Cestování časem – Banát
cca 15 min
Rok 2013 pro mě byl poměrně náročný. V septimě nás systém držel od osmi do čtyř v lavici, což mě dusilo, od pěti jsem pak pravidelně klimbal v autoškole, denně jsem nutně potřeboval dávat 3 díly Přátel a v noci místo spánku vstával na zápasy Jaromíra Jágra, který v zámoří v 41 letech válel jak pán. A ráno zase škola a souboj lejstra vs. hlava...
Ke konci školního roku jsme ale dostali možnost vyrazit na nevšední turistický zájezd daleko za hranice. Mohl jsem na týden vypadnout mimo civilizaci a starosti výše nechat chvíli ladem. Sice jsem si fyzicky moc neodpočinul, protože po návratu jsem dokázal usnout při prodloužení 7. zápasu finále Playoff NHL, ale ventil to byl parádní a na tyto dny mám nakonec nejhezčí vzpomínky z celého osmiletého angažmá na gymplu.
I v konzumní Evropě 21. století lze najít místa, kde čas neběží tak zvláštně rychle jako nám, kde kůň neslouží pro zábavu, ale pro práci, kde sociální sítě sestávají z očních spojení, kde se spory nevypisují, ale vyříkávají, kde voda z kohoutku není bezedný drink z fastfoodu, kde stáří není nemoc a kde příroda je rovna člověku.
Na jihozápadě Rumunska se nachází historická oblast zvaná Banát. Na tomto území se v 19. století usadili našinci z Čech, v naději odcházející za lepším životem. Postupně bylo v malebných balkánských kopcích založeno několik českých vesnic a v 6 z nich existence naší národnostní komunity přetrvává dodnes.
Svatá Helena, Bígr, Rovensko, Šumice, Gernik a Tisové Údolí (Eibentál).
Útočiště jsme měli v Eibentálu, kde jsme rozbili stany v příkré stráni v blízkosti hospůdky U Medvěda. To je takové srdce celého českého Banátu, kde má svůj domov parta kluků starající se o jeho tep. Štepán, Honza a Tibi (už to je pár let, snad si to jádro vybavuju dobře) mají zásluhu na tom, že dnes je "kolonie" poměrně známá a stárnoucí populace nečelí hrozbě vymazání z demografické mapy. V době naší výpravy pánové zakládali malý hudební festival... No a po pár letech už je to neodmyslitelná kulturní součást kraje, kam v létě ze střední Evropy směřují plné vlaky a autobusy fanoušků. Za to, co s poctivostí a láskou k místu dělají, si zaslouží uznání.
Nicméně Eibentál je pořád jedna a tatáž zapadlá vesnička daleko odkudkoliv a kamkoliv, to se změnit nemůže. Když jsme autobusem poodjížděli do jiné banátské části, museli jsme se k němu nejdříve nějak dostat. Takhle nás hostitelé vozili po několikakilometrových šotolinových serpentinách...
Většinu času jsme strávili pěším poznáváním. Lidé tam žijí skromně, jaksi postaru. Na mnoha místech ani nešlo chytnout mobilní signál, to bylo super, byl to takový výlet časem nazpátek do dob dřívějších, Místním k životu a spokojenosti stačí méně než nám.
Zaujala mě velká spousta housenek, brouků a kobylek/sarančat (?).
Týden jsme mohli hezky vnímat živly přírody. Slunce, vítr, vodu, oheň... Zatímco u nás byli v nervu Nečas, Nagyová i Rath, my byli v pohodě.
Do protějšího kopce se běhá soutěžně na čas. U Medvěda na dveřích je tabulka rekordních výkonů a kategorie v ní jsou rozličné... Jestli si dobře pamatuju, tak v poznámkách je třeba výběh bos, výběh s prázdným pivním sudem... Napadlo mě startovat po 27 hodinách beze spánku.
Někteří jsme totiž jednu noc vůbec nespali. Hráli jsme stolní fotbálek, kostky a tak... A jindy jsme si s místními chlapci zahráli fotbálek opravdový.
Závěrem bych ještě vzpomenul na dvě věci.
V Rumunsku se platí měnou, která se nazývá rumunský lei (případně leu). Jelikož jsme si s tím někteří při mluvě moc nevěděli rady, raději jsme to přejmenovali na šuliny. Praktičnost je praktičnost. Bankovky jsou takové poplastované, voděodolné, takže se dají (vyzkoušeno) třeba máchat v potoce. Tedy špinavé lze vyprat a legálně.
A za druhé: naši řidiči autobusu. Když pominu, že jeden po dešti schválně kalužinou nahodil babičku na chodníku a druhý za volantem tančil na německé techno, byli to solidní chlápci.