Arenberský les

cca 10 min

Trouée d'Arenberg.

Jestliže závod Paříž–Roubaix považuju za esenci cyklistiky, tak Arenberský les považuju za esenci samotné královny klasik. Ačkoliv mám osobně z oněch slavných kostkovaných sektorů nejraději Carrefour de l'Arbre, protože na něm se v závodě rozhoduje, tak Arenberský les je zkrátka ikona a symbol. A to i přesto, že se na něm Roubaix 90 kilometrů před cílem nedá vyhrát – jen ve zlomku sekundy ztratit.

A já jsem zrovna v okolí starých napoleonských cest – a náhle mám asi hodinu času. Sakra, jo!

Les je blíž než Carrefour – vlastně je přímo na mé trase –, dávám souřadnice do navigace, nohu na plyn a úsměv na tvář...

....a už parkuju na place naproti železničnímu přejezdu, který je těsně před nájezdem do jednoho ze tří pětihvězdičkových sektorů Pekla severu. Vyřadit, ručka, vybíhám z auta, motor nastartovaný, dveře otevřené, a svižným krokem docházím před závoru po pravé ruce...

Ty bláho, Arenberský les je teď přímo přede mnou a říká "pojď!".

Vlastně mám času dost, celé odpoledne, ale světla ubývá. Je šedivý deštivý lednový den, třetí padla, a tuším, že mám možná hodinu světla. Takového, abych neupravené kostky nejtěžšího úseku, jaký si jen na Pekle lze představit, ještě dobře viděl.

Končím dojímání, chcípám auto a bleskurychle se převlékám do cyklistického. Kapky deště naštěstí začínají ustupovat, ale podmínky zůstávají pošmourné. Kostky budou určitě klouzat. Ale je mi to jedno, musím je zdolat.

Jsem připraven, zacvakávám tretry do pedálů, spouštím jízdu na cyklopočítači a provádím první otočení klikami. Nezabočuju z parkoviště hned doprava, ale poodjíždím od pavés přes koleje pryč. To abych se na kostky následně vrhnul napřímo a v rychlosti. Otáčím se zpět k Lesu, když v tom si i to uvědomuju.

Šmarja. Vždyť já si tam předevčírem nafoukal 8 atmosfér. To přece nelze. To bych vyklepal kosti z těla. Ještě projednou tedy zastavuju – sakra, to jsou zdržovačky, sakra – a jdu do předklonu postupně k oběma ventilkům. Nejdříve upouštím zadní. Jo, tak trochu, to by šlo. Netuším, co je akorát, prostě vím, že na kočičí hlavy je lepší mít trochu podhuštěno. Však už jsem taky za ty roky nějaké zdolal. Jenže jak upravit tlak na tyhle valouny? Jen co jsem před několika chvílemi zběžně nakoukl do sektoru, nasucho jsem polkl… Ještě rychle přední.

Ty vole, to bude moc! No jistě, přehnal jsem to. Sedám plnou vahou na kolo a cítím, že plášť je příliš rozplizlý. Vole! Tak zase zpátky rychle k autu. Kde je ta pumpa? V kufru? Vepředu? Stresy.

– Já snad nevyjedu! –

Vím, že o minuty úplně nejde, ale zkrátka chci co nejdříve využít posledních dobrých podmínek dne. Než třeba začne znovu lejt. Jo, pumpa je vlastně v batohu ještě od minula. Rychle nasazuju ústí kapesní pumpy na ventil a posílám tam několik rychlých hmitů. Ok, tohle stačí. Rychle pumpa letí kamsik pod "spolujezdcovy nohy", myslím, že auto zamykám, klíč do kapsičky a jedem. Val, val, val.

Znovu nájezd zpoza kolejí, teď už mě nemůže nic zastavit. Ty kráso, jak tady ty hovada můžou letět šedesátkou? Znám to z přenosů naprosto spolehlivě, před Arenbergem se letí jako do cíle sprinterské etapy. Předrcnu koleje a zrakem mířím mezi ramena závor. Jedu dvacet, zapomínám na jakoukoliv rychlost. To je hovadina…

Šedesát, ty kokos, šedesát, nechápu.

Vidím, jak se první stovky metrů svažují dolů, kostkovaná silnička je široká tak jako běžná cyklostezka. Taková, kam se nevejdou vedle sebe snad ani dva bruslaři. Oni tady letí v balíku a sto lidí ani vlastně nevidí, kam.

První střet s kočičími hlavami se nezadržitelně blíží. Ne, ne, ne. To prostě vyjma prvních nemůžou vidět, kam jejich přední kola míří. Už chápu ty vyceněné sprinty na pozici. Tady stačí pár centimetrů doleva nebo doprava mimo "rozumnou kostku" a přední kolo vráží do čnějící hlavy jiné, "nerozumné". Už se třesu. Sekunda, dvě, tři… sakra, koplo mě to a vede jinam – už nejsem na středu, jsem metr vpravo, aniž bych chtěl. Jedu moc pomalu? Říká se, že "čím rychleji jedeš, tím míň to drncá". Jenže si nedokážu představit jet ani třicet. Myslím, že by pak stačil štrejch a přední kolo bych měl rázem vlevo v křoví a zadní vpravo na stromě. Jenže Štybar a spol. tady i po zpomalení z úvodního nalétnutí valí pětatřicet až čtyřicet. Nezvládám si vysvětlovat, jak je to fyzikálně možné. Na to mám příliš starostí.

Ale zvládám si to užívat. Arenberský les. Je to realita. Klepu se na legendárním úseku Paříž–Roubaix. Nicméně nejsem tím, kdo rozhoduje, kudy moje kolo pojede. Snažím se tlačit na prostředek, ale jsem už nekonečných snad deset sekund při pravé straně stezky. Ty vole, támhle to je mega velká… Musím…š…

...hrš... hrš... tupý zvuk, nerad ho slyším. Znám ho.

Zadní kolo zaplavalo. Je to potvrzeno. Bleskurychle sklápím zrak pod tretry – ano, potvrzeno.

50 metrů jsem dal. Padesát metrů z 2300 a právě přerušuju svou velkou jízdu defektem. Takhle rychle? To snad není pravda! Takhle hnedka!

Vždyť to se nedalo nijak ovlivnit. Prostě jsem se jen snažil přežít. Byl to mžik. Hned tu stojím na ráfku, aniž bych něco pořádně ujel. Nebo jsem upustil moc? Duše se kousla o ráfek, nejspíš. Asi moc… nebo já fakt nevim. Jak se mám sakra připravit na totálně nepravidelné neotesané balvany s nečitelnými stěnami a mezerami…

Času není nazbyt. Rychle se s kolem přesouvám na přilehlou štěrkovou cestu a navracím se zpátky směrem k závoře. Rychle do auta – kde jsou ty duše? Jo, tady jsou dvě. Skáču po pumpičce…a ještě. Ty vole, montpá… tady mám lžičku a nůž, za chvíli je tma, jestli ten defekt nepůjde vyměnit rychle... Všechno je mokré.. Příbor poslouží, už plášť přetahuju přes ráfek a tahám chuděru duši ven.

Nečekal jsem dnešek. Nejsem připraven.

Mám dvě duše bokem. Podle mě je jedna píchlá, vozím ji, ale říkám si furt, že ji někdy zalepím... jenže pořád nic. Myslím... nanečisto do ní posílám vzduch a i přes vedle projíždějící auto slyším, že jde vniveč zase ven. Hm, tak přímo u ventilku je díra jako prase, to nezalepím, to je hotovka tady. Zahazuju ji kamsi. Druhá duše. Jo, hezky drží po pár tempech. Jen jsem si teda musel otočit náustek pumpy, nebo jak se tomu říká, má jiný typ ventilu – široký – autoventilek.

Tak super, jdu to navléknout na ráfek. Nejdřív jako vždy ventilek nacpu do…

…no ty vole, to je široký, to neprojde ráfkem, tam je menší průměr díry na galuskový ventilek. Šmarja, proč tu duši vozím, když je nepoužitelená? Jo, vždyť to ještě z minulého kola…

Čas běží. Hutné mraky nepropouští příliš světla a bude hůř. Rychle, no tak. Ale musím lepit.

Beru čerstvě píchlou duši z pavés a pumpuju do ní již poněkud nervózně vzduch. Uniká, ale nic neslyším. Ssss… (sprostý výraz), do (sprostý výraz), kde (sprostý výraz) je ta díra! Zkouším ji najít vizuálně. Duše je celá mokrá, je zašpiněná… Nenacházím.

Kašlu na to. Operace Hradec.

Před pár lety jsem večer v Krkonoších přišel o duše i lepení a nezbylo mi jinak, než jet 6 hodin přes noc z Luční boudy do Hradce Králové na hulváta. Totiž 110 kilometrů po ráfku.

Od té doby jsem v tomhle směru poněkud sebevědomý. Už vím, co lze.

Jenže tohle jsou kostky nejnáročnějšího úseku Paříž–Roubaix. Ale mám jinou možnost? Zítra už tu nebudu a netuším, kdy se sem dostanu znovu.

– Tma. –

Ne, nemám.

Házím plášť na ráfek, kolo do vidle a jdu do akce. Nenechám si to protéct mezi prsty. Vždyť už jsem se do toho pustil, už jsem minul závoru. Dílo je v procesu.

To je děs. Jedu 10 km/h a fyzicky mě to bolí poslouchat. Ráfek na kámen. To je strašné. Nedá se to ani ovládat. Beru zpátky těch prvních 50 metrů prvního pokusu. To se to ještě dalo ovládat královsky. Toto je magořina.

A dochází mi to. Tak po 500 metrech trapného posunování se pohybem podobným jízdě na kole. Nejen že se cítím v koncích s ambicí zapsat do kariérních palmáres skalp Truée de Arenberg, ale cítím se i trapně před několika kolemjdoucími, kteří vidí tu absurdní scénu. Několik místních zde procházkou po souběžné pěšině tráví své odpolední chvilky na čerstvém lesním vzduchu. Kolo vydává hrozné zvuky. Ano, říkám si, že ráfek třeba obětuji a po skalpu pošlu do věčných lovišť, ale je to snad ještě nepříjemnější než ten všem dobře známý specifický zvuk křídy drhnoucí o tabuli. Navíc zadní kolo regulérně ustřeluje tak, že musím vycvakávat tretry a zastavovat.

Kapituluji, opouštím se smutkem vzácné pavés, uznávám drtivou porážku. Je konec. Mé cyklistické ego dostalo kardinální ránu. Nečekal jsem to takhle jednoznačně.

Chtěl jsem Arenberský les jen tak od cesty smáznout a narazil jsem. Kostky si žádají respekt a ten já jsem dnes kočičím hlavám nedodal. I když jsem samozřejmě věděl, že je velmi náročné překonat i jen jeden takový úsek, toto je věru síla. Znám ty záběry, znám ty pády, znám ty příběhy. Ale i přesto jsem si tak nějak představoval, že přejet tyto pavés nikoli jako závodník, ale zkrátka to jen přejet, by nemělo být o mnoho více složitější, než je konfrontace s velkými valouny například v historickém centru Hradce Králové nebo Olomouce, což jsou pasáže, které značně rozbrní a již je znám. Čili nějak tuším, jaké to je, když pod cyklistou kolo skučí a řídítka ho přímo mlátí do zápěstí.

Chyba, velká chyba.

Peklo severu si žádá kvalitu, nikoliv jen konzumní laxnost skalpování. Jsem poučen a posazen.

Zbytek sektoru, něco tedy kolem kilometru a půl si projíždím jakoby mimo soutěž po stezce vedle té kamenité, kterou vždy druhou dubnovou neděli zasypou davy milovníků nejtvrdšího z Monumentů v závodním kalendáři.     

Trouée d'Arenberg. Legenda, na kterou se ještě vrátím.