Giro d'Italia 2018

14.04.2021

cca 20 min


I každý nesportovec, co kolo viděl jenom ve výloze nebo v časopisu, má nějaké povědomí o Tour ve Francii. V jejím stínu si ale vlastní historii píše i její o 6 let mladší sourozenec z Apenin – Giro d'Italia.

Dá se říct, že Tour sleduje takřka celý svět a Francouzi jsou jen jedním národem z té obrovské divácké palety. Giro také sleduje celý svět, ovšem už jenom ten cyklistický, potažmo italský. Formát obou závodů je stejný a po fyzické stránce bývá Giro profilově dokonce těžší než Tour. Není na něm ale tolik mediální pozornosti (a s tím spojeného stresu), takže není společensky tak prestižní. Ze sportovního hlediska je ale pro mnoho závodníků laťka Gira d'Italia stejně vysoko jako ta Tour de France.

Ročník číslo 101 byl zajímavý jak dějem, tak svým itinerářem. Třítýdenní závod startoval časovkářským prologem a dvěma etapami v Izraeli. Symbolicky tak spojoval Jeruzalém s Římem, kde se končilo. Měl jsem možnost fotit momentky a projet části trasy během čtyř etap v druhé polovině akce.

Základnu naše výprava měla v blízkosti Lago di Garda na severu země, což je italský cyklistický ráj. Podmínky pro silniční i horskou variantu tohoto sportu jsou tam prakticky dokonalé. Třeba Roman Kreuziger má na Gardě druhý domov a snad celou kariéru oblast využívá k profesionální přípravě. A jistě není jediný.


14. etapa na Monte Zoncolan

Hned první den po příjezdu jsem šel na to nejtěžší, co mě nejen v tomto týdnu mělo čekat. Monte Zoncolan je kopec mimo veškeré kategorie, je snad nejnáročnější silničářský v Evropě vůbec. S jeho podobou jsem byl vcelku mrazivě obeznámen už předem skrz TV a PC, protože dříve byl na programu při ročnících 2003, 2007, 2010, 2011 a 2014, a měl jsem tak vědomí toho, že to je mimořádně náročný výšlap.

I když mi bylo jasné, že cesta bude strašlivě prudká, tak i přesto byl střet s realitou ještě krutější, než jsem si dokázal představit. Tohle je skutečně šílená záležitost, kterou normálním smrtelníkům bez tréninku se vší vážností důrazně nedoporučuju. Zoncolan je dlouhý 10,2 km při průměrném sklonu 11.5 %. Pokud tato čísla převedete z teorie do praxe, udělá se vám zle.

př.: 15% stoupání znamená, že na 100 m jízdy cyklista nastoupá 15 výškových metrů
př.: 15% stoupání znamená, že na 100 m jízdy cyklista nastoupá 15 výškových metrů

Bylo to suverénně nejtěžších deset kilometrů v mém životě, Alpe d'Huez hard, Mont Ventoux hadr... Snad jediné, co to může překonat, je... až toto pojedu znova. Přiznám se ale, že ani po třech letech na to kdovíjakou chuť pořád nemám.

Po dvou nebo třech kilometrech jsem regulérně přemýšlel o tom, že slezu z kola a budu ho vedle sebe vést pěšky. Do takto zoufalých myšlenek jsem se dostal naposledy někdy ve čtvrté třídě... Výjimečné ale je, že v tomto případě by takový scénář neznamenal žádnou ostudu.

Obvykle jsou na velkých vrchařských prémiích příkopy vyskládány koly hobíků. Když pomineme dva dny kempující obytné vozy, většina fanoušků, přicházejících na místo až ten den, si kopec také sama vyjede. Málokdo chodí pěšky, tak to je běžné na drtivé většině kopců Grand Tours. Na Monte Zoncolanu je to ale obráceně. Většina lidí byla soudná a šla po svých, jen malá část pacientů, jako jsem já, se pokoušela použít kolo.  

Znamenalo by to tedy spíš něco jako on to aspoň zkusil.

Dost nevhodným a ztěžujícím omezením byla skutečnost, že mě hned po úvodu, kdy jsem (s batohem) dlouho makal vestoje, začala bolet bedra, což se mi dřív nikdy nestalo. Kdykoliv jsem se později znovu zvedl, palčivá bolest mě rychle usadila, a tak jsem asi 8 km musel v těch procentech jet v sedle. Nejpekelnějších bylo prostředních 6 km v průměru 15 % bez jednoho jediného metru povolení. Jaká to byla dřina, mně ještě dlouho poté připomínala památka na řídítkách, protože na jednom místě jsem si svíráním pěstí v sebezapření rozmotal, respektive povolil omotávku.

Moje ego ale nakonec bylo nepatrně silnější než gravitace, a tak jsem se cikcak až nahoru přece vylámal bez zastávky. Je však pravda, že hlavně v maximech mezi 18 a 20 procenty to zastavování nápadně připomínalo, 5 km/h totiž není o moc víc než 0 km/h... 

Ale zadařilo se a tenhle výstup bez šerpů už mi nikdo nikdy nevezme. Po hodině a jedenadvaceti minutách jsem stanul na vrcholu s rychlostním průměrem 7,5 km/h na displeji cyklopočítače. Bylo to nechutné, ale...

...TEN SKALP!

Christopher Froome
Christopher Froome
Simon Yates
Simon Yates
Wouter Poels
Wouter Poels
Pello Bilbao
Pello Bilbao
Richard Carapaz
Richard Carapaz
Alexandre Geniez
Alexandre Geniez
Sergio Henao
Sergio Henao
Christian Knees
Christian Knees

15. etapa přes Passo di Sant'Antonio

Následující den jsem si projel devadesát kilometrů z trase aktuální etapy plus ještě něco navíc. V rámci dolomitského okruhu jsem projel vrchařské prémie druhé kategorie Passo Tre Croci a Passo di Sant'Antonio.

Před nimi jsem navštívil taky město Cortina d'Ampezzo, které v roce 1956 hostilo zimní olympijské hry. Povšimněte si chátrajícího skokanského můstku – ovšem s olympijskou, památeční výzdobou.

Barvou Gira d´Italia je růžová, balónky byly po trase ve městech a vesnicích všude. Všude.

Na vrcholu Tre Croci mě chytlo mizerné počasí, déšť a pět stupňů byly pro sjezd zlými podmínkami. Ale což, už jsem dělal i v KFC u Staromáku, už ustojím vše... Líp se však udělalo docela brzy. To se sice líbilo mně, ale vyschlé koryto řeky Gravaseccy by určitě uvítalo pořádně dlouhý slejvák. 

Pomalu, ale jistě se za mnou přibližoval peloton závodu, takže na vrchol Antonia jsem dorazil tak akorát, abych byl připravený udělat zase dalších pár snímků do reportáže,

Roman Kreuziger
Roman Kreuziger
Zdeněk Štybar
Zdeněk Štybar

Volný den

Profíci měli odpočinkový den, takže jsem se jen tak projížděl po okolí Gardy, abych poznal nová místa. Zkusil jsem chvíli těsně kopírovat jezero, ale v tunelech skalnaté severní části to nemělo cenu, tak jsem se vrátil rychle zpátky a dal si výšlap k menšímu jezeru Lago di Tenno. Tam byl jeden rybář, dva motorkáři a stoický klid. Chvilku jsem spočinul a pak se svezl zase dolů, abych v "menze" - jak jsme tomu s kolegou začali říkat - na zahrádce s výhledem na vodu ochutnal něco z italské kuchyně. Velmi mě oslovila pasta s čerstvou jezerní faunou a decentním množstvím vína v pohárku.

Ačkoliv italsky umím jen pozdravit a vyjádřit vděk, bylo mou morální cyklistickou povinností listovat novinami La Gazzetta dello Sport, před 109 lety zakládajícím listem Gira d'Italia. Jde o padesátistránkový denní tisk nacpaný články, rozhovory, fotkami, tabulkami... ze všech sportů (nejvíc ale fotbal a cyklistika). Lehce a s povzdechem jsem se pousmál při vzpomínce na náš průsvitný Sport.


16. etapa, časovka do Rovereta

Na programu dne byla tentokrát časovka. Rozhodl jsem se zajet do nedalekého cílového města Rovereta. Odměnou za to mi byla třeba možnost stisknout pravici se čtyřnásobným mistrem světa Tonym Martinem a s Adamem Hansenem, jakmile měli borci v cíli časovky hotovo. 

Jarlinson Pantano
Jarlinson Pantano
Eros Capecchi
Eros Capecchi
Adam Hansen
Adam Hansen
Robert Gesink
Robert Gesink
Christopher Froome
Christopher Froome
Richard Carapaz
Richard Carapaz
Miguel Ángel López
Miguel Ángel López
Simon Yates
Simon Yates

17. etapa přes Molina di Ledro

Poslední den s etapou Gira. Mohl jsem jít na start etapy v Rivě, což bylo od bydliště čtyři kilometry, ale víc mě lákalo vyjet na první vrchařskou prémii trasy u Lago di Ledra. A tak jsem udělal.

Zažil jsem si jednu premiéru – jízdu na kole do kopce čtyřkilometrovým tunelem. V předstartovních hodinách už carabinieri silnici pro auta uzavřeli, takže jsem si to bez provozu vyšlápl. Byl to netradiční zážitek, ale nebyl nijak hezký. Hučící ventilace, nekonečná temná rovina se světlem na konci, které bylo po osmi minutách jízdy stejně malé jako po dvou. Když mě po výjezdu zase zalil čerstvý vzduch se slunečními paprsky, muž zákona už stál na místě a naznačil mi, že další cesta je nemožná, jelikož trasa se uzavírá už i pro cyklisty.

Protože jsem Čech, tak jsem ho potřeboval nějak vobechcat, a tak jsem ho ve jménu národa taky vobechcal. Boční silničkou, vlastně stezkou pro biky, jsem se uhnul od hlavní silnice a po pár kilometrech se k ní nějak domotal zpátky. Asi o 150 metrů výše. Tam byl další pověřenec a jeho ortel byl stejný jako toho předchozího. Tak jsem... no prostě jsem to pak podobně udělal ještě jednou a pak ještě jednou, až jsem se dostal na vrchol hodnoceného stoupání k jezeru, čímž jsem si splnil sobě zadaný cíl. Občas jsem sice jel po štěrku a někdy nad většími kameny silničku raději jen nesl na rameni, ale dorazil jsem na místo včas.

Antonio Nibali
Antonio Nibali
Jan Hirt
Jan Hirt

Giro d'Italia je moc fajn. I když je mi Tour de France přece jen nějak bližší (královna je královna), Giro má taky svoje kouzlo. Není na něm ani zdaleka takový mediální humbuk – jak jsem psal v úvodu, není to cirkus světový, nýbrž cirkus italský. Celá atmosféra je taková uvolněná, tifosi mají v ****. Je tam méně lidí, jemnější pravidla. Na Zoncolan jsem si mohl vyjet do úplně posledních serpentin, až pár desítek metrů před pásku, na což na Tour můžete zapomenout. Tam se haltuje kilák dva před cílem. Dolomity jsou hodně pěkné a silnice jsou často hodně prudké. Zmrzlina je famózní, večer jsem kvůli ní měl problémy usínat, pizza a těstoviny bezkonkurenční. Vždyť víte. Země se možná nejlíp pozná podle jídla a pro Itálii to platí dvojnásob.

Italové mají Giro moc, moc rádi. Po fotbale jasná dvojka, řekl bych. Všude podél trati byly stovky růžových balónků. Stovky a tisíce. Milé Giro, bylo mi ctí. Tak zase někdy.