Desítka, spolehlivý PCR test na přítomnost rychlostní vytrvalosti
cca 15 min
Závod na deset kilometrů v běhu považuju, vedle půlmaratonu, za svůj oblíbený formát, neboť mi zcela vyhovuje. Není ani moc krátký, ani moc dlouhý, zkrátka tak akorát.
Je to takový kompromis mezi oválovými dostihy a vyloženě vytrvalostními záležitostmi, jako už jsou půlmaraton a samozřejmě maraton. Když na to přijde, tak při dobré životosprávě se desítka se dá závodně běhat třeba každý víkend či ob víkend, během pár dní po ní člověk stihne zregenerovat a je schopný v horizontu toho týdne až dvou zase stát na startovní čáře v plné síle. Prověří, ale nevyčerpá.
Dříve jsem i ji považoval za čistě vytrvalostní, ale s určitými zkušenostmi jsem přišel na to, že je v ní hodně rychlostní složky, a pokud má běžec špatnou chvíli, opravdu těžko se v tom kvapíku cokoliv napravuje a dohání. To u té půlky ještě jde. Desítka je tedy z kategorie vytrvalostní, ale jde o vytrvalost ve vysokých tepech. Kdybych třeba měl jednou větou vysvětlit rozdíl mezi závodem na 10 km a půlmaratonem, tak u půlmaratonu svaly bolí, u desítky svaly hoří.
Řekl bych, že v mé běžecké bublině nadšených amatérů taková kastovní hranice kvalitních a nekvalitních běžců leží na čase 40 minut. Opravdu výborní borci jsou schopní ji běžet i pod pětatřicet či čtyřiatřicet, ale to už jsou výkony velmi skvělé, spíše poloprofesionální než hobby.
Birell Grand Prix Praha 201538:50 min (156. místo)
Poprvé jsem ji ale závodně běžel až ve dvaceti, paradoxně až po dvou maratonech. RunCzech akce mám rád, protože, zazávodit si v závoji za nejlepšími běžci světa, v uzavřeném centru Prahy, ve velké divácké kulise je neobyčejné. Původně to tehdy byla taková z nouze ctnost, protože po nepříjemných problémech s koleny jsem musel jarní maraton vynechat a pro “návrat na scénu” jsem se přihlásil aspoň na podzimní 10km večerní akci. Neměl jsem žádná očekávání, byl hlavně rád, že se zase můžu někde vydat, a zaznamenal jsem čas překvapivý. V té atmosféře se mi běželo moc dobře, je krásně motivační a popohánějící. A být v cíli ve druhé stovce z několika tisíc za všemi gazelami a trénovanými frajery? Pane jo! Při první příležitosti jsem objednával startovní číslo na další rok.
Birell Grand Prix Praha 201639:09 min (158. místo)
Na závod jsem se moc těšil, byl jsem lépe připravený než na premiéru. Ve velmi nevhodné chvíli – v noci před závodem – mně ale začala silně téct krev z nosu a strašně dlouho nepřestávala. Takže jsem jí ztratil snad deci. To se mi nikdy předtím, ani nikdy potom nestalo. Byl jsem zklamaný, naštvaný, celý den mě bolela hlava. Vzhledem k této okolnosti jsem výsledek musel považovat za úspěch, ale pocit hořkosti samozřejmě nemizel dlouho...
Zde ještě pro zajímavost tepový záznam z hrudního pásu. Průměrný tep 187 úderů za minutu. Tady je prosím ta škatulková vytrvalost... Ne, to je hukot, pokud se to běží naplno.
Birell Grand Prix Praha 201739:07 min (189. místo)
Závod jsem rozběhl skoro podle představ, v první půlce ne úplně naplno, abych mohl dobře zafinišovat. Ale v té nejhorší možné chvíli, když jsem po sedmém kilometru měl pořádně zabrat, na mě přišlo po jednom klesání píchání do boku... a vydrželo víc než kilometr. Náhlá změna rytmu, občas na to trpím, takže bohužel, po roce další zklamání. Takže vytknutý cíl – pod třicet osm minut – vzal za své. Desítka je v tomhle směru opravdu strašně krátká, žádné zpomalení neodpouští. Poslední kilometr, když se mi zase nahodily motory, jsem běžel naštvaný, bez chuti, až za dva roky starým časem.
Nejhorší je, když člověk cítí dobrou formu a pak nemůže předvést to, na co má. Toto mě vyloženě nasralo.
V grafu je celý problém přesně vidět. V jednu chvíli jsem musel zpomalit až do klusu na tempo 4:54 min/km, což se neslučuje s ničím kromě dobíhání autobusu s krosnou nebo ranního výklusu po zábavě. Zelená přímka ukazuje průměrné tempo. Jak vidno, krize začala v 31. minutě výkonu a trvala celé čtyři minuty. S takovým výpadkem prostě nezmůžete nic.
Velká Pardubická cross country 2017
43:03 min (13. místo)
Toto byla velmi zajímavá akce týden po Velké Pardubické, která se konala přímo na dostihovém závodišti v jejích stopách. Zde je třeba čas 43 minut brát s velkou rezervou, protože drtivá většina závodu se běžela po trávě, zbytek po oraništi. Museli jsme samozřejmě zdolávat i překážky, z těch známých Irskou lavici a vodní příkopy. Moc zajímavá zkušenost, pěkná akce, doporučuju.
Deset jarních kilometrů v Kunčině 2018
38:05 min (4. místo)
Březen, zima, vítr, sněžení – a přece zlepšení osobáku o 45 sekund! Toto jsem opravdu nečekal. Něco odběháno jsem přes zimu samozřejmě měl, ale nic v pořádném tempu. Nenapadlo mě, že si navlečený v polích posunu maximum, když jsem dříve v Praze v ideálních podmínkách tak zápolil o časy okolo 39 minut.
Svitavská 10 2018
40:23 min (16. místo)
Čas od času se s břichem nepohodneme, blbě jsem se najedl a žaludek to nějak nedával. Takže pro tentokrát o 23 sekund v nižší kastě. V tomhle případě mě to ale tolik nemrzelo. Jednak jsem měl "splněno" z nedávné Kunčiny a jednak to byl hlavně dobrý potřebný trénink před půlmaratonem o týden později, na který jsem cílil. Každý závod mi něco dá, tentokrát jsem si odnesl ale hlavně tipy na pár dobrých knížek od kolegy běžce-čtenáře. A taky jsem se bonusem dozvěděl něco málo o plánech jednoho 65letého běžce. Že příští závod nepoběží tamhle a tamhle, ale radši tam a tam kvůli lepší kategorii, 60+. Že tam prej cejtí větší šanci na úspěch, že většina soupeřů je buď mrtvá, nebo kulhá...
Deset jarních kilometrů v Kunčině 2019
37:26 min (8. místo)
Další desítka na sebe nechala čekat, vrátil jsem se k ní až následujícího jara, Na běhání mám nejradši, když doběhnu a vím, že jsem nikdy neběžel rychleji – osobák o 39 sekund zase hned z kraje sezóny, velmi příjemné. Sice byla větší konkurence než před rokem, takže jsem jako obhájce 4. místa skončil 8., ale to mi vážně nevadilo. Kunčina se mi zalíbila.
Svitavská 10 2019
37:42 min (10. místo)
Tenhle závod se mi před rokem naopak nepovedl, a tak bylo záhodno si spravit chuť – byť jsem zvažoval, jestli vůbec mám dorazit. Poslední týden před během jsem toho naspal hanebně málo a v noci před startem usínal s vodkou v žíle. Vzhledem k takové přípravě beru pěkný výsledek v TOP 10 všemi deseti. Znamenalo to jedno – i v takovém stavu dát čas pod 38 min byla známka formy, tudíž jsem natěšeně vyhlížel následující víkend a první vrchol vytrvalecké sezóny v podobě Pražského půlmaratonu.
Night Run Hradec Králové 2019
36:34 min (4. místo)
Přes rok hodně rád běhám po večerech s čelovkou (ideálně v zimě za hustého sněžení), ale až po mnoha letech jsem si odbyl premiéru v závodní podobě.
Po uplynulém týdnu s několika dlouhými cyklistickými tréninky jsem byl značně unavený a nad účastí v Hradci silně přemítal, ale nakonec jsem se rozhodl, že si dám dva dny volna a přece jsem se na domácí start postavil, byť bez ambic. Správná volba.
Z důvodu výše psaného jsem vůbec nečekal, že se mi poběží tak pěkně a že budu s to se nad asfaltem lehce vznášet s tempem 3:44 min/km. V první půlce závodu jsem utíkal ve skupince několika závoďáků, kdy jsme se všichni férově střídali v tahání na špici. Po pátém kilometru se mi však kroky za mnou začaly jevit jako poněkud méně hlasité, i světla z čelovek, jež mi před nohama vymezovalo můj stín, ubývalo, až jsem zjistil, že jsem z pronásledovatelů odskočené první trojky zbyl sám.
Jaké překvapení pro mne bylo, že se mi ostré tempo dařilo držet a vůbec jsem neměl pocit, že bych už "chtěl, aby to skončilo". Po osmém kilometru, v ideálním čase pro nějakou krizi, se mi utíkalo krásně lehce a pomýšlel jsem si na to, jak ještě trochu přidat.
Nejrizikovější částí závodu pro mne bylo zatemněné vběhnutí na náplavku v takové šikaně. Kdybych nezachoval duchapřítomnost a po ostré levé nezareagoval včas ostrou pravou, nýbrž setrvačně běžel dál, skočil bych rovnou do Labe. regulérně jsem se na chvíli lekl, byla to otázka dvou sekund... Ono se zdá, že to je času na reakci dost, ale když se pohybujete opravdu rychle, brzdná reakce je zkrátka delší - na to nás roky upozorňuje Pavel Soukup v legendárním to pořadu STOP.
Druhou takovou pořadatelskou prasárnou (ale v dobrém) byly schody na Velké náměstí, kde se finišovalo, ale ty už jsem nemusel tak hrotit, jelikož mé čtvrté místo bylo toho času zpečetěné.
Při vyhlašování mi pak pod pódiem bylo nakrátko smutno, ale to přešlo... Jo a navíc jsem po závodě objevil moc pěkný podnik s plzní na čepu, takže dvojitý úspěch.
Ještě ráno toho dne jsem se cítil vlastně skoro mizerně – vždycky stojí za to to zkusit, jeden nikdy neví. V tomhle případě bylo odměnou další posunutí osobního rekordu o víc než minutu.
Night Run Brno 2019
38:30 min (4. místo)
Byl jsem před výstřelem dost unavený, ale tuhle akci jsem si nechtěl nechat ujít, protože v Hradci o dva týdny dříve mě to moc bavilo.
Zjevně se ale sešla slabá konkurence, protože jinak bych nemohl celý závod běžet vepředu, první dva kiláky dokonce na samotném čele. Skoro jsem si říkal – že by to dneska bylo tak lehký? Pak se ale na naši dvojici dotáhla stíhací trojice soupeřů, načež se ukázalo, že můj pobočník přepálil, a já že nejsem v takovém rozpoložení, abych byl konkurenceschopný, jakmile se karty všech vyložily na stůl. A tak jsem celou druhou polovinu běhu vlastně jen jistil čtvrté místo.
Asi mě mrzí, že jsem na rychlé trati podél Svratky tentokrát nedokázal desítku běžet stejně kvalitně jako v Hradci – stačilo by to na vítězství –, protože v téhle sérii večerních závodů Night Run budu mít šancí na výhru jako šafránu... Koukal jsem pak zpětně na různé výsledkové listiny seriálu napříč roky (i městy) a toto byl vyloženě slabý ročník.
Ale co, stejně jsem se těšil na výlet do Brna jako takového, tak mě ten jeden flek pod podiem v celkovém pořadí tolik nežral. Příště, příště, příště...
Poslední Leč – neporažen.