Buď zticha a nic se ti nestane

13.09.2021

cca 10 min


Autobus podle jízdního řádu odjíždí v 6:21 hod. Dobíhám na zastávku v 6:20 a jen tak tak do něj stíhám nastoupit. Lituju toho odloženého budíku, stačily dvě minuty – příště to dám ne na 5:50, ale na 5:48 a vstanu v 5:53. To bude lepší. Sedám si do první řady vlevo, hned za řidiče, a dodýchávám. Na lince Hradec Králové – Litomyšl mám teď víc než hodinu a půl času, asi bych si chtěl zavřít oči nebo jen tak koukat z okna.

V Holicích nastupuje chlap-mešuge, Je obloučký, urostlý, ale ne svalově, různorodě ošacen, do čela zaražená kšiltovka. Má výše posazený hlas, se kterým se přední polovina autobusu může seznámit již velmi záhy po jedincově vystoupání po schůdcích k řidiči-oběti. Lze tušit, že ti dva se nevidí poprvé. Už při hlášení místa, kam chce chlap-mešuge jet, to začíná drhnout. Řidič-oběť na chvíli ustane v práci a kouká na přistoupivšího, co najednou mlčí.

"Víš kam jedu, ne? Domů," poví mešuge po chvíli hlasem, co rozhodně není baryton.

"Takže Litomyšl, šedesát."

"Do Mejta!"

"Šedesát."

Jedinec zaplatí – jestli moc, nebo akorát, nebo kolik vlastně nevím –, bere si lístek a naklání se k volantu, aby se podával na displej terminálu.

"Cos tam napsal?"

"Co je ti do toho?"

To ho trochu uzemňuje, snímá z ramenou batoh a pokládá ho na první sedačku po levé ruce, hned nad schůdky, přes uličku vedle mě. Už vím, že při téhle cestě oči nezavřu, spíše dosáhnu ryzí bdělosti. Copak ale já, já jsem v klidu, ten třetí, co se bude smát. To řidič-oběť má před sebou část šichty, co ho bavit nebude.

Jde o chlápka ve středním věku, na autobusácké standardy štíhlého, s lehce, ale vážně jen lehce delšími hnědými vlasy, které má elegantně rozhozené pěšinkou. Šetří pohyby i slovy, zjevně introvert, ale zdá se, že charisma mu nechybí. Když promluví, je to k věci, a to hlasem, který by se za baryton právě považovat dal. Trochu mně připomíná Janneho Ahonnena, finský klenot skoku na lyžích (sportovci už vědí, zbytek informaci ignoruje).

Všichni noví cestující už nastoupili, přichází hluchá chvilka před odjezdem a je to tady. Chlap-mešuge si chce s řidičem - povídat. Spouští s přátelským úsměvem, spíše úšklebkem, na tuhle chvíli če...

"Buď zticha a nic se ti nestane."

Buď zticha – a nic se ti nestane.

Řidič doporučení pronesl naprosto sebevědomě, plynule a bez zaváhání, s pohledem přímo před sebe, doprava jím nehnul ani o milimetr. Ledové mistrovství, řidičská lekce v krizi prostředí práce s lidmi. Po chvíli, už za odjezdu, si ještě jednoruč nasazuje sluneční brýle, řadí pár kvaltů nahoru a zvyšuje rychlost. Jako tichý pozorovatel v duchu velmi uznale oceňuji, co jsem právě zažil. Jako by to bylo vystřiženo z nějakého filmu. A tím lépe to vyznělo, že ona vysvětlivka zafungovala a hned je zase aspoň na nějaký čas slyšet zase jenom zvuk motoru.

Ale málo platné, cesta je vpravdě dlouhá, chlap-mešuge to v sobě nemůže tak lehce podusit. To není jen tak. Kdosi na půl cesty mezi Pepinem z Postřižin, Miloušem Jakešem, Jolandou a Oslíkem ze Shreka, abych tak popsal dojem z něj, se nenechá odsunout na vedlejší kolej bez boje. Občas něco přece prohodí, ale vskutku decentněji, snad myslí na tu dobrou radu. Má co dodat k cestě, k provozu, ke dni, vlastně k mnoha věcem (ke koronavirům nebo analýze voleb v USA díky bohu ne). Řidič-oběť občasně stroze zareaguje, ale tak bez zájmu, tlumivým hlasem, aby nebyl slyšet mezi cestujícími, aby to nevypadalo, že se k dotyčnému hlásí. Jistě by ho rád nějak umlčel, ale asi už má z předchozích jízd ty zkušenosti, že to nemá moc cenu. Že: "Ti řikám buď zticha a nic se ti nestane" je strop toho, co se dá použít.

Ve Vysokém Mýtě přistupuje spousta středoškolaček, tak 16-19 let. Autobus se pomalu plní, už se ukrajuje místa i z uličky. Chlap-mešuge zapomíná na "vyhlášku" a směřuje ke spoustě nových pasažérů pisklavější, vydrmolené komentáře, na což lidé mlčky reagují pohledy s nepochopením, zmatkem. Ono jak asi má nepřipravený člověk reagovat na situaci, kdy našlapuje na schůdky a nad hlavu se mu nakloní podivně mluvící kšiltovka, jež nebyla tázána? Na konci zástupu ve spěchu naskakuje jakási holčina a hlásí Hradec Králové.

"Já nejedu na Hra..."

"To musíš za nás, za nás, dozadu, za měě!"

Chuděra zmatená jak lesní včela vykračuje do uličky, jakože "za měě", ale chlap-mešuge vystřeluje levačku a - div že ne za prsa, moc nechybělo - ji zastavuje.

"Ne, za mnou přijede autobus do Hradce," urovnává situaci řidič Janne.

Slečna není jediná, ještě takhle dobíhá další paní a když se ze dveří ptá, jestli Hradec ano, či ne, Janne se ani nestihne nadechnout, když:

"Za nás, za nás, Hradec za nás!"

...

Na poslední části cesty už mě to tolik nebaví, nic moc se neděje, bus je plný a vysněný volič mnoha a mnoha politiků už se drží zpátky. Já tak nějak z řidičovy perspektivy sleduju silnici a přemítám, jednak proč z Mýta do Litomyšle jezdí tolik mladých hezkých holek a kupříkladu ze Svitav ne, jednak proč mešuge nevystoupil v tom Mýtě, ale pokračuje dál.

Jen ještě jeden, poslední výstřel ostrými přijde, to když přijíždíme do Litu. Blížíme se k autobusáku a mešuge ještě jednou cosi komentuje. Jedna věta, druhá věta...

"Ty ale meleš píčoviny."

Tak stejně nádherně filmově řidič Janne zakončil tohle shledání dvou nikoliv dobrovolně od vidění známých lidí, jako ho v Holicích načal. Jen tady už měl tmavé brýle nasazené na nose.

Quentin Tarantino by bral napoprvé.