Poklidný muž

cca 5 min

Je tomu několik málo let, počítám tak pět, šest. Bylo to období, kdy jsem jezdil vlakem takřka neustále. Praha, Pardubice, Třebová, Ostrava... Tam a zpět. Měla to být vcelku běžná jízda. Jel jsem brzy ráno z Prahy. Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem někde trajdal nočním městem či co a pak jel někdy v pět ráno prvním spojem na Třebovou. Už fakt moc nevím. Ale co vím, je to, jak jsem byl potěšen nahodilým setkáním, když jsem v polospánku v unylé, ještě pomalé, probouzející se náladě nádraží nasednul do přistaveného vlaku. Byl to ten starší typ, klasická kupéčka. Už si nevzpomínám, jestli to byly modré látkové sedačky, nebo ty vínové hladké. Spíš ty druhé. Mžourám očima, tu a tam v kupéčkách, která míjím, někdo sedí, někde je prázdno. Je mi to jedno – kam zapluju. Ještě se nějak bezmyšlenkovitě posouvám dál. Knihu mám, ale stejně bych to teď nedával a hned klimbal, vyspím se. Když v tom mě něco jakoby probudí. Ten pán tady za dvířkama – nějak ho znám...? Prostě tam vejdu. Totiž otevřu dveře, že se zeptám na přisednutí – a současně si to srovnávám.

"Jé, dobrý den... můžu si přisednout?"

"Ale jó, ale strašně chrápu," řekl pán naprosto obyčejně, nízko posazeným, klidným hlasem.

"V pohodě. Jedete domů z natáčení?" dotazuju se spontánně a už sedám k okýnku na opačné straně kupé, naproti. Vím, že určitě jede do Ostravy.

"Jojo, z jednoho Primáckýho seriálu. Ale to se dělá jen pro peníze," pravil muž unaveně a opřel si hlavu o opěradlo.

Nechtěl jsem ho více zpovídat. Viděl jsem, že si chce dáchnout, krom toho nejsem moc lovec senzací "fotek s...". Těšilo mě, že jsem ho mohl pozdravit – a sám jsem se opřel o stěnu při okně a zavřel si oči. Sympaťák, pohodář. Nikdy si na nic nehrál. Věrný svému razovitemu regionu. To se dalo hned poznat. A když hrál ty lepší věci, ne ty pro snadnější obživu, tak to zase hrál naprosto skvěle, se svým jedinečným charisma. Jeden z nejhezčích hlasů na naší scéně. Už ale další role nepřidá. 

Norbert Lichý. Čest jeho umělecké památce.