jsou jeho varianty. Ponoříte se skrz potištěné stránky do reality skutečnosti, kde malinký dřevěný srub má větší cenu než Empire State Building a hlas místní usedlice po několika dnech nejisté samoty má větší hodnotu než hlasy Rihanny a Beyoncé dohromady. 

Hodnota této publikace však nespočívá jenom ve sportovním výkonu. Hodně poučné je přiblížení životní filozofie a vyrovnaného bytí Aljašanů "tam nahoře". Musí být povznášející žít ve společnosti, kde slovo závist je jenom shluk písmen bez významu, vzájemná pomoc všudypřítomná a radost ze života ryzí. Na dobrosrdečně seveřany si občas vzpomenu při pohledu do kyselého obličeje za pultem v supermarketu nebo při nechápavém troubení některých zamindrákovaných řidičů i dlouho po přečtení Ve spárech Aljašky.

Nad občasnými gramatickými nesrovnalostmi asi nemusíme klít, řekněme, že jsou vykompenzovány spoustou autentických fotografií z místa. Tahle knížka nese příběh o zdatném chlapíkovi, který své zážitky a svůj výkon popisuje  velice skromně. Ovšem čtenář si chybějící superlativa na jeho adresu doplní sám - při společném tažení Aljaškou v teple příjemných třiadvaceti stupňů svého domova.

Mě osobně kniha přinutila se sebou něco dělat - tedy dělat něco navrch - a navíc mi prohloubila respekt k přírodě. Jestli i tohle byl váš záměr, pak vám, pane Kopko, blahopřeji.