Havlbrod

cca 10 min

Na různá města míváme různé vzpomínky. Tak to je v pořádku, tak to má být. Někdy v člověku vyvstávají asociace rozličných pocitů z rozličných situací, jen když se daný název vysloví ve zcela běžné konverzaci jindy a jinde. Když padne Havlíčkův Brod, mám okamžitě jasno a jsem hned zpátky. 

Původně jsem jel na kole do Jihlavy, kdy další plán byl nasednout na večerní vlak a dostat se po drahách domů na byt do Hradce Králové. Plán to byl dobrý a klidný. Klidný však jen do chvíle, než mi na lesní cestě doslova bouchla duše a oprava bicyklu se toliko prodloužila, že jsem svůj poslední rozumný vlak o deset minut nestihnul.

Hrgrhsf...  

Takže jsem zůstal v cílovém městě jízdy viset a snažil se nějak narychlo najít nocleh. Protože šestnáct set za noc se mi dávat nechtělo, anebo měli všemožně obsazeno (snad 5 odmítnutí), mávnul jsem nad tím rukou...

– Dnes mi to přijde trochu úsměvné. Tehdy před pěti lety mě ta jediná možnost za 1 600,- odradila a přišla mi jako hodně nastřelená, blbá. Ne že by mi to teď už přišlo málo, ale dneska už na cykloexpedicích solím podobné nocležné částky denně a zcela bez vzrušení. V téhle situaci bych dnes okamžitě tasil prkenici. No jo, tehdejší studentík, respektive pokoušení se o něj. Do kapsy bylo hlouběji. Ovšem díky za to – kdybych dal bankovky na stůl a řekl "dobrou noc", nepřihodilo by se to, co se přihodilo. –  

...Lepší pro mě byla volba dotrmácet se dlouze přes noc do Hradce s tím, že klidně až nad ránem budu ležet ve své posteli, než abych ještě dál zůstával v Jihlavě a řešil pozdě nějakou střechu nad hlavou s tím, že to je stejně velká nejistota. Při západu slunce jsem v jedné restauračce na náměstí zhltnul pizzu, na vlakáči se podíval na poslední odjezdy dne a tak nějak bezduše si řekl, že se aspoň nějak přiblížím. Na předposledním řádku svítilo "Havlíčkův Brod", což bylo pro mě správně někam na sever. Nasednul jsem.

Dorazili jsme tak akorát, že se zrovna chystal odjezd posledního vlaku Havlbrod–Hlinsko. Bylo to něco zpožděného, nevěděl jsem o tomhle vlaku předem. Kdybych se zavčasu, hned při příjezdu, podíval, zda to může být souprava pro mě, ještě bych to celé zachránil. Ale nezachránil.

Průvodčí se mě jednou nohou ve vagónu dotázal, zda jedu s nimi, nebo ne, a já mu v té nejisté situaci řekl, že asi ne. Bylo by mi blbé ještě víc zdržovat, a tak jsem si svou záchranu poslal sám pryč. Až když se koncová světla tratila v dáli, dohledal jsem si na telefonu, že kdybych nastoupil, do Hradce bych se ještě díky dalšímu spoji v Hlinsku ve velmi pozdních hodinách dostal.

Od této chvíle jsem byl definitivně odsouzen k noci... k noci kdesi v Havlíčkově Brodě.

První myšlenka – vlakáč, respektive jeho čekárna. Tenhle nápad jsem však živil jen velmi krátce, než jsem zjistil, že prostora se v 1:00 zamyká. Chodil tam pak nějaký pofidérní vysušený chlápek ve žluté vestě a zcela jistě se mi s ním nechtělo pouštět do jakékoliv konverzace. Úplně z něj teklo, že by jen něco naštvaně štěknul a zacinkal klíči. 

Druhá myšlenka – hned vedle je autobusák a na něm lavičky – lavičky i se stříškou, vida. Natáhnul jsem se přes čtyři hrbolatá sedadla a nastavil si budík.

Jenže tohle vážně nešlo. Kousek vedle byl jakýsi divný podnik s divnými osobami venku. Některé pak chodily i kolem mého stanoviště. Bál jsem se jen tak usnout přímo uprostřed města v takové situaci. Strašně nerad bych se probudil bez batohu a kola. Krom toho jsem měl páteř prohnutou ne dvojesovitě, ale čtyřesovitě. 

Třetí myšlenka – zákoutí u keřů na trávníku u Kauflandu, kam jsem po pár minutách náhodně došel. Byl tam zdánlivý klid i tma. Už jsem se uvelebil, když v tom vidím, že asi 50 metrů ode mě se před vchodem do obchoďáku zjevilo jakési individuum. Začalo tam nervózně přešlapovat, vypadalo to, jakoby na někoho čekalo. Co se tomu tajemnému chlápkovi honilo hlavou, co tam sakra v noci zamýšlel, kolik měl v sobě gramů – a co kdyby mě uviděl? Ne, ani tohle nebylo místo pro mě. V tichosti jsem se vypařil.

Čtvrtá myšlenka – nějaký zašitý park u řeky Sázavy, kde už snad konečně budu mít klid. Ušel jsem dalších pár stovek metrů a nešel si vhodné místo na pěšince mimo dosah. Bylo to ve svahu v porostu, určitě jsem nebyl v temnotě nijak vidět. Zabral jsem.

Po dvou hodinách jsem ale spaní pod širákem vzdal. Jednak mi u vody byla zima, byl jsem jen spoře cyklisticky oděn a noc tehdy nebyla letní, a jednak jsem se znovu začal cítit v jistém ohrožení.

Nedaleko totiž byla párty. Evidentně velká párty. A hlavně dobrá párty.

Najednou slyším blížící se kroky mým směrem. To kdosi přecenil své síly a musel jít mimo pozornost ostatních zvrátit obsah žaludku. Tedy ono to nebylo tak elegantní, jak takové sousloví může vyznít. Bylo to regulérní, opakovaný, dlouhý, dávivý, mocný blití se všemi doprovodnými jevy. Nu a vzhledem k tomu, že to ode mě opravdu nebylo daleko, v nočním tichu se toto audio do mých uší neslo s nežádanou čistotou. 

To byla poslední kapka. A tak zatímco dotyčné osobě se před očima zřejmě promítal celý život, já jsem okamžitě začal googlit nonstop.

Ano, nežli to, radši dobrej kozel v nonstopu bylo to, po čem jsem sáhnul. Sice jsem tam byl jediný střízlivý host, ale to nevadilo – měl jsem do půl šesté čas se trochu učit na zkoušku, na kterou jsem za pár dní chtěl jít. Naiva jeden.

Pecky z jukeboxu zněly lokálem, nálada byla velmi temperamentní. Aktivní paní z baru se sama nabídla, že mi ke studiu zapeče toasty. Říkám jo, proč ne.

Vlastně se mi tam velmi líbilo. Poté, co jsem se ohřál, to bylo super. Jen mně bořil koncentraci jistý bezvládný salát, co furt u bedny předstíral, že hraje na kytaru a dokola volal: "je to pomalu a potichu!". Týpeček vzhledem tak na čtyřicet, takže reálně mu bylo tak do třiceti. Nízko posazený hlas bez jakékoliv ambice na cokoliv, nepřítomné oči, ošacení bez péče, pravděpodobně nezadaný.

Mně to příliš nevadilo, ačkoliv byl 3 metry po mé pravici. Vlastně mám moc rád tyhle sondy do problematiky homo sapiens sapiens. Jenže decentně připitému muži opodál to vadilo. Když kývající se shluk buněk u jukeboxu svůj refrén zopakoval tak po dvacáté sedmé, dotyčný se na něj obořil. Kluci se trochu chytli – ale dopadlo to bez šarvátky. Což mě trochu zamrzelo.

Na každý pád – občerstvil jsem se, početl si něco o kineziologii a strávil tam čas do prvního vhodného ranního vlaku. Po osmé hodině jsem s pomocí boží konečně přicestoval do Hradce, v pokojíku zatemnil okna, vklouzl pod peřinu a okamžitě velice hluboce usnul.

A tak to mám s Havlbrodem.