Čtyřiadvacetihodinovka

cca 30 min

Myšlenky na tenhle experiment jsem v hlavě nosil už spoustu let, zrodily se mnohem dřív, než jsem to v roce 2017 vážně udělal. Tedy ve skutečnosti to ani nebyl první pokus - jednu takovou falešnou čtyřiadvacetihodinovku jsem uskutečnil už v roce 2014. Ještě na trekingovém kole (!) jsem ale musel pro křeče, které mě tu a tam trápily posledních 80 kilometrů, a celkovou fyzickou únavu pokus vzdát 5 hodin před koncem.

Tehdy jsem se dostal aspoň na 300 km, což bylo samozřejmě vylepšení dosavadního denního maxima, ale ocitl jsem se na limitu sil a do zkompletování celého vysněného plánu mi zbývalo ještě zatraceně hodně. V roce 2015 jsem si na takový výkon nevěřil a v roce 2016 jsem na to nějak neměl čas a snad ani chuť.

Takže jsem se pro druhý pokus odhodlal až v létě 2017. Ono se to vlastně nabízelo - kilometry, co jsem posbíral během etapáku po Česku, mě zocelily natolik, že jsem dostal nutkání získanou kondici po přiměřeném odpočinku nějak zužitkovat. Toto najednou byla jasná volba, cítil jsem se na takový extrém dost silný.

A tak jsem o půlnoci na přelomu 7. a 8. srpna zacvaknul tretry do pedálů s vytknutým cílem dosáhnout mety čtyř set kilometrů, než na kostele odbije znovu další půlnoc.

Začal jsem samozřejmě zvolna s vědomím, že hospodařit se silami musím velmi obezřetně. První hodina byla taková rozkoukávací, splynul jsem s všudypřítomnou nocí a zvyknul si na nástrahy tmy. I když mi ve vsi pomáhalo pouliční osvětlení, musel jsem dávat velký pozor na to, co se mi mihne ve světelném kuželu čelovky. Sice nebyl takřka žádný provoz, ale hrozba možné kolize se leskla v nasvícených očích zvěře při krajnici. Konkrétně šlo tedy o kočky. Výjimkou byli jen jeden zajíc a jedna srnka. 

Považoval jsem za rozumné se až do rozednění pohybovat jen po Janově. Tudíž jsem drtivou většinu toho času hobloval šestikilometrový okruh Kramářovi - Klejchovi - obrátka pod benzinou - Jiráskovi - Rychta - bytovky - Transformátor - obrátka za Kubíčkovými - fotbalové hřiště - Štikovi - Kabrhelovi - Peřinovi. Stereotyp jsem se snažil rozbíjet tím, že jsem nahodile střídal směr - někdy jsem jel jakoby po směru hodinových ručiček, jindy zase proti směru. A někdy jsem to zase krouhnul u kostela a místo oválu popsal po Janově takovou osmičku.

Když jsem psal, že nebyl provoz, nemyslel jsem tím jen vesnici, ale taky pětatřicítku. V hluboké noci jsem vypozoroval, že se na této dopravní tepně, ve všech pádech skloňované snad nekonečně let, kolikrát neobjeví reflektory aut několik minut. Tak jsem jednou využil takovou příhodnou hluchou dobu a od benziny se rozjel směrem k větrníkům. Pěkný koberec, lehce pod kopec a vítr do zad; lehnul jsem na řídítka a téměř zadarmo si to hrnul skoro padesátkou až k odbočce zpátky do vsi k bytovkám. Musel jsem si tu hladkou jízdu pochvalovat, na silničku ideální!

Těch koček, které mně u krajnice dělaly noční společnost, bylo pět nebo šest. Pořád jsem je vídával na stejných místech, dokud nakonec během noci postupně nevymizely. Přestávky jsem si dělal pravidelně, a to vždy v každou celou. Většinou to byla záležitost trvající 10 až 15 minut. Trávil jsem je tak, že jsem si zapsal ujetou kilometráž, udělal fotku, do něčeho si kousnul a na chvilku si sednul do křesla na verandě nebo na schodech drbal našeho zasloužilého psího penzistu Ronnyho. 

Co se týče okruhů po vsi, tak jsem je sice nepočítal, ale do rozbřesku jsem jich namotal takových patnáct až dvacet. Taky musím konstatovat, že první našlapaná stovka kilometrů byla velice pohodová a necítil jsem žádné známky únavy. Moje mysl byla nastavená na to, že dneska mě čeká pořádné řemeslo a není možné, aby tělo bylo unavené ještě před tím, než samotný den jako takový po rozednění vlastně vůbec začne. Taky jsem byl rád, že jsem nepodlehnul tikotu vnitřních biologických hodin. Pojďme si říct, že vyjet na kole v 0:00 hod. není úplně přirozené a navíc se mi přihodilo to, že jsem večer před začátkem nedokázal usnout, byť jsem se o to snažil sebevíc (možná právě proto). Potřeba spánku však nepřišla a celý čas, kdy bylo slunce pod obzorem, jsem se cítil dokonale bdělý. 

Po snídani už jsem byl rád, že jsem se oprostil od janovských koleček a začal rozšiřovat svoje teritorium o další kilometry silnic v okrese. I tak jsem se ale nijak dramaticky nevzdaloval od základny u nás doma. Dál jsem jezdil hlavně na dobře známých cestách v okolí Litomyšle, abych si mohl co nejlépe rozvrhnout síly tak, jak uznám za vhodné. Nechtěl jsem riskovat, že by mě v nějakou nevhodnou chvíli překvapil nějaký nevhodný kopec, a nastalá situace by mě tak nutila zbytečně plýtvat silami. 

Rozjeto jsem to tedy měl výborně. Velmi povznášející pro mne byl pocit, že normální lidi třeba teprve zamačkávali budíky, soukali se zpod peřiny, snídali, připalovali si v županu na balkóně první ranní cigaretku, balili svačiny do práce, nanášeli si dokonalý make up, sepisovali odpolední nákup nebo v garáži startovali auto - a já už měl v nohách půldruhou stovku kilometrů! To vědomí jakéhosi náskoku před ostatními bylo velmi příjemné a povzbuzující.

Do karet mi hrálo to, že byl krásný letní den, a podmínky pro cyklistiku tak byly skoro ideální. Okolo osmé jsem si po hodinách osamocení chtěl taky s někým popovídat, takže jsem na skok navštívil dílnu místních slovutných kameníků. Velmi jsem se pobavil jejich výrazy, když jsem je seznámil se svou celodenní akcí. Patrik i Lukáš sice mají sport taky rádi, ale z jejich pohledů a komentářů bylo zjevné, že takovéto snažení poznávat hranice vlastních schopností ve svých životech úplně nesdílejí. Tak jsem si s nimi domluvil, kdy se sejdeme Na Podniku na oběd a pokračoval jsem v krasojízdě dál. Čekal mě třeba často užívaný okruh Janov - Litomyšl - Sedliště - České Heřmanice - Sloupnice - Litomyšl - Janov.

Pořád jsem se cítil být fyzicky na výši, a to i přes to, že jsem si v těchto chvílích moc nepohlídal jídlo a dostal slabý hlaďák. Energetický dluh jsem ale relativně brzo splatil nějakým jídlem a vrátil se do zajetých kolejí. Pocitově mi naskakování kilometrů na displeji tachometru zatím velmi utíkalo, což bylo skvělé. Vypadalo to, že tenhle den nemá snad nikdy skončit. Vždyť už jsem na kontě měl tolik, co většinou nenajezdím za celý trénink, jenom do pravého poledne bylo pořád daleko, nohy mi točily jedna radost a já se neohroženě přibližoval k polovině mety, kterou jsem si zadal za cíl ujet. 

V deset jsem po dvou hodinách opět přijel do Janova, kde mě čekala plánovaná obědová pauza. Doma jsem se sprchou osvěžil, strečinkem nejvíce namáhaných svalových skupin se uvolnil a s pocitem dobře načatého dne si vyšel Na Rychtu na jídlo. V domluvený čas tam kameníci nebyli, tak jsem si dal espreso, abych zkrátil chvíli. Když jsem odhalil dno šálku a kamarádi pořád nikde, musel jsem si pro ně osobně dojít do dílny a v celou jim připomenout, že sraz u stolu byl o půl... 

(Na řetízku jsem v té době nosil jedno heslo z Návratu do budoucnosti: "If you put your mind to it, you can accomplish anything" - Stačí jen chtít a dokážeš cokoliv na světě. Před časem jsem ho ale ve škole  v tělocvičně odložil, zapomněl a příště už ho nenašel...)

Tedy čas oběda, při kterém mi společnost dělal kvartet těchto vydařených kámošů. Už ani nevím, co jsem měl, ale jak by řekl Jiří Mádl alias Michal Kolman - nevim, něco hrozně dobrýho... Trochu jsem se bál, aby na mě během delší pauzy nepřišla potřeba spánku. Dal jsem si další dvě espresa a nepřišla.

Druhou půlku dne jsem začal s až překvapivou lehkostí. Na roztočení nohou jsem splul do Litomyšle a pak zamířil na okruh Čistá - Trstěnice - Ostrý Kámen - Vendolí - Svitavy - Opatovec - Gajer - Janov. 

Cítil jsem se tak silně, že mi nijak zvlášť nevadil protivítr, který proti mně šel z Litu až do vsi, kde fotbalové hřiště má podobnou barvu i strukturu jako přilehlá pole, tedy Vendolí. Tam jsem nabral opačný kurs a do Janova jsem měl zase podporu do zad. 

Doma jsem si dal opět krátký oddech, abych si na papír přepsal kilometry dosažené v dalších dvou hodinách a taky si nahlas pustil hudbu pro povzbuzení. Dobrá písnička mi vždycky při snažení moc pomůže a to platí i mimo hranice sportu - však to znáte. Musím se přiznat, že už kolikrát se mi stalo, jak si během nějaké delší štreky na kole v duchu zpívám pořád stejnou songu, která se mi v hlavě drží třeba několik hodin. Pak ji mám ve vzpomínkách spjatou s celým tím dnem. Tenhle den mě chytla Matahari od Mňágy a Žďorp. Tak mi pak i doma z repráků jela pořád dokola.

Tréninkově jsem si projel trasu triatlonového Decimuže, který se konal o pár týdnů později, 25. srpna. Cyklistická část vede tradičně po ose Litomyšl - Němčice - Sloupnice - Kornice - Litomyšl. V Litomyšli jsem pak náhodně natrefil na přátele manžele Pirklovy, kterým jsem tak narušil romantiku zmrzlinového posezení na lavičce nad poštou. Myslím ale, že už si na moje příležitostné náplavy časem zvykli a přijali je jako životní fakt.

Během krátké rozmluvy jsem asi zakřiknul svoje dobré rozpoložení a když jsem pak z města šlapal směr Janov, přepadl mě hlaďák. Tentokrát už o poznání větší než ten dopolední a žádnou rychlou energii v balení jsem s sebou neměl. Řeklo by se, že je to k nám jen sedm kilometrů, ale i ty se  v takovém případě nepříjemně protáhly. Moje tělo si nakonec řeklo o hodinovou pauzu, s čímž jsem tak úplně nepočítal. Nedalo se ale nic dělat, potřeboval jsem si prostě odpočinout. Ujeté kilometry o sobě daly vědět.

Pak jsem vyrazil na svůj kontrolní kopec. Vede lesem ze Strakova od rybníků k vysílači u Říhajdy a jezdím ho pravidelně už přes deset let. Měří 4,1 km a nejlepšího výsledku jsem dosáhl zrovna v červnu onoho roku s časem 10:53 min (22,6 km/h). Zajímalo mě, jak ho zvládnu s třístovkou v nohách a ten rozdíl byl patrný - 14:17 min (17,2 km/h).

Před šestou večerní jsem překonal dosavadní rekordu v počtu ujetých kilometrů za jeden den - to bylo tři sta rovných. Oslavil jsem to, myslím, tyčinkou Snickers zakoupenou v litomyšlské Bille.

Ovšem čas už mi začínal utíkat jakoby čím dál rychleji. Stále častěji jsem si v duchu přepočítával, kolik toho musím za hodinu najet, aby mi to do půlnoci vyšlo na cílených čtyři sta. On ten den není zase tak dlouhý, jak se může zdát. Jako poslední větší okruh po okolí jsem zvolil Litomyšl - Osík - Dolní Újezd - Poříčí - Zrnětín - Lubná - Sebranice - Pohodlí - Litomyšl. Skrz Zrnětín vede pěkná tréninková stěna, ale v mojí pokročilé fázi výkonu mně nepřišla příliš vhod... Pomáhalo mi však vědomí, že jsem podával solidní výkon a držel se hrubého plánu, V těchto hodinách už mi bylo jasné, že kdybych to nedotáhnul do úspěšného konce, tak budu zklamaný. Ego berana jelo naplno.

Východ slunce jsem ráno přes mraky neviděl, ale západ ano. Přechod oranžového kotouče za obzor mě zastihl na pohodlném rychlostním úseku od Sebranic k Litomyšli.

Setmělo se a začal jsem přemýšlet, jak dlouho že už vlastně funguju beze spánku - dopočítal jsem se k 36 hodinám. Druhá dvoustovka byla mnohem náročnější než ta první. Síly ubývaly a ani kilometry už nenaskakovaly tak rychle, jak se mi dříve zdálo. To ke konci i souviselo s tím, že jsem si začal prodlužovat přestávky. Po deváté hodině jsem se za tmy opět uchýlil k jízdě už jenom po Janově.

V době, kdy se v televizi rozbíhaly filmy s hvězdičkou, mě to už nebavilo. Věděl jsem, že na zbývajících pár kilometrů mám moře času a další meta pro mě jaksi nebyla na programu dne. Čtyři sta padesát jsem zvládnout nemohl a kilometr sem, kilometr tam po dokončení celé stovky jsem nijak neřešil. S vytracením denního světla se vytratila i motivace do toho šlapat ze všech sil. K tomu navíc jsem začal pociťovat jistý diskomfort v delikátních partiích. Ovšem takové křeče, ty se mě netýkaly - zavodňoval jsem přes den dobře.

Vypadalo to moc pěkně, když číslice na displeji tachometru z 399.99 přeskočily na 400,00. Bylo to, jako když na účet přijde výplata. V tom momentě se dostavil pocit dobře odvedené práce. Zbývala mi ale ještě hodina času. Během ní už jsem však neměl chuť se hnát porád dál a nechtělo se mi objet ves víckrát než už jenom jednou. Náhoda dopřála tomu, že jsem během "vítězného kolečka" jel zrovna okolo Fandy Jiráska, který si přede dveřmi domu dopřával své poslední předpůlnoční retko. Takže jsem si našel záminku proč nejet, kterou jsem si před svým svědomím v klidu obhájil, dali jsme s Fanym řeč, a zabil jsem tak slušnou část zbývajícího času. 

Úkol splněn. Udělal jsem závěrečné, památeční foto s kolem na rameni a šel sebou fláknout do postele. Po sprše, jistě... Na ten pocit, jak se přikryju peřinou a v poloze plodu budu vyčerpaně usínat, jsem se těšil moc. Takové stavy příjemné únavy jsou na sportování moc parádní.

Závěrem zhodnocení. Měl jsem tedy 24 hodin k dispozici, během kterých se mi povedlo ujet 406,5 km. Výsledný čas čisté jízdy je 15:29 hod., což dává rychlostní průměr 26,25 km/h. Experiment považuju za velmi povedený, ovšem svoje mouchy má. Ten odpočinkový čas, kdy jsem nejel, to je na pováženou. Osm a půl hodiny nejízdy mi připadá jako příliš velká časová porce, i když během dne mi vůbec nepřipadalo, že stojím "tak moc".

Zpětně už vím, že třeba noční patnáctiminutové pauzy na prvních sto kilometrech, kdy jsem vůbec nebyl unavený, jsem měl nějak osekat. A taky obědovka zabrala příliš času. Sorry, kluci. Samozřejmě, že jsem nemohl jet non stop, ale odpočívat v součtu takovou dobu, že bych za ten čas stihl postupně zhlédnout třeba Titanic, Zelenou míli, Rockyho a jeden díl Kanceláře Blaník navrch, to bylo plýtvání vyměřeným časem.

Lehce nešťastný byl i výběr doby startu a cíle pokusu. Myslel jsem, že noc bude lepší přetnout ve dví - teorie půlnoci -, ale nebylo to ono. Jak večer zapadlo slunce, tak mi chuť do cyklistiky odcestovala kamsi pryč a jít znova do tmy mi bylo dost nepříjemné. Lepší by bylo vyrazit v osm v devět večer a noc si odškrtnout celou v relativně čerstvém stavu.

Jsou to ale zkušenosti, které uplatním příště. A kdy bude příště? Snad letos v létě bych se mohl pokusit laťku zvednout výš. Čtyři kila jsou fajn, ale ta pětistovka by se mi vážně líbila ještě víc. Jsem si téměř jistý, že čtyři roky staré já dokážu bezpečně porazit.