Běh Poodřím, víc než jen závod
cca 20 min
Před několika lety se mi naskytla nebývalá možnost zazávodit si okolo komína. Vznikla totiž nová akce nesoucí název Běh Poodřím, jejíž start i cíl je vyloženě pár kroků od činžáku, kdy bydlí moji prarodiče, a jejíž trasa vede po loukách, silnicích, polničkách a hrázích, na kterých jsem částečně vyrůstal. Co víc než závod na svých nejmilejších místech si běžec může přát?
2015 - 1. ročník
Dokonalá znalost trati měla být mojí výhodou, na startu jsem při nově vznikajícím maličkém závodě bez renomé neočekával žádné cílevědomě trénující atlety. Říkal sem si, že tady nemůžu najít soupeře, snad jsem nějaká kapacita, ne?! Ale takové povyšování mě po zásluze vytrestalo.
Start. Nějaká padesátka soutěžících se pustila do závodu, ihned jsem se nacpal na čelo s ambicí diktovat tempo. Úvodní dva kilometry velice odsýpaly, rychle jsme vpředu s těmi zdatnějšími začínali trhat běžecké pole. Ovšem asi až po několika minutách od výstřelu, až příliš dlouho poté, co by to měl vzít v úvahu méně namyšlený účastník, jsem si doopravdy uvědomil, že to není závod na kilometry tři, nýbrž na dvanáct.
Ubral jsem z nasazení, ale už bylo pozdě. Nikoliv v čele osamocený, ale poměrně zahlcený jsem si musel vystoupit a rozloučit se s prvním místem z téhle akce. Ten chlápek na první pozici totiž běžel nadále velmi dobře, nebyl to žádný nazdárek, kterého by starostka zlanařila ráno na schodech kdesi před restauračním zařízením - aha. Řekl jsem si: No co, udržim aspoň pódium, z toho by taky mohlo něco bejt.
A v tom se začalo ozývat moje tělo. jež často umí najít nějakou cestu, jak mě zradit. Ten oběd od babičky hodinu a půl před výstřelem se ukázal jako špatný přístup k posledním desítkám minut zbývajících do startu sportovní soutěže. Někdy bych na babičku měl být tvrdší a důrazně jí odmítnout...
Nebudu lhát, zachtělo se mně to všechno vrhnout ven. Vlastně jsem tomu i kdesi u zeleně zkusil jít prstem naproti, ale nešlo to. Asi jsem byl srab vydržet ten divný pocit déle či co, musel jsem s plným žaludkem běžet dál. Bral jsem to jako trest za podcenění všech, které šlo ruku v ruce s přeceněním sebe sama. Minuty utíkaly pomaleji než jindy, kdežto soupeři rychleji, než jsem byl s to akceptovat. Hned jsem byl 3., pak 4., poměrně rychle 5... Takhle svižně to pokračovalo až na pozici 8.
Bylo mi zle - přece pokračoval jsem. Sice s mlhou před očima a duší na jazyku, ale zastavit jsem nechtěl. Jako korálky jsem před sebou měl na oční kontakt čtyři nebo pět soupeřů. Neviděl jsem je neustále, ale na rovnějších úsecích byli stále ještě na dohled. Přestával jsem vnímat fáborky lemující trať, přirozeně jsem utíkal za ostatními.... Když najednou - za zatáčkou tito běžci všichni pospolu vyběhli proti mně!
Frajer na mě v rychlosti houknul: "Poď s náma, sme špatně." A skutečně, po padesáti metrech polnička ústila v neoznačenou asfaltovanou křižovatku.
Asi dva kiláky jsme se společně stejnou cestou vraceli. Tedy já začal opět pozvolna ztrácet, bylo mi šoufl. Nabrali jsem s sebou pár dalších závodníků, kteří také jako ovečky běželi za tím, koho následovali, až jsme se dostali na osudné místo vybočení. To rozcestí nebylo moc přehledné, organizátoři nejspíš po závodě neměli zcela čisté svědomí...
Později se mi od žaludku udělalo trochu lépe, ale aby míra trápení byla zachována, fyzickou nepohodu vystřídala psychická. V druhé půlce jsem běžel úplně sám - kolem ani srna ani zajíc - a měl pocit, že po 4km zaběhnutí jsem byl na trati mezi úplně posledními. Když jsem si představil, jak cílem probíhají dámy různého věku či ten chlápek s účesem vpředu byznys/vzadu párty ještě přede mnou, zachvátila mě trýznivá kafkovská skepse a deziluze.
Náběh do cílové rovinky je na Poodří vskutku originální - podchod na nástupiště. Rovinka samotná je na dlážděném chodníku před chátrající budovou bývalého nádraží, kde jsem jako malý blbnul na kolečkových bruslích. Ach, slzička by mi ukápla... Zrovna v těchto popisovaných chvílích ale spíše z mého běžeckého představení. Utrpení dostálo svého konce.
Lidé mě na posledních metrech sportovně podporovali potleskem, ale neměl jsem chuť zvedat oči. Protnul jsem smutně cíl a pár okamžiků na to mezi zuby k babičce procedil: "Deme." Na odpověď jsem nečekal a hned se z místa vytratil domů do sprchy.
Svoje celkové umístění neznám. Zprvu jsem si ani nebyl jistý, zda chci výsledky vůbec někdy vidět. Když 12km závod běžíte na 16 km, nic moc extra z toho nekouká... Na stránkách závodu výsledky visí, ale jsou v Excelu po kategoriích a celkové umístění se mi ani pět a půl roku po tomto traumatu pořád nechce dávat dohromady.
Nakázal jsem si, že do dalšího závodu půjdu povinně bez ambic. Ale ten rok už radši ne, běžeckou závodní sezónu jsem pro jistotu ukončil.
2016 - 2. ročník
Podruhé jsem účast pojal o dost méně lehkovážněji než o rok dříve. I když ty dvě palačinky a trochu dýňového krému před startem jsem si odpustit nedokázal. Babička byla zase přesvědčivá. Posílil jsem se tedy opět v duchu Emila Zátopka, který říkal: "Cigarety a alkohol škodí, to je jasné, žejo. Ale jinak z toho nedělám vědu. Když mám hlad, tak se najím, když mám žízeň, tak se napiju." Jenom to bylo rozumnější než o dvanáct měsíců dříve, druhou blamáž jsem nepřipustil.
Nastalo pravé poledne a my vyrazili vstříc poupraveným 12 kilometrům. Začalo se zvolna, chvíli jsem si hrál s myšlenkou, že bych se vydal do úniku, ale vzpomněl jsem si na minule, nestál jsem o další přepálení a raději jsem začal vyčkávat, co provedou soupeři.
Netrvalo to však ani celý jeden kilometr a začalo se poprvé dělit zrno od plev. Celkem bez problému se mi podařilo naskočit do první pětice, která se začala hroznu ostatních adeptů na přední umístění lehce vzdalovat. Stále se mi ale nechtělo moc tahat, tak jsem se zařadil na nějakou třetí až čtvrtou pozici ve vláčku vytrvalců a pro zvýšení sebevědomí jsem příležitostně dýchal jenom nosem.
A přišel první důležitý moment, podběh pod mostem okolo potočního koryta, načež jsem se rozhodl zaútočit. Několik desítek metrů předem jsem se natlačil na první místo, abych tak při uzoučkém výběhu získal nejvýhodnější pozici. Zpět na komunikaci jsme se zpod mostu vyškrabávali po příkrém kamenitém podkladu, což vyžadovalo nejen dávat bacha na hlavu, ale i dobrou koordinaci. Plán se mi povedl - pětičlennou skupinu jsem očesal na skupinu dvoučlennou, přičemž jedním z té dvojice jsem byl já - výborně.
Pravdou je, že rozdíly ještě nebyly markantní, ale karty byly rozdány. S mladým kolegou v elasťácích jsme se odteď začali střídat na špici a snažili se spoluprací vzdalovat od zbytku soupeřů. Víceméně se nám to podařilo. Jen jeden se k nám po pár minutách přidal, a vytvořili jsme tak nejsilnější trojici dne. S tempem i celou touhle situací jsem byl spokojený, jelikož bedna na konci závodu se začala rýsovat.
Na sedmém kilometru se nacházela občerstvovací stanice, kde jsem si co nejrychleji dal kostku cukru a doušek vody. Bohužel jsem přitom na svého největšího soka přece nabral drobné manko, během opouštění občerstvovačky jsem trochu zazmatkoval a neopatrně vystřelil co nejrychleji za ním. Našlápnul jsem na nějaký (asi) ostrý kámen a okamžitě pocítil nepříjemnou bolest v chodidle, co neodezněla.
Závod byl už za polovinou a přišlo dilema - zastavit a zkontrolovat podrážku, jestli tam není snad něco zapíchnutého (ten pocit byl fakt divný), nebo běžet dál a doufat, že to přejde? Vzhledem k tomu, že výkonnostně jsme na tom vepředu byli velice podobně, rozhodl jsem se i přes bolest běžet dál. Neodvážil jsem se riskovat ztrátu kontaktu, každé rozdělení už by v této fázi, kdy jsme do toho začali vážně šlapat, mohlo být rozhodující. Trvalo to snad ještě kilometr, ale bolest v noze naštěstí postupně vyšuměla.
Pokračovali jsme ve trojici dál a už bylo jasné, že medaile si rozdělíme mezi sebe. Šlo jen o to, kdo získá jaké hodnoty. S týpkem v kšiltovce jsme se vcelku pravidelně střídali v udávání tempa, ale třetí do party neustále držel poslední pozici. To mě trochu znervózňovalo. Ptal jsem se v duchu: "Je na limitu, nebo si s námi jen hraje, čeká, až se oba vystřelíme, a on za to na posledním kiláku vezme?" Vlastně jsem se začal obávat i "kšiltovky", protože se mi nezdálo, že by nějak rychleji dýchal. Já měl sice dech o něco málo klidnější, ale to pro mě bylo málo. Trochu jsem si přestal zdravě věřit, což je při závodě vždycky špatně. Začínaly mně pomalu docházet síly a najednou jsem se jakoby smiřoval s tím, že mi ten či onen ke konci uteče.
Abych v tomto reportu nevytvářel dojem, že tady na té akci jde jenom o atlety lačnící po úspěchu, nabořím příběhovou gradaci malou vsuvkou. Regionální běžecké závody nejsou zdaleka jen o stopkách a potlesku. Co mám moc rád, je to nasazení všech zúčastněných, kteří najdou odvahu se na start postavit, byť jenom svátečně. Zatímco my vepředu bojovali o každou sekundu, daleko za námi někteří bojovali sami se sebou, se svým osobním zadáním, přáním a prostě jen chtěli důstojně dokončit. Každý na startu chce doběhnout a užít si den s poctivým pohybem. Třeba tenhle pán níže jistě neměl velké cíle - soudě dle běžeckého materiálu, kterým disponoval -, ale dvanáct kilometrů uběhl a věřím tomu, že měl radost, jako kdyby vyhrál. O tom to je. Vždycky, když stojím na startu nějakého závodu, tak mě těší na duchu. To proto, že je skvělé vidět tolik správných lidí na jednom místě.
Zpátky k boji o vavřín. Na dlouhém úseku po panelové cestě těsně u kolejí vedle nás začal projíždět vlak. Jako bych dostal nutkání se ho snažit chytnout a udržet, v rachotu jízdy jsem chtěl soupeřům jakoby nenápadně pláchnout. Protáhl jsem krok a cítil, že mezi mnou a druhým běžcem se začal dělat lehký odstup. Oba chlapi díru po nějaké chvíli zalepili, ale byla to pro mne jasná známka toho, že rezervy už moc velké nemají. Nedokázali reagovat okamžitě. Otestoval jsem si je a zároveň jim dal najevo, že já na to teda ještě mám, tak ať radši nic nezkoušejí. Sebevědomí bylo zase zpět.
Na posledních kilometrech už jsem na první pozici ani jednoho nepouštěl, vložil jsem plnou důvěru do svých dieselových schopností. Nerad bych se dostal do situace, že by mi některý z nich začal pár stovek metrů před finishem důrazně nastupovat, a tak jsem nastolil takové tempo, ze kterého se nastoupit nedalo, a doufal, že konkurenty uvařím.
Do závěrečné osmistovky jsem vletěl úplně naplno, jít nenávratně za hranici aerobního prahu jsem se nebál. Přes zimní fotbalové přípravy v žácích jsme toho na oválu něco odběhali, osmistovka mně vždycky šla. Oprášil jsem vzpomínky na tříminutovou svalovou trýzeň a znovu přišlo to, co miluje každý závodník - kroky za mnou se začaly ozývat ze stále větší a větší vzdálenosti. Pánové ztratili bezprostřední kontakt a na mé tempo konečně a definitivně nenašli odpověď.
Se zhruba 50m náskokem jsem vběhl do poslední atrakce trati - zmiňovaného podchodu na nástupiště - a pak už si jen vychutnal cílovou rovinku. Časomíra v cíli zaznamenala čas 49:30 min.
Jen je mi líto (a zpětně se stydím), že jsem si tu milou atmosféru závodu, kterou organizátoři na Moravě vytvořili, nemohl užít dosyta. Jelikož jsme odpoledne měli fotbalový zápas, spěchal jsem na vlak na Českou Třebovou, abych se včas dostal do Janova. Na pódium jsem tak poslal babičku jakožto náhradníka. V kupé jsem si pak připadal jako Jaromír Jágr, který se nemohl pro samé vytížení dostavit na předávání cen Sportovce roku, a tak se galavečeru zúčastnil jeho zástupce.
Ovšem přišel jsem také o vynikající koláč a část jiných dobrot (věnečky, sušenky, placky...), což je smutné, protože takové záležitosti mám tuze rád.
Ještě před brzkým odjezdem jsem si ale stihl dát dobrou pikantní polévku. Vzal jsem místo u stolu a s plnou pusou přijímal gratulace. Kousek ode mne seděl místní štamgast a chraplavým hlasem vyprávěl, jak je rád, že vyhrál někdo "od nas". To se mi pěkně poslouchalo, projela mnou jakási místní ostravská hrdost. Lepšího připomenutí, že jsem napůl kratky zobak, se mi dostat asi nemohlo.
2017 - 3. ročník
Obhájit vítězství je vždy a ve všem těžší než vyhrát poprvé. Na třetím místě jsem běžel osamocený snad od třetího kilometru až do cíle. S koncem závodu jsem se zlepšoval a soupeře před sebou na posledních kilometrech stáhnul asi o dvě stě metrů - na pár kroků -, ale na víc už mi nebyly síly. Na nezměněné trase jsem zaznamenal o 51 s horší čas, ale na stupně vítězů to ještě stačilo.
Tolik z tolik sympatického závodu z prostředí krajiny, jejíž lesní pěšiny a louky byly oblíbenou relaxační destinací našeho největšího milionáře Vladimíra Čecha. Nepochybuju o tom, že tam nahoře poctivě fandí každý rok.